„Příští generace nás možná označí za barbary, kteří zničili krajinu (a) srovnali se zemí kdysi bohaté české historické město, které se řadilo mezi třiceti královskými městy v Čechách k deseti nejpřednějším.“ Tato varovná slova o starém (a novém) Mostu publikoval roku 1970 novinář Stanislav Ráček (1938–2014). A poměrně dobře vyjadřují i názor historika Matěje Spurného (*1979), který o pohnutých osudech tohoto severočeského města nedávno publikoval obšírnou knihu s názvem Most do budoucnosti: laboratoř socialistické modernity na severu Čech.

Na základě prozkoumání dostupných archivů i dobového tisku v ní vypráví příběh zániku města. Tvrdí, že k rozhodnutí o jeho zbourání došlo v letech 1960–1962. Do starého města se tedy přestalo investovat a lokalita se postupně měnila v oblast s vysoce nadprůměrnou kriminalitou, dokonce v „Divoký západ“ severních Čech. Existenciální atmosféra města postupně ničeného velkorypadly měla minimálně do konce 60. let inspirativní vliv na tamní kulturní život. Souběžně už ale probíhala postupná demolice, které započala roku 1965. Občas při ní docházelo ke kuriózním až nebezpečným příhodám. Například k objevení zapomenutého muže, který po ranním probuzení s překvapením zjistil, že dům, v němž spal, se právě bourá. (Na vině byla žena, u které onen nešťastník coby neevidovaný podnájemník žil a která se do nového, panelového bytu chtěla stěhovat bez něj.)

Ozývaly se ovšem i kritické hlasy protestující proti ničení starobylého města, a to i od slavných osobností jako literární kritik Vladimír Karfík nebo historik František Šmahel. Roku 1968 Olga Hníková a Ludvík Losos odsuzovali triumf technokratů, kteří ve jménu rentability a pochybných krátkodobých efektů ničí hodnoty vytvářené po staletí: „Lidské stále ustupovalo ekonomickému, a nakonec to nebylo ani lidské, ani ekonomické.“ Osudky sklízela také nová panelová výstavba, jež starý Most postupně nahrazovala, coby „hnusná nakupenina lajdáckých staveb“.

Protesty se ale ukázaly jako marné, takže vědcům nezbývalo než alespoň rychle provést záchranný archeologický výzkum před úplným zničením staré zástavby. Umírající město se tehdy podle Spurného stalo jedinečným předmětem, na kterém si humanitní vědci mohli vyzkoušet techniku vlastní spíše biologii a medicíně: pitvu. Jen několik drobnějších architektonických prvků, jako morový sloup a kašna s plastikou lva, bylo zachráněno a přeneseno na nové sídliště. A především pak byl roku 1975 s velkou publicitou po kolejích přesunut kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nákladnou a technicky náročnou operaci autor popisuje především jako propagandistickou akci, jejímž prostřednictví se režim snažil budovat pověst Československa jako státu technologicky vysoce vyspělého, dbajícího současně o své kulturní dědictví. Za peníze vydané na přesun chrámu si chtěli vedoucí představitelé „koupit“ posílení legitimity komunistického systému.

Příběh zkázy starého Mostu autor zasazuje do širšího kontextu „produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů“, stejně jako modernistických vizí racionálně plánovaných měst. Komunisté se zde podle autora ukázali být „škůdci“, neváhající fyzicky likvidovat vlastní zemi, ale o mnoho vyšší mínění nemá autor ani o konkurenčním politicko-ekonomickém systému. Ve srovnání komunistického a kapitalistického přístupu k devastaci krajiny shledává Spurný více paralel než rozdílů. Spíše než o zásadní rozdíly šlo o fázové posuny, takže například v SRN se životní prostředí v letech 1950–1970 zhoršovalo rychleji než v NDR. Negativní trendy u nás podle autora vítězí i po roce 1989: „Stoupenci ohleduplnosti k měkkým faktorům života prohrávali jednu bitvu za druhou: od Temelína až po pražské Palladium.“ A rozhořčuje se: „Cítíme, že žijeme v jiném světě, než v jakém vyrůstali naši rodiče. O to více se podivujeme, že zároveň stále prohráváme v bitvách, jež přece už dávno měly patřit minulosti.“

Autorova práce je podložena pečlivým studiem pramenů a vychází z idealistických pohnutek, které se ale pojí s přehnaným schematismem. Příliš černobíle hodnotí Spurný třeba Temelín. Bylo by jistě pěkné užívat jen obnovitelné zdroje (a je to jeden ze vzdálených cílů), ale za stávající situace se zřejmě bez atomové energie neobejdeme, zvláště když autor souběžně odsuzuje i možné prolomení těžebních limitů. Co se týká nového Mostu, některé autorovy dramaticky formulované věty vzbuzují dojem, že je v jeho okolí příroda nadobro zničená. Tak tomu ale není, naopak. Někteří geologové a biologové dokonce upozorňují, že pokud budou lokality po bývalé těžbě ponechány spontánnímu vývoji, do dvaceti let tam samovolně a bez jakýchkoli nákladů vznikne území s parametry přírodní rezervace. Biologicky snad i různorodější, než byla předchozí kulturní krajina.

Souhlasíme s autorem, že komunisté se skutečně ukázali být pro obyvatele Československa v mnoha ohledech „škůdci“. Ovšem v případě budování sídlišť, která se stavěla zdaleka nejen v socialistických státech, je jejich úloha méně jednoznačná. Ekolog Erazim Kohák, hrdě se hlásící k tomu, že žije na „panelovém“ Jižním Městě, patří k těm, kteří protestují proti slovnímu spojení „komunistická sídliště“; šlo podle něj o sídliště, která tehdejší stát stavěl pro lidi, kteří chtěli lépe bydlet. Pokud se v anotaci recenzované knihy píše, že se nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, nakonec stal „symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu“, by se dal hodnotit i jako projev neúcty k jeho současným obyvatelům, kteří „betonové město“ zalidnili a naplnili svými životy. Spurného pohled trochu přehlíží to, jak se na situaci v současnosti dívají právě oni: podle průzkumu z roku 2008 kupříkladu možnosti tamního kulturního vyžití hodnotilo 12,2 z nich dobře, 38,7 spíše dobře a jen 27,1 spíše špatně; možnost trávení volného času dobře 15,2 a 44,7 spíše dobře. Ještě pozitivnější odpovědi se týkaly možností sportovního vyžití. Naopak výrazně horší a méně optimistická čísla vyšla při otázce po vztahu k jejich vlastnímu městu.

Zánik jednoho cenného města autor zmapoval v každém případě záslužně. Poučení, které z něj chce odvodit, je však poněkud barvotiskové, aktualizace historie a její ideologické vytěžování problematické. Koneckonců kvůli naší potřebě energie zanikla i spousta jiných hodnotných lokalit, například při budování přehrad; cynik by možná dokonce poznamenal, že při srovnání s mnoha obcemi v Sudetech, jež byly zničeny zcela bez předchozí dokumentace a po nichž se často nedochovalo kromě fotografií odsunutých obyvatel nic, dopadl Most ještě relativně dobře. Přitom by se dal vyprávět i zcela jiný příběh: o cézurách i kontinuitě, o zánicích a regeneracích. Po zničení předchozí krajiny, která ovšem nahradila ty předešlé, se příroda obnovuje a vytváří se krajina nová. A také život v domech, které stojí nedaleko od starého německého Brüxu, pokračuje, jak říká název knihy, skutečně do budoucnosti. Jaká bude a jestli přitom „Mosťané“ jednou přijmou město zcela za své, záleží hlavně na nich. To už je ale námět na jinou knihu, snad povzbudivější.