Román Následky nizozemské autorky Niñi Weijersové patří mezi prózy, které až s postupujícím čtením odhalují, že nejsou tím, čím se zdají být.

Na první pohled jde o společenský román z velmi atraktivního prostředí – z prostředí současné umělecké scény. Hlavní hrdinkou je mladá konceptuální umělkyně jménem Minnie, jejíž příběh sledujeme zpočátku z pohledu fungování tohoto prostředí. Minnie studuje na akademii, navštěvuje vernisáže a večírky, spí s tím a s oním... a hlavně dělá multimediální instalace a performance, jejichž popisům s obšírným vysvětlením Weijersová věnuje řadu stránek. Ke zlomu dojde, když fotograf, Minniina známost (něco jako „kamarád s výhodami“), zcela v duchu popisované umělecké filozofie Minnie nafotí ve spánku a fotky se pak bez jejího vědomí objeví v samotném Vogue. Následuje dohoda mezi Minnie a fotografem, kterou by bylo možno chápat jako jakési mimosoudní vyrovnání a jejímž obsahem je, že fotograf teď bude participovat na dalším z jejích uměleckých projektů.

Co je asi na této rovině nejpodstatnější, je otázka, která sice nezazní, ale zaznít by zřejmě měla: To se opravdu dá pokládat za umění, když někdo udělá fotky spící holky s vyhrnutou noční košilí? Není to otázka nijak nová či originální, každý, kdo se trochu zajímá o moderní umění, zná historii Duchampova pisoáru či anekdoty o minimalistických objektech, které v noci uklízečka vyvezla z galerie, protože je pokládala za nepořádek – takhle prvoplánová Weijersová není. Následuje hned druhá otázka, o nic méně vtíravá: To jsou média – v tomto případě módní časopis – opravdu ochotná za tohle zaplatit balík? Weijersová zde tematizuje rozplývání hranic mezi uměleckým diskursem a světem zábavy, šoubyznysu, módy a médií, aniž by na to musela upozornit; stačí, když cituje mediální a teoretický metajazyk, kterým se dnes na tuto otázku odpovídá (nádherný je v tomto směru přepis Minniina rozhlasového rozhovoru následujícího potom, co její fotky vyjdou ve Vogue, nebo monology jejího uměleckého agenta). Popsání tohoto dokonale propojeného umělecko-byznysově-mediálně-akademického konglomerátu, který žije v podstatě z relativizace všech tradičních vztahů, je první a nejnápadnější devízou knihy – a vlastně je to možná svým způsobem také konceptuální umělecký projekt, což nás napadne, jakmile si uvědomíme, že literatura je také umění.

Druhou dějovou rovinu představuje příběh, kdy se Minnie pouští do svého uměleckého projektu a současně se shodou náhod (osvědčený motiv nečekaného dopisu) pouští do pátrání po vlastní minulosti. Na této úrovni se mění žánr a zároveň se významová výstavba románu rozdvojuje: vnější znaky napovídají, že budeme číst nějaký klon psychologického thrilleru, avšak v pozadí cítíme, že to není všechno, že před sebou máme to, čemu se někdy říká „román s tajemstvím“. Autorka tohoto napětí dosahuje především tím, že rozruší časovou linearitu, začne hlavní děj prostřídávat analepsemi do Minniina dětství a ještě dál.

Ve svém uměleckém projektu Minnie zkoumá, osahává hranice – zcela v intencích procesu, který jsme popsali na první rovině v předchozích odstavcích – mezi uměním a životem; její projekty vždy pracují se skutečnými objekty, převzatými z jejího osobního života, s předměty denní potřeby, dokonce s jejím vlastním tělem. V posledním projektu hodlá Minnie dojít na této cestě nejdál, někam, kde před ní nebyl nikdo ze světových umělců, kteří se vydali do stejných míst a o kterých se Weijersová zmiňuje. Současně sledujeme Minniino rané dětství, kde hraje asi nejvýznamnější roli fakt, že se narodila jako nedonošená a zřejmě kvůli podnětové deprivaci se u ní nevyvinuly některé pocity – děvčátko například poměrně dlouho vůbec neplakalo. V postupném rozkrývání rodinné historie autorka vytváří napětí, které osvědčenými prostředky – zámlkami, návodnými větami a přerušováním děje s citem pro vystižení toho nejvhodnějšího okamžiku – vzbuzuje očekávání ohledně toho, jak se vlastně nakonec Minniina performance vyvine a zda ji toto svého druhu prokletí z minulosti dožene.

Od umění k životu a od života zpátky k umění: okamžik, kdy na sebe performance a realita narazí, přijde a dá pocítit, že tak docela propustné ty hranice ještě nejsou. Toto téma je nakonec vedle osoby protagonistky to, co vposledku všechny možné způsoby čtení románu spojuje. Ale možná, že autorka šla ve skutečnosti v zrcadlení světa před zrcadlem umění a za ním ještě dál a tím, že jeho zhmotnění zpracovala ve fikčním textu, se vlastně všem podobným úvahám rafinovaně vysmívá, že Následky jsou nakonec také jen performance a i tento recenzentský závěr je přinejlepším cynické přitakání nějakému klišé.