„Můj otec mi řekl, že než jsem se narodil, jeho povoláním bylo harpunovat lelky… ,Nechal jsem toho, protože to bylo moc náročné a moc špatně placené,‘ prohlásil a své staré náčiní uložil do lakované truhličky.“

Již první slova románu francouzského autora Oliviera Bourdeauta dávají čtenářům tušit, že se před nimi otevírá těžko uvěřitelný příběh o jedné nevšední rodině, zachycený naivním pohledem dětského vypravěče. Kluk školou povinný, jehož jméno v románu nikdy nepadne, líčí svého otce jako vždy veselého a tak trochu bláznivého chlapíka, který živí rodinu nekalým podnikáním, podporovaným známostmi z vyšších politických kruhů, a pokouší se prosadit také jako spisovatel. Jeho knihy ale všichni nakladatelé odmítají se slovy, že jsou sice dobře napsané a zábavné, nemají však hlavu ani patu.

Bláznovství je dáno do vínku i chlapcově matce. Ta se od manžela nechává každý druhý den oslovovat jiným jménem, snad aby unikla stereotypu. Synovi vyká a se stejnou úctou se obrací i ke Slečně Nadpočetné, totiž k exotickému ptáku z čeledi jeřábovitých, domácímu mazlíčkovi pohybujícímu se volně po bytě a doprovázejícímu rodinu i na cestách do ciziny.

Poněkud netradiční jsou i výchovné praktiky rodičů – za neposlušnost se v téhle rodině trestá nuceným sledováním rozbité televize, což vypravěč přijímá s velkou nevolí. Rodinnou atmosféru dokreslují doma pořádané bujaré večírky, k nimž neodmyslitelně patří popíjení koktejlů nejrůznějších chutí, flambování humrů a tančení v rytmu melancholické písně zpěvačky Niny Simone „Mr. Bojangles“, symbolicky provázející celý příběh. Večírků se pravidelně účastní i otcův přítel – senátor, přezdívaný Špinavec. Odkládá masku vlivného politika a proměňuje se ve lva salonů okouzlujícího hosty, zejména zástupkyně něžného pohlaví, historkami ze života ve vyšších společenských kruzích.

Vypravěč přirovnává bohémský život svých rodičů k životu v ráji. Avšak odhaluje také odvrácenou stránku veselé rodinné idylky. V neuspořádané domácnosti se vrší nezaplacené účty, kvůli kterým se rodina později musí vyrovnávat s dluhy. Chlapec se snaží ve škole předstírat, že pochází ze zcela normální rodiny. Doma se ovšem přizpůsobuje nevšednímu řádu, či spíše chaosu. Toto neustálé lavírování mezi dvěma zcela neslučitelnými světy ilustruje několik humorných historek.

Když se třídní učitelka dostane do sporu s rodiči kvůli chlapcovým pozdním příchodům, matka ji zcela odzbrojí výrokem: „Tahle škola není k ničemu. To s námi po nocích syn zažívá skutečné romány, s knihkupci rozmlouvá o literárních novinkách, s diplomaty probírá události v zahraničí, světovou klasu bankéřů zpovídá stran fiskální politiky a mezinárodních financí… a vy nám tu budete kázat o tom, že bychom měli ctít nějaký rozvrh hodin?“ A stejně tak nechce matka přijmout učitelčiny výhrady k nesprávného sklonu synova písma. Naopak jej považuje za skvost, který má podle jejích slov cenu zlata.

Rodiče se nakonec rozhodnou, že se sami chopí synova vzdělávání, a učí jej všemu, časováním sloves počínaje a počty konče. Výuka se nese ve stejně bláznivém duchu jako vše ostatní v domácnosti a představuje pro chlapce nekonečný zdroj zábavy. A téměř „bezstarostný“ život nějakou dobu pokračuje…

Chlapcovo vyprávění je proloženo úryvky z otcových deníkových záznamů. Otec se v nich přiznává, že mu na jeho ženě imponuje její výstřednost a záliba ve fantazírování o vlastní minulosti, neboť on sám hýří smyšlenými příběhy o své identitě. Při seznámení se svou nastávající se představí jako potomek přítele hraběte Draculy a milenec Josephine Bakerové, zatímco ona se stylizuje do role vnučky této francouzsko-americké hvězdy. Otci je však jasné, že se pouští na tenký led s ženou, jež má hlavu v oblacích více než on sám. Rodiče se přesto vrhají do víru života plného nespoutané lásky a oddávají se veselým hrám spočívajícím v úniku z každodenní „šedivé“ reality.

Ujetá situace
Matka se však při těchto bláznivých eskapádách nechává strhnout na samotnou hranici šílenství – stále více ztrácí kontakt se skutečným světem a svou zpočátku snad dobrovolnou ztřeštěnost přestává mít pod kontrolou. Poté co způsobí v domácnosti požár, je rozhodnuto o jejím umístění na klinice pro duševně choré. Otec se synem ji zde pravidelně navštěvují.

Malého vypravěče ovšem při líčení návštěv ponuré léčebny humor neopouští. Chodí sice za matkou, ale setkává se tu s blázny všeho druhu – například s Bublinou, která tráví celý den propichováním plastových bublinkových obalů, nebo Jogurtem, působícím dojmem, „že se na místě rozteče“, a opakovaně vítězícím ve fiktivních prezidentských volbách, jež sám v klinice pořádá. Další z pacientů, Sven, je milovníkem francouzských šansonů, dokáže „mluvit deseti jazyky v jediné větě“ a pamatuje si kupu detailů ze života papežů…

Komicky, místy až tragikomicky působí i výrazivo, jímž vypravěč charakterizuje psychicky nemocné podle stupně závažnosti choroby – jako „ujeté, kteří v tom jeli už dlouho a rozum jim mizel po kapkách“, či „duševně přibržděné, z nichž léky všechno vysály a jízdu už měli za sebou“. Ke všeobecnému veselí v léčebně přispívá i matka. Přestože někdy trpí vážnými depresemi, dokáže se nad svou nemoc povznést a manžela i syna rozesmát napodobováním svých spolupacientů.

Z otcových zápisků se dozvídáme, že on sám všechny životní pohromy navenek přijímá s úsměvem na rtech, ale zároveň s velkými obavami o budoucnost rodiny. Po letech oslav, výstředností a přemrštěného veselí je mu zatěžko přihlížet tomu, jak jeho žena blouzní a chátrá v nemocničním pokoji. Ona se však nakonec chopí iniciativy a vymyslí, zejména pro synovo potěšení, zcela originální a přehnaně teatrální způsob úniku z nemocnice, jehož scénář připomíná akční gangsterku.

Život rodiny se pak na čas vrací do „starého rytmu“ matčiny oblíbené jazzové skladby. Okamžiky rodinného štěstí však opět vystřídají dramatické události...

Bestseller za sedm týdnů
Pětatřicetiletý francouzský spisovatel Olivier Bourdeaut ve své románové prvotině neotřelým stylem vystihl naivní dětský pohled na svět. Ačkoli má celý příběh melancholický nádech, dokáže autor z každé, byť sebedojemnější situace vykřesat jiskru něžného humoru. Dětský hrdina totiž chápe metaforická vyjádření a slovní hříčky dospělých doslovně. Hrdinovo vyprávění však není přímou nápodobou dětské mluvy, neboť jeho řeč je výrazně stylizovaná. Přesto zprostředkovává vhled do myšlení dítěte a umožňuje nám přiblížit se jeho nazírání na svět.

Čtenáři jistě neunikne hravost textu, která vyniká v pasážích obsahujících rýmy, a kontrast vznikající střídáním chlapcova vyprávění a stylově vytříbenějších otcových deníkových záznamů, koncipovaných jako román.

Zmíněné rysy Bourdeautovy tvorby přinesly autorovi čtenářskou popularitu a řadu literárních ocenění. Kniha se brzy po vydání stala jedním z nejprodávanějších titulů ve Francii. Na úspěch však musel autor trpělivě čekat. Jeho předchozí literární pokus, „temný a násilný román“, na němž pracoval celé čtyři roky, skončil fiaskem. Sám Bourdeaut prohlásil, že jeho úspěšný literární debut vznikl poté, co v životě ve všem ostatním selhal. Čekání na Bojanglese napsal za pouhých sedm týdnů strávených u rodičů, žijících ve Španělsku. Tamější vřelou atmosféru a opojení přírodními scenériemi přenesl Bourdeaut i do svého románu. V jeho závěru se píše, že z Čekání na Bojanglese se stane senzace a že při jeho četbě se budou cestující v pařížském metru nahlas smát i plakat. A jak se ukázalo, tato předpověď se naplnila.

K dalším výrazným prvkům autorova stylu patří barvité líčení, zacházející za hranici realistického popisu, neotřelá charakteristika nevšedních postav, založená často na přehánění a zveličování, což je typické pro dětského vypravěče, či podivná jména některých aktérů příběhu – například již zmíněné Slečny Nadbytečné (francouzsky Madame Superfétatoire) nebo Špinavce (Ordure, v doslovném překladu odpadek či smetí). Tyto markantní prvky autorova rukopisu včetně citlivého balancování mezi hovorovým a knižním jazykem a využitím veršovaných pasáží zachytila s lehkostí a bravurou Jovanka Šotolová v českém překladu, který vydalo nakladatelství Plus. Bourdeautovu knihu čeká překlad do více než dvaceti jazyků. Lze proto očekávat, že si získá srdce ještě mnoha dalších čtenářů.