Maďarský šlechtický rod Batthyányů patřil ještě po první světové válce k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám na východ od Vídně, švýcarský novinář Sacha Batthyany (nar. 1973) nicméně vyrůstal v Curychu a lesk i jizvy rodinné historie tak pro něj byly už jen legendou, s níž má kromě jména společného pramálo. Možná i proto se o rodinnou minulost dlouho příliš nezajímal. Z relativní lhostejnosti jej vytrhl až novinový článek o baronce Margit Batthyányové-Thyssenové, jeho pratetě. Podle všeho byla Margit zapletena do masakru sto osmdesáti Židů, k němuž došlo v noci z 24. na 25. března 1945 poblíž jejího panství Rechnitz v Burgenlandsku.

Cože? Tatáž přezíravá teta Margit, na kterou si matně pamatuje z dětství, že nechala postřílet sto osmdesát židovských vězňů? Odhalení podobného rodinného tajemství by jistě zacloumalo životem leckoho a u Batthyanyho tomu nebylo jinak. Začal vyzvídat u příbuzných, číst dobové prameny, pátrat na místě činu. O několik let později o rešerších, do nichž se tehdy pustil, sepsal knihu. A ústřední otázku, na kterou v ní hledá odpověď, vetkl do jejího názvu: A co to má co dělat se mnou?

Mezi zámkem a gulagem
Název Batthyanyho debutu není radno brát na lehkou váhu, neboť poměrně přesně vymezuje, kterým směrem se jeho text ubírá. A co to má co dělat se mnou? Zločin v březnu 1945. Příběh mé rodiny není a ani nechce být historickou studií hromadného vraždění u Rechnitzu, nýbrž spíše prózou na pomezí memoárů a eseje, pro niž je „zločin v březnu 1945“ pouze výchozím bodem, startovní čarou. Ostatně čtenáři, který o tehdejších událostech má určité povědomí – třeba i díky tematicky spřízněnému dramatu Elfriede Jelinekové Rechnitz (Anděl zkázy) –, vyloženě nové informace o průběhu a okolnostech osudné noci nenabízí. Chybějí očití svědci i písemné záznamy, vlastně chybí cokoliv, co by na temnou kapitolu z rodinné kroniky Batthyányů, do jejichž řad se bohatá dědička Margit Thyssenová před válkou přivdala, vrhlo více světla.

Neznamená to však, že by Batthyanyho několikaleté pátrání vyznělo do ztracena. Během rešerší se totiž švýcarský novinář dostal i k nezveřejněným vzpomínkám své babičky Maritty Batthyányové, rozené Esterházyové, jež dlouhá léta bojovala s tím, co za války viděla a zažila. Od jejích zápisků už to pak byl jen krok nejen k příběhu jejího manžela Feriho, vězněného v sovětském gulagu, ale i dalším obětem války, židovským manželům Mandlovým, kteří stejně jako Maritta žili v maďarské vesnici Sárosd. Na rozdíl od své sousedky se ale jejího konce nedočkali.

Otázka historické viny
S pomocí několika autentických biografií ukazuje Batthyany, jak radikálně válka i navazující léta komunistické diktatury zasáhly do životů lidí rozdílného společenského postavení. Ti šťastnější přišli jen o půdu a své aristokratické výsady, jiní o manžela, děti či vlastní život. Autorova babička Maritta je v tomto ohledu vypravěčsky vděčná postava, neboť v jednu chvíli stála nedobrovolně na straně pachatelů, aby se velmi záhy vše obrátilo a ona pocítila bolest oběti. Přesto ji po celý život sžíraly výčitky svědomí, které nakonec svěřila papíru. A její svědectví potvrzuje, že pocit viny nemusí mít pouze ten, kdo zmáčkl spoušť, ale i ten, kdo před výstřelem pouze přivřel oči.

Vina a její otisk v současnosti, to je obecně téma, kolem nějž celý text krouží nejhladověji: Jaký vliv mají křivdy a zločiny minulosti na život jedince, který byl pouze jejich nevinným svědkem? A přenášejí se nezpracované emoce na další generace? Nebo jednodušeji, jak to formuluje Batthyany: A co to má co dělat se mnou? Otázky dědičnosti viny lidstvo pronásledují už od Adama a Evy, a autora knihy dokonce dohnaly až do ordinace psychoanalytika. I proto se nepokouší pouze o rekonstrukci několika příběhů z rodinné historie, ale dějinnou linku doplňuje též reflexí smíšených pocitů a vnitřního neklidu „válečného vnuka“.

Bohužel, právě tyto pasáže jsou paradoxně z celé knihy ty nejméně přesvědčivé. Ne snad, že by se Batthyanymu nepodařilo najít sympatický, přiměřeně civilní tón, jenže vlastní nejistoty staví okatě do světla reflektorů, aniž by šel skutečně až na dřeň. A to je škoda. V prováděné sebeanalýze se sice poodhaluje, ale současně se v ní ztrácí a nedokáže dát svým poznatkům konkrétnější podobu a tvar. Vlastní pochyby například často artikuluje formou řetězících se otázek, a to i v pasážích, kde by jeho úvahám slušela větší verbální zdrženlivost. Ta by též dala čtenáři více prostoru k zamyšlení. Místy se navíc zdá, že autor jen omílá jedno a totéž, aniž by se dobíral nových zjištění. Svižně plynoucí vyprávění, jehož barvitým ponorům do minulosti naopak není příliš co vytknout, tím poněkud ztrácí tempo a náboj.

Pestrá stavební směs
Kompozičně se Batthyanyho jazykově střízlivá, v reportážním duchu vedená zpověď spoléhá hned na několik stavebních prvků. Vedle převažujícího průvodního slova autora, který příběhem své rodiny i sebe sama provází, tvoří výslednou knihu ještě deníkové zápisky jeho babičky Maritty a útržky vzpomínek její vrstevnice, dcery Mandlových Agnes, dále příležitostné výňatky z autorovy e-mailové korespondence, ale také nepokrytě fiktivní, čistě vypravěčské pasáže, v nichž si Batthyany pouze představuje, jak se některé situace v životě jeho předků nejspíše musely odehrát.

Do jaké míry autenticita jednotlivých součástí padla za oběť celkovému autorskému záměru, nelze snadno rozklíčovat a není to ani podstatné, neboť Batthyany se navzdory nesporné novinářské důkladnosti nesnaží o historiograficky neutrální, ale naopak o patřičně subjektivní vyobrazení evropských dějin. Vědomě či nevědomky se tak hlásí k trendu německy psané literatury posledních let, který reprezentují například Káťa Petrovskaja (Vielleicht Esther) či Natascha Wodin (Sie kam aus Mariupol). Obě jmenované se stejně jako Batthyany ve svých knihách vydávají po stopách vlastních předků a s pomocí rozsáhlých rešerší předkládají čtenářům autentické osudy osob, z politicko-historického hlediska zpravidla nevýznamných, jejichž bolestivé životní příběhy přesto věrně zrcadlí hrůzy 20. století. A co to má co dělat se mnou? je další pozoruhodná kniha tohoto střihu a současně důležitý příspěvek k diskusi o zakořeněnosti historické viny. Jen by si zasloužil ještě lepší tah na branku.