Wir Erben je třetím románem spisovatelky pocházející ze Štýrského Hradce. Už od jejího vyzdvihovaného debutu Taghelle Gegend (Jasná krajina) z roku 2007 je patrná linka, kterou se tvorba Angeliky Reitzer ubírá. V případě sbírky povídek Frauen in Vasen (Ženy ve vázách) z roku 2008 to ostatně ocenila také porota nominující mladé rakouské autory na prestižní Cenu Ingeborg Bachmannové. (Z této knihy autorka četla v roce 2009 také v České republice v rámci Měsíce autorského čtení.) Otázka rodinného zázemí a touha dospět a definovat sama sebe ve složitém světě bezpočtu možností realizace charakterizují většinu ženských hrdinek příběhů Angeliky Reitzer. Druhý román Unter uns (Mezi námi) z roku 2010 jí za nesmlouvavý přístup k všedním věcem definitivně zajistil pozornost veřejnosti. Knihou Wir Erben se etablovala jako vynikající autorka žánru, který bychom mohli označit za rodinný román, její kompoziční a jazykový styl je však natolik nekonvenční, že se zařazení do jakékoliv škatulky příčí.

Dvě ženy, jeden román
Marianne je asi čtyřicetiletá svobodná matka vysokoškoláka Lukase, která zdědila po babičce, nezdolné podnikatelce, lesní školku na venkově nedaleko Vídně. Její život je naplněn tvrdou prací bez ohledu na rozmary počasí. V její vile, kterou jí rovněž odkázala babička, je dost místa ke scházení celé široké rodiny a blízkých přátel. Marianne bez vlastního přičinění poskytuje prostor k výměně názorů, tříbení emocí, sdílení vzpomínek, neškodné propírání afér nepřítomných příbuzných a snování životních plánů. Někdy ji napadne, jaké by to asi bylo, utéct dřině a všednosti. Jenže pocit zodpovědnosti za podnik a zaměstnance je natolik neotřesitelný, že se těmto myšlenkám neoddá. Nejlepší kamarádka asi umírá na rakovinu, a tak musí být oporou jí i její rodině. Na vlastní osobní život není místo. Přitom start v mládí si nemohla zkomplikovat víc, když místo učení dala přednost flámům, místo maturity řešila mateřské povinnosti a posléze rozchod s Lukasovým otcem alkoholikem. Chytla se však pomocné ruky, kterou jí podala babička, když ji nemilosrdně zapřáhla do chodu své lesní školky, až se vypracovala ve zkušenou a schopnou manažerku. Marianne ale vedle náročných pracovních závazků touží čím dál víc mít někoho po svém boku – a vydá se kvůli němu třeba i do Marseille.

Střih a máme tu druhý epický příběh. Siri je dívka z východního Berlína, kterou sledujeme na rozdíl od retrospektiv do mládí hlavní hrdinky v prvním příběhu lineárně už od puberty, kdy s rodiči a sestrou v srpnu 1989 pod záminkou dovolené u Balatonu emigrovala slavnou trasou přes západoněmeckou ambasádu v Praze, Maďarsko a Rakousko do svobodné SRN. Po pádu zdi za pár měsíců se rodina vrací zpět, ale tajný útěk vyvolal v lidech z jejich okolí mnohdy takovou zášť, že představa návratu k původnímu životu bere drsně za své. Siri dozrává, rozhoduje se ohledně své životní cesty a přes cennou zkušenost s obchodováním s perskými koberci se dostává ke studiu arabštiny a po čase stráveném nad kresbami ptáků také k umění, i když vlastně koketuje také se studiem práv či neurobiologie, na kterou by měla díky matce asi i buňky. Když se jí naskytne možnost vyjet jako stipendiska studovat umění do Spojených států, chopí se příležitosti. Otevřel se jí svět, ve kterém je ale těžké vzít zavděk jen jednou z možností. Bude se muset vyrovnat s mnoha těžkostmi, než najde sama sebe.

Roubování vlastního a cizího
Do čtenářovy mysli se neodbytně vkrádá otázka, co obě hrdinky spojuje, aby kvůli jejich osudům vznikl tak rozsáhlý, kompozičně neobvyklý dvojromán. Odpověď není tak jednoznačná. Kritik Martin Lhotzky z Frankfurter Allgemeine Zeitung spojení považuje za vágní a neurčité, vyprávění za příliš důvěrné a málo spektakulární. Snad právě tento cíl ale autorka sledovala, majíc na programu vykreslit portrét všednosti na příkladu životních pocitů jedné ženy na profesním vrcholu a jedné, která by k němu ráda našla cestu. Když dále odhlédneme od obsahové stránky, můžeme Reitzerové román číst také jako experimentální studii touhy po zakotvení, společenství, vědomí dobře odvedené práce a smyslu života vůbec, které užití kontrastní látky prospívá, ať už byla, propůjčím-li si rčení z agrárního slovníku, dříve slepice, nebo vejce (jak Reitzerová uvádí v rozhovoru pro iLiteraturu, byl to příběh Siri, který si k rozehrání vlastní pointy žádal nějaký kontrapunkt). Pozoruhodných formálních souvislostí a nuancí najdeme celou řadu, jako třeba v případě tématu vyvazování se z mezigeneračních pout směrem k vlastní autonomii pojednané z hlediska matky (Marianne) na jedné straně a z pozice potomka (Siri) na straně druhé.

Angelice Reitzer se posledním románem daří umělecky proniknout do skulin, kterými je provrtán všední život – do nejistot, snů tu odvážných, tu bezhlavých, do ubíjející i milosrdné rutiny, kořenů svazujících i podpírajících. Někdy by snad s ohledem na záměr nechat prostoupit příběhy dvou cizích žen nebylo na škodu pevnější autorské vedení a snad přece jen vědomější akcentování styčných bodů, ale jakkoliv autorka nechává čtenáře napospas otevřeným výkladům, svědčí její přístup o tom, že se nebojí riskovat. Kniha Wir Erben představuje víc, než současné romány běžně nabízejí – je to románová studie o práci s dědictvím a jeho roubování na současnou realitu, která postavám nic neulehčuje. Poutavé příběhy obyčejných, a přesto tak výjimečných žen na pozadí zdánlivě všedních problémů spolu s dokonalým pozorovatelským talentem řadí Angeliku Reitzer k autorům, jejichž další novinky se vyhlížejí se vzrušením.