I když v českém překladu v posledních letech vychází poměrně hodně švédských knih, Kafkův pavilon dokazuje, že švédská literární scéna stále ukrývá cenné poklady. Tony Samuelsson (*1961), spisovatel a kulturní novinář, debutoval už v roce 1989 a do širšího povědomí se dostal jen o několik let později díky poslednímu dílu své trilogie z dělnického prostředí. Ač se příznivého přijetí dočkaly například i jeho knihy pro mládež či eseje o literatuře, největší uznání si vysloužil dvěma romány z žánru kontrafaktuální historie: Jag var en arier (Byl jsem árijcem, 2009) a Kafkův pavilon (Kafkapaviljongen, 2014).

V obou knihách autor rozvíjí alternativní dějiny od druhé světové války, v níž zvítězilo Hitlerovo Německo a Švédsko se stalo jeho vazalským státem. V popředí líčení nicméně nestojí sama nacistická ideologie ani popis toho, jak systém funguje. To se čtenář dozvídá spíše mimoděk. Pozornost se totiž soustředí na hlavní postavy. V románu Byl jsem árijcem, zasazeném do 70. let, na prominentního novináře sportovní rubriky Thomase Robladha a studentku literatury a odbojářku Karin, v Kafkově pavilonu na spisovatele Siggeho Erikssona, jehož životní příběh sledujeme střídavě ve třech časových rovinách – za války, ve vězení a v „současnosti“ 70. let. Nejdůležitějším okamžikem je pobyt v mírném vězení zvaném Kafkův pavilon, kdy se Sigge a další spisovatelé musejí rozhodnout, zda touží po propuštění natolik, aby nadále tvořili v souladu s novým režimem.

Jelikož text do značné míry závisí na hlavní postavě, je velmi důležité, že se autorovi podařilo věrohodně vykreslit mnohovrstevnatou Siggeho osobnost. Od mladíka, jenž nesouhlasí s nacistickou ideologií, ale je přesvědčeným pacifistou, přes člověka toužícího přežít a tvořit, až po loajálního obdivovaného spisovatele, který se však s režimem nikdy neztotožnil. Sigge není hrdina, nedokáže se režimu postavit se zbraní v ruce ani nedokáže dlouhodobě čelit donucovacím praktikám. Svým mlčením a spoluprací vlastně udržuje režim při životě, ale zároveň nikdy nepřestane doufat, že se jednou zbortí. Autor neopomíjí ani charakteristiku vedlejších postav, například bývalého komunisty, nacisty s přívětivou tváří Kurta Robladha či Židovky Niny, Siggeho přítelkyně činné v odboji.

Ústřední linkou románu je literatura a témata s ní spojená: tvůrčí proces, spisovatelská krize, otázka zodpovědnosti spisovatele vůči společnosti, morální hodnoty, ryzí umění a role literatury ve společnosti. Režim vynakládá nemalé prostředky, aby získal mladé talentované spisovatele na svou stranu. Literatura je prezentována jako zásadní součást společnosti, jako legitimizační prvek vládnoucí ideologie. Kromě hlavní postavy se literární otázky objevují zejména v souvislosti se švédským spisovatelem Stigem Dagermanem, jehož skutečné životní osudy a dílo si Samuelsson vypůjčil pro fascinující hru s fikcí a realitou. Tento symbol švédské literatury v románu funguje i bez znalosti jeho osobnosti a díla, obeznámenost s nimi však představuje výraznou přidanou hodnotu.

Převažující hutné líčení nicméně vyžaduje od čtenáře trpělivost, děj plyne pomalu a je prošpikovaný množstvím úvah. Takřka všechny zásadní informace a zvraty v ději se čtenář díky třem časovým rovinám dozví s předstihem. Autor se tak cíleně snaží snížit napětí na nejmenší možnou míru, snad aby vynikla atmosféra a tíživost popisované doby. Zpočátku není ani snadné se v různých časových rovinách orientovat, byť je každá kapitola datovaná. Čtenáře, které především zajímá, jak se autor popasoval s vykreslením fungování nacistické společnosti po válce, zamrzí, že Siggeho současnost nedostala více prostoru.

Kafkův pavilon nepochybně stojí na skvělé charakteristice postav a nadčasovém tématu totalitní společnosti a odpovědnosti jednotlivce. Pro svůj hutnější styl a absenci zvratů osloví zejména sečtělé milovníky dystopií, (kontrafaktuální) historie a literatury.