„Dokud šlapu a mám oholené nohy, žiju,“ řekl mi kdysi jeden starý pán, kterého jsem potkal při cyklistickém tréninku. Věrný tradici sportovního přátelství, kdy spolu i soupeři hovoří jako bratr s bratrem, se ho ptám: „A kolik máš dneska najeto?“ Podíval se na tachometr a s prostotou malého dítěte mi odpověděl: „Zatím 180 kilometrů. Jedu od sestry, z Řezna, a nastoupáno mám kolem tří tisíc metrů. Moje žena taky trochu jezdí, asi deset tisíc kilometrů za rok. Tak ahoj!“

Vítěz Závodu míru z roku 1972 Vlastimil Moravec zvaný Mrkva popsal tajemství cyklistické vášně za všechny, jimž se dvě obruče komíhající v konstrukci rámu staly osudem: „Oddáš-li se jednou zábavě na kole jezditi, jsi ztracen. A tomuto holdovati budeš až do smrti.“ A Raoul Taburin, hrdina jedné z nejkrásnějších knih o cyklistice, jejímž autorem je francouzský výtvarník Jean-Jacques Sempé, není jiný. Ani méně vášnivý, ani méně uvízlý ve spárech vynálezu, který byl v rozsáhlé anketě BBC označen za největší objev všech dob. Taburin, prodavač kol a mechanik ze Saint-Céronu, ví o kolech úplně, ale úplně všechno. Umí na počkání opravit cokoli, co se porouchá. Ani lékař a farář by to ve svých profesích nedovedli líp. „Měl ostatně tak skvělou pověst,“ čteme u jedné z kreseb, „že mezi místními se bicyklu neřeklo jinak než taburin.“ Vášni nelze říct ne. Neutečeš před ní. Přináší radost, uspokojení a ukazuje jako máloco jiného jasnou souvislost mezi investovanou energií, odvahou a úspěchem. Vezmi cyklistovi kolo a uvidíš smutného, prázdného člověka. Dej mu ho a otevře se ti jeho srdce. To všechno kreslíř Jean-Jacques Sempé ví. Nevytváří pohádkový svět. Jen zobrazuje svět, jaký je.

Se Sempého ilustracemi se čtenář možná setkal již v příbězích malého Mikuláše, v jeho Mikulášových patáliích (Albatros 1995), Mikulášových přestávkách (BB/Art 2011) či Mikulášových prázdninách (Albatros 2014). Ilustrativní kresba má u nás velkou tradici a mezi výtvarníky také zástupce světového jména, Kamila Lhotáka. Jeho kresby a vášeň pro cyklistiku a kolo jako bytost dokonale souzní se světem Jacquese Sempého. Podobně se nám mohou vybavit například obrazy malířky Květy Válové Kolaři a Cyklisti anebo fantastický svět Adolfa Borna, ve kterém se kol objevilo ažaž. Každý z obrázků příběhu o Raoulu Taburinovi je svébytnou vypovědí o životě, o čase, o přátelství, o službě a povinnosti, o radosti z práce a pohybu, o potřebě pomoci těm, kteří se na vás obracejí v nouzi a potřebují (nutně a strašně rychle!) opravit jednu z nejdůležitějších věcí svého života: kolo. A s ním i naději, že se dostanou tam, kam chtějí. Že se dostanou do školy, do práce, domů, za přáteli, na piknik, za ženou, za svou láskou.

Sempé svými kresbami reflektuje nejen fenomén cyklistiky jako takové, nýbrž i motiv pohybu v jeho různých významových vrstvách. Taburinovi nesejde na tom, čí kolo opravuje a přivádí zpět do života. Neřeší, jestli jde o závodníka, starou paní ze sousedství, nebo o kluka, mezi jehož nejčastěji používaná slova patří legendární jména Anquetil, Coppi nebo Merckx. Taburin slouží dobré věci. Moc dobře ví, že jakkoli krátké nebo jakkoli dlouhé chvíle strávené v sedle kola se člověku tisícinásobně vrátí.

Kniha o vášních a touhách Raoula Taburina je, tak jako například Exupéryho Malý princ, jen zdánlivě pouze pro děti. Snad, na první pohled, by se mohlo jevit, že je určena těm nejmenším. Zdání ale klame. Radosti i peripetie, které prožívá Taburin se svými přáteli, sousedy a zákazníky, by měly být povědomé každému z nás. Postavit se na start, jet k cíli, dosáhnout vrcholu, zkusit to, snažit se, být při tom, bojovat. Užít si chvíle zasloužené slávy. A když přijde okamžik, kdy je třeba slézt z kola, tak si nezoufat, protože přijdou další etapy. A co víc, bude tu vždy nějaký Taburin, který tě nikdy nenechá ve štychu, jako tvůj přítel, který se umí radovat tvou radostí a trápit se tvým trápením. I on v sobě jedno tajemství skrývá, a chce-li se o něj podělit, přichází na věci povahy téměř filozofické, kterým nechybí humor, ironie a nadhled. „Toho večera se Taburin lecčemu přiučil: že mladá dívka je o hodně složitější než přehazovačka Campionissimo.“

Sempého laskavé a žertovně laděné poselství je prosté: dojeďte vlastními silami tam, kam vás táhne vaše srdce. Nevím, jestli je to dnes ještě běžné, ale tahle kniha volá po společném čtení a prohlížení. Pokud se ještě u našich prarodičů drželo rčení „říkat si z knížek“, tedy číst nahlas v kruhu rodiny, mohlo by se u knih, jako je Sempého Raoul Taburin, tohle sdílení stát součástí běžného či svátečního dne. Dívat se, číst, snít a uvažovat o velkém Taburinově tajemství. Podařilo se malému Raoulovi přejít z tříkolky na opravdové kolo? Naučil se jezdit právě tak, jak skvěle kolům rozuměl? Stal se z něj známý závodník? Patřil mezi nejlepší?

Neobvykle velký a pro oči příjemný formát knihy Sempého kresbám jemných barev a mléčného světla svědčí. Když ji otevřete, zabere vám skoro celý stůl. Zdá se, že nakladatelství Baobab má ve výběru knih pro děti a dospělé šťastnou ruku. V případě Jeana-Jacquese Sempého to platí dvojnásob. Překlad Terezy Horváthové je svěží a citlivý. Necyklistovi to možná přijde podružné, ale pro amatérského sportovce je nadmíru důležité vědět, jestli má plášť „patku z drátu, nebo kevlaru“. Toto porozumění detailům dokonale souzní se Sempého obrázky.