Mohou mít fabriky a krajiny poznamenané těžbou svou svébytnou krásu? Jak první tovární komíny vnímali naši předci? Jaká je historie estetického oceňování „industriálu“ v Evropě a v našich zemích? I na tyto otázky odpovídá kniha Příroda vs. industriál: Vytváření prostoru v literatuře, výtvarném umění a filmu, kterou sestavili literární vědci Jan Malura a Martin Tomášek z Ostravské univerzity. Navazuje na některé teze formulované v předchozích knihách obou editorů Město (2011) a Krajina (2012), vydaných také v Ostravě, ve městě, jež je pro mnohé synonymem krajiny zničené průmyslovou činností.

Chaos i tvrz

Jedna z úvodních kapitol sborníku (od Veroniky Faktorové a Karla Stibrala) ukazuje, že nemálo lidí vnímalo první doly a čoudící komíny fascinovaně, daný jev je odpuzoval a přitahoval současně. Kupříkladu kněz a spisovatel William Gilpin roku 1770 nadšeně popisoval scénu, kdy jistá huť – v závislosti na přísunu dalšího topiva – vyvrhovala velké množství kouře, který obrazu přidával „dvojnásobnou vznešenost“. I u nás kupříkladu estetik Otakar Hostinský spatřoval v továrnách tvrze lidské práce a prameny blahobytu. Na druhou stranu ale již John Milton spojil představu pekla s ďábly tavícími rudu a obrábějícími kovy (jak si přitom nevzpomenout na odporné Tolkienovy skřety zabývající se týmiž činnostmi).

Do počátků novověku čtenáře zavádí Jan Malura, který ukazuje, že někteří literáti vnímali objevení rudných žil jako požehnání uprostřed pustiny a divočiny (Johannes Mathesius), zatímco jiní, například Jan Kořínek (1626–1680), líčili doly coby nevzhledná a chaotická místa. O industriálních motivech v české literatuře 19. století ve sborníku – v návaznosti na Vladimíra Macuru a Alexandra Sticha – souhrnně pojednal Martin Tomášek. Ten přesvědčivě ukázal, že také u nás byl průmysl i se svými zásahy do krajiny dlouho považován za „součást žádoucí změny společnosti“ (a industrializace za „posvěcení přírody”). Interpretován byl též jako výsledek lidské schopnosti důmyslně zpracovávat přírodní zdroje, a proto nebyl kladen do protikladu k přírodě.

Neušpinit vysokou literaturu

U některých autorů opět nechyběly pocity velmi ambivalentní, jako když Václav Kliment Klicpera (1792–1859) psal při pohledu na hutnické pece o „obrazu krásně strašlivém“. Celkově však byly negativní dopady industrializace literárně reflektovány se zpožděním. U některých spisovatelů téma proniklo do jejich publicistiky, nikoli však do fikce, kterou autoři zřejmě nechtěli odporným zápachem továrního kouře znečišťovat. U mnoha českých poetů pak záleželo na nacionální přináležitosti dané nemovitosti: pokud byla v českých rukou, přírodu obohacovala, pokud v německých, byla ohyzdná a destruktivní (Lešetínský kovář Svatopluka Čecha).

Další kapitoly jsou věnovány jednotlivým spisovatelům, například Karlu Čapkovi nebo Karlu Schulzovi. A dále tomu, jak Bohumil Hrabal postupně „přitakával“ periferii (Jakub Češka), nebo jak si naopak Josef Jedlička nikdy nezvykl v Litvínově, který i s okolím vykreslil v próze Kde život náš je v půli se svou poutí značně pochmurně, až apokalypticky. Plánovaná idyla se podle autora studie změnila v drsnou dystopii, v níž nebylo místa pro slabší. Jelikož kupříkladu často nefungovaly výtahy, staří lidé obývající nově postavené panelové domy fyzicky nezvládali chůzi do nejvyšších pater a umírali. Necitlivý přístup k přírodě tam podle něj vedl k ekologické katastrofě.

Zvláštní oddíl je v knize vyhrazen analýzám a interpretacím fotografické tvorby, například Viktora Koláře (jež svého času připoutala i pozornost spisovatele Jana Balabána). Třebaže se Ostrava občas oficiálně svou industriálností chlubila, způsob, jakým ji tento fotograf zobrazil, byl pro její představitele příliš disonantní, takže publikaci, kterou si objednali, roku 1996 odmítli. Svatava Urbanová ve své stati líčí, jak Kolář dociluje silně emocionálního efektu, ať už konfrontací tradiční a moderní kultury, nebo třeba při zobrazování umělých jezer, jež postrádají magičnost těch přírodních, a přesto v nich nechybí krása.

Kniha záslužně zkoumá u nás dosud nepříliš probádané téma. Pomáhá nabourávat tradiční a strnulá schémata estetického vnímání. V ideálním případě by snad také mohla čtenáře podnítit k hledání krásy (či fascinovaného údivu) tam, kde by ji většina našich současníků pravděpodobně nehledala, ale naši předci o ní kupodivu věděli. Obyvatele podobných lokalit může případně povzbudit k docenění svého okolí.