Co je to literární krajina? Specifická složka literárního díla, která se „konstituuje prostřednictvím textu, v němž je deskriptivními metodami konstruován prostor, který vnímáme jako krajinu, jako kompozici prvků přírodních a/nebo civilizačních v takovém poměru, aby společně evokovaly představu zemského povrchu s významným zastoupením souše“. Tak odpovídá literární vědec Martin Tomášek (nar. 1969) v knize Krajiny tvořené slovy: K topologii české literatury devatenáctého století.

Kromě teoretických pasáží, jež pravděpodobně zaujmou jen úzký okruh specialistů, kniha též konkrétněji přibližuje vývoj krajinopisu od počátků národního obrození a z této perspektivy sleduje záměry konkrétních tvůrců i dobové tendence. Autor se zaměřuje na významné literární osobnosti, jako jsou Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, Julius Zeyer, Vilém Mrštík či František Xaver Šalda. Některé z nich se přitom snaží rehabilitovat a vyložit je nově. Tak kupříkladu chválí jistý zapomenutý text Vítězslava Hálka, který se díky bioložce a socioložce Haně Librové stal jedním ze zřídel zdejší environmentální estetiky, podle Tomáška se svými kvalitami blíží thoreauovskému eseji. V kapitole Mytopoetické aspekty literární krajiny v raných prózách Karla Klostermanna zase ukazuje, že jisté spisovatelovy názory ohledně vciťování se do stromů a úcty k jejich duši byly v jeho době nonkonformní, očividně přeskočily svou dobu… a míří až k nám. Dodnes osvěživě působí některé krajinopisné pasáže z díla Jana Nerudy, který ironicky konstatoval, že pro někoho je příroda bohyní, pro jiného dojnou krávou (básníkova oblíbená dichotomie), pro něj osobně je však „příjemnou pohovkou“.

Líčení bojovné i poučující

Autor ovšem analyzuje nejen díla slovutných umělců, ale i přírodovědců, jako byli Emanuel Purkyně a jeho otec Jan Evangelista Purkyně. Jejich líčení přírodních scenerií interpretuje jako předstupeň beletrie. Významy, které autora přednostně zajímají, jsou národnostní boje, jež jsou „sváděny“ i prostřednictvím krajinomalby – takže i německá krajina může být znázorněna „konfrontačně“ a „výsměšně“. A při popisech území dříve obývaných Slovany je kupříkladu zdůrazňováno, jak je i místní názvy noví obyvatelé znetvořili.

Dalším významným tématem je stýkání přírody a civilizace, kdy rychle se rozšiřující velkoměsta pohlcovala nezastavěnou krajinu, takže třeba nový chodník byl Karlem Matějem Čapkem-Chodem popsán jako „náhrobek loňského trávníku“. Celkově více prostoru je v knize věnováno přírodě nějakým způsobem zkrocené, s lesy, loukami a poli, o které Emanuel Purkyně psal, že dává utěšený obraz, který „nezkrocená příroda nikdy poskytnouti nemůže“. Tematizace Krkonoš (snad s výjimkou Máchovy), či dokonce Tater tak autor nechává stranou. Dodejme, že právě ty v sobě pro mnohé české cestovatele koncentrovaly archaickou neposkvrněnost i potenciální nebezpečí. Jeden český učitel o nich napsal: „Horami bloudíš divokoskalnými… Pracně vystoupíš na skalní val, a tajemné mlčenlivé pleso tě zdraví. Tmavé nevyzpytné oko jeho jako by planulo předzvěstí čehosi děsného. Hle, živý tvor! Špinavý, černým vousem obrostlý pastucha s dlouhým spečeným vlasem a černým blýskavým okem. V ruce se mu leskne ostrá valaška; jediný rozmach svalnaté paže a hlava rozpoltěna. Ale pozdrav jeho zbožný, laskavý hned prozradí člověka dobrého a chutě dáš se s ním do řeči.“

Téma literární krajiny je takřka nekonečné, ostatně přeneseně se mluví i o krajině duše a zcela reálně o krajině městské. Kniha Martina Tomáška, v návaznosti na díla teoretiků, jako jsou Daniela Hodrová a Vladimír Macura, fundovaně postihuje několik kapitol vytváření české literární krajiny – zmapovat ji celou by znamenalo napsat znovu kompletní dějiny našeho písemnictví. Práce vychází z detailní znalosti textů, na nichž mimo jiné ukazuje i to, jak naši předci krajinu vnímali či vnímat mohli. Svébytným pohledem tak přispívá k výzkumu tématu, na něž se dnes zaměřují badatelé mnoha odlišných disciplín.