Tolkienovi hrdinové jsou skrytí křesťané. Křesťanské učení neznají, nevěří v ně. Znázorňují však přesně to, jak by život vypadal, pokud má křesťanství pravdu, zejména pokud jde o onen ústředí paradox, že cesta k nesmrtelnosti vede skrze smrt a vzkříšení vlastního já, že k seberealizaci se kráčí skrze sebeobětování“… Pán prstenů sice není přímá alegorie křesťanství, ale spisovatelův „způsob myšlení a jeho filozofie jsou s Autorem křesťanského příběhu zajedno“. Tyto hlavní teze přináší a dopodrobna rozvádí kniha amerického katolického filozofa a hlavně apologetika Petera Kreefta Tolkienovo vidění světa. Křesťanská filozofie Pána prstenů.

V kapitolách s názvy jako Estetika, Filozofie jazyka, Filozofická teologie, Kosmologie nebo Epistemologie autor systematicky prochází celé Tolkienovo dílo a snaží se doložit, že autor Pána prstenů byl „kovaný katolík“, což zásadně formovalo jeho názory a postoje. V kapitole nazvané Metafyzika mimo jiné rozvádí myšlenku, že se v Pánu prstenů všechno zdá být „více být sebou samým…, země je zemitější, genealogie genealogičtější, jeskyně jeskyňovitější“. Čtyři lesy vylíčené v Pánu prstenů mají podle autora „víc osobitosti, víc identity než většina lidských postav ve většině románů“. Oddíl Angelologie rozebírá andělskou podstatu některých Tolkienových postav i to, nakolik je představa andělů coby nástrojů stvoření světa biblická. V kapitole Antropologie Kreeft mimo jiné rozvádí Tolkienovo beletristické pojetí lásky. Oddíl Politická filozofie čtenáře seznamuje s Tolkienovou blízkostí konceptu distributivismu. A dále se zde autor pokouší hobity situovat na společensko-politické škále skutečného světa. Podle Kreefta jsou to bytosti „každým coulem ,buržoazní‘, ale přitom se podobají spíš sedlákům než šosákům“. Kapitola Filozofie dějin pojednává o Tolkienově návaznosti na tradici toho, co G. K. Chesterton nazval „demokracií mrtvých“. Podle Kreefta Tolkienovi padouši tradici příznačně neznají nebo se jí vysmívají a moudrost hledají jen sami v sobě. Naopak kladní hrdinové „myslí na něco, na co jejich nepřátelé zapomínají“, a díky tomu často jen o vlásek vítězí či unikají z nebezpečí.

Autor má Tolkienovy texty (včetně jeho dopisů) dobře nastudované a jeho argumentace často nepostrádá přesvědčivost, přesto je ale místy přitažená za vlasy. Ostatně i překladatel knihy Štěpán Smolen (jinak autor citlivé práce Sehnsucht: úvod k romantické touze) přiznává, že „autor někdy přitesává Tolkiena k obrazu své filosofie, např. při obhajobě platónských idejí“. Občas Kreeft užívá metafory, které snad mají působit efektně, ale jsou spíše zavádějící. Například když Prsten moci přirovnává k „největšímu z drogových dealerů světa“, jindy zase k „Drákulovu kousnutí“.

K velmi diskutabilním závěrům pak autor dochází, když uskutečňuje svérázné výlety do populární kultury, mimo okruh děl, jako jsou ta Tolkienova nebo ta od C. S. Lewise. Kupříkladu tedy ne příliš zasvěceně teoretizuje o rozdílech mezi fantasy a sci-fi nebo se ne právě kvalifikovaně vyjadřuje ke kulturní historii elfů. Tvrdí, že „většina předmoderních zpráv o elfech nám představuje bytosti mnohem andělštější, transcendentnější, úžasnější, než jsou směšné Zvonilky moderní literatury“. Ve skutečnosti byli elfové v představách Evropanů řekněme před osmi sty lety bytosti zlé, příživnické a kruté, které ubližovaly ostatním živým bytostem, protože jim to připadalo zábavné. Před příchodem křesťanství byla jejich povaha možná spíše ambivalentní a podle etnologa Petra Janečka šlo o „tajemný národ, jehož přesnou fyzickou podobu je dosti obtížné určit“.

Značně expresivní slovník autor volí tehdy, když touží vyřídit si účty se svými protivníky, jako jsou „tři vrazi mysli moderního člověka“: materialismus, karteziánský dualismus a spiritualita new age. A nejdále zachází, když chce zúčtovat s nepřáteli Tolkienova díla. Pán prstenů je totiž podle něj měřítkem nejen literární soudnosti, ale mravní osobnosti každého člověka: „Milovníci Tolkiena jsou téměř vždy dobří, poctiví lidé. Někteří se podobají hobitům, jiní elfům, ale žádní skřetům. A na druhou stranu, ne všichni odpůrci Tolkiena jsou sice skřeti, ale všichni skřeti jsou odpůrci Tolkiena.“ (Jinde autor v souvislosti se soudobými kritiky píše o „namyšlené oligarchii mimoňských elitářů“ a moderní média vůbec jsou podle něj pod kontrolou „říše zla“.) Nedá se samozřejmě popřít, že četní kritici o Tolkienovi zvláště zpočátku nepsali zrovna prozíravě či spravedlivě: vytýkali mu, že jeho postavy jsou buď neměnně zlé, nebo skrz naskrz dobré, či že jeho dílům schází „náboženský duch“. I autor této recenze v minulosti polemizoval s literárními teoretiky, kteří dodnes chtějí Tolkienovu dílu upírat jakoukoli literární hodnotu. Kritizoval publikaci, která si vzala za cíl vyjmenovat 1001 myšlenek, které „změnily naše uvažování“, ale Pána prstenů při tvoření tohoto výčtu opomenula, přestože byla tato kniha v několika anketách zvolena „knihou tisíciletí“. A přel se také v časopisu Host se Stanislavem Komárkem, jenž Tolkiena s jeho „ohavnými skřety a noblesními elfy“ označil za dnes jedinou „úředně povolenou formou rasismu“… Navzdory tomu všemu musí ale recenzent napsat: každý má právo na svůj vlastní literární vkus a chtít jako Kreeft rovnou mravně zatratit všechny, kteří se povinně nepřipojují k jeho nadšení z Tolkiena, se nedá nazvat jinak než jako hloupost, či dokonce nehoráznost, i když je původcem citovaných slov univerzitní profesor.

Zmiňovaný český překladatel ve své předmluvě tvrdí, že v době údajného „rozmlžování“ Tolkienova křesťanství je třeba Kreeftových „jasných vět a ostrých argumentů“. To je však velmi problematické hodnocení domácí tolkienovské „recepční situace“. Vždyť i v češtině existují texty, které se nijak nesnaží Tolkienovo katolictví cenzurovat nebo zamlžovat. Naopak, poslední příspěvek od Johna J. Davenporta ve sborníku Pán prstenů a filozofie (XYZ, 2009) vykládá Pána prstenů v duchu Tolkienovy proslulé stati O pohádkách jako „pohádku pro dospělé“. Ta je zakončena zásadním náboženským (chceme-li) poselstvím o tom, že „zlo nemůže vydržet na věky, protože tím, že si neoprávněně přisvojí božskou moc, nakonec zničí samo sebe“. Tolkienovu osobní katolickou zbožnost nezastírá ani jeho biografie od Humphreyho Carpentera (Mladá fronta 1993), která rovněž připomíná, že pro Tolkiena byl Kristův příběh „pravdivým mýtem“. Atd.

Kniha Petera Kreefta záslužně cituje dlouhé pasáže z Tolkienových dopisů, které v českém překladu dosud nevyšly knižně. Obšírně přibližuje myšlenkový kontext, v rámci kterého Pán prstenů i další autorova beletristická díla vznikala. Vysvětluje, jaké mohly být, nebo snad i byly Tolkienovy autorské záměry a jak to možná všechno „doopravdy myslel“. Naštěstí žádný literát není výhradním ani přednostním interpretem svého vlastního díla. Čtenář Pána prstenů se tedy může nechat těmito myšlenkami inspirovat, či vůbec ne, záleží jen na něm. Konfrontační a bojový tón, který Kreeft zvolil, však možná paradoxně dělá křesťanské interpretaci Pána prstenů spíše medvědí službu.