Václav Cílek nepolevuje v rychlém tempu, s nímž publikuje jednu knihu za druhou. Vloni se kupříkladu podílel jako spoluautor na vzniku publikace věnované z větší části Americe (Krása je rozmanitost plazů: cesty k Navahům: vědět odkud přicházíme) a sám napsal další věnovanou naší zemi – Krajiny domova: chodit, hledat a dívat se. K té druhé nedávno přidal další titul s pojmem „krajina“ v názvu: Posvátná krajina: eseje o místech, silách a dracích.

Jestliže Krajiny domova jsou kniha uhlazená a vyvážená, která má šanci stát se dílem klasickým a snad i ve školách doporučovaným jako povinná četba, novější kniha je více rozevlátá a méně koncentrovaná, v čemž je jaksi více „cílkovská“, protože se v tom podobá většině předešlých autorových publikací. Zároveň jde ale tentokrát také o knihu – přinejmenším jednou svojí kapitolou – dosti provokativní.

Cílek se v ní opět vrací ke svým oblíbeným tématům: ke kultu „divého muže“, který dost spekulativně dává do souvislosti se súfijskými tanci, či k hodnotě rodinné soudržnosti, jejíž užitečnost se projevuje zvláště v celospolečensky krizových obdobích. Píše v ní i o soudobých podobách českého venkova, z jehož neupravenosti vyvozuje, že máme blíže ke Keltům než ke Germánům; o silné energii krajiny, která může být až nepříjemná; a o významu katedrál, které „rozpouštějí kousek nenávisti, což banky nedělají“. Stejně jako před časem Stanislav Komárek, i Cílek byl vyzván, aby odpověděl na otázku, jaké jsou jeho oblíbené cestopisy, a svoji odpověď v knize rovněž přetiskuje. Přitom pěkně vysvětluje, že zvláště cestopisné texty z 19. století mají pro dnešního čtenáře velké kouzlo: jsou dostatečně moderní, abychom jim rozuměli, ale zároveň naplněné už tak vzdáleným romantismem či naivitou...

Autorovo sebehodnocení se zdá v knize mírně rozkolísané: snižující poznámky o tom, jak „ničemné, tupé a líné tělo obdržel“, jsou vyvažované sebevědomými prohlášeními o tom, že sdělení většiny spisovatelů stojí na vodě, protože „toho málo zažili“, zatímco autor má někdy opačný problém. Kniha odráží i Cílkovu (jak sám říká, efemérní) zkušenost pedagoga na pražské DAMU. Z ní vycházejí jeho úvahy o site specific artu (či „místně specifickém umění“), umění, které se vlamuje do daného prostředí a reaguje na ně. Cílek k němu hledá starší analogie (site specific v nákupním středisku je „obyčejné hraní na rynku a využití kostela pro akční umění je pašijovou hrou“) nebo uvažuje nad tím, jaké mají Romové přirozené nadání pro performanci, aniž by o site specific a performancích cokoli věděli. Podnětné, nebo alespoň poetické pak jsou jeho návody pro vytvoření novodobých rituálů: „posadíme se proti stéblu trávy, kterým hýbe vítr, a tělem hýbeme ve stejném rytmu“. Nebo návrhy na to, aby se lavičky stavěly tak, aby na nich sedící lidé mohli pozorovat a prohlížet si kolemjdoucí, protože kde se něco děje, objeví se pozorovatelé. Tím by také byla legitimizována naše přirozená touha pozorovat a dívat se.

A co ony naznačené provokace? Nemám ani tak na mysli to, když Cílek trochu prostořece a přehnaně tvrdí, že na rozdíl třeba od tragické Káhiry jsou Čechy „vesměs milé a triviální“, čemuž ale odporuje leccos z toho, co píše v téže knize na jiných místech, mimo jiné v ní totiž vyjmenovává také příklady české posvátné krajiny. Nemluvě o Krajinách domova, které začínají scénkou hádky a málem rvačky tří skupin trampů, které se přely o to, která česká krajina je nejkrásnější; což Cílek komentuje slovy: „Tak jsme si zvykli na toto až plýtvavé bohatství lesů, vod a skal, že si ani neuvědomujeme, v jak pozoruhodné zemi žijeme.“ Kamenem úrazu se pro některé čtenáře jistě stane kapitola o zpěvákovi Danielu Landovi, s nímž Cílek natočil rozhovor o zdvihání menhirů a o tom, jestli to může být jedna z cest, jak zlepšit morální úroveň české společnosti (záznam je možné zhlédnout na Landově webové stránce). Cílkova „známost“ s osobou, která má problematickou minulost (spoluzakladatel kapely Orlík) a nepříliš dobrou pověst, vyvolala velkou pozornost a rozhořčení (i Cílkova dcera prý otci vyhrožovala, že ho „práskne Antifě“). Po delší době se tedy k celé kauze autor vrací v textu. Uvědomuje si přitom a explicitně uvádí, že se pohybuje na tenkém ledě, a připomíná výstražné případy intelektuálů koketovavších s „kovbojským viděním světa“, Jakuba Demla (ve vztahu k sokolům) a Ezru Pounda (k Mussolinimu). I s vědomím toho všeho se ale Landy zastává: „Když si položíme otázku, kdo by dnes dovedl umřít za vlast, tak to nebude žádný levicový intelektuál, ale některý z těchto lidí, kteří dobrovolně chodí na vojenská cvičení a koluje jim v žilách vojenské vidění světa.“ Cílkovým společenským ideálem je vymahatelnost práva, slušnost a přiměřený zisk, české státní orgány jsou ale podle něj zkorumpované a v rozkladu a k nápravě můžou pomoci i „bývalí grázlové a poněkud napravení hříšníci“. Máme to vnímat tak, že Cílek totálně zklamaný českou politikou zoufale hledá záchranu u pochybné existence a člověka, jehož vystoupení coby Žita na předávání Slavíků v roce 2012 vzbudilo obecné znechucení a obavy o zpěvákovo psychické zdraví? Nebo v tom smyslu, že při hledání nových rituálů není Cílek dostatečně opatrný, když se sdružuje s člověkem obviňovaným z neonacismu? Nesnadné otázky. Ale snad se dá doufat v to, že Landa je dnes, alespoň v oblasti rétoriky, jiný člověk než v době, kdy Orlík hrál například rasistickou píseň Bílá liga. V současnosti se označuje za „uměleckého kouče“ a mluví o pozitivním ovlivňování, předávání energie a mentálním tréninku, ale i o runách a „probouzení ohně dávných bojovníků“ (a abychom nezapomněli: kromě záliby v rychlých autech a v thajském boxu se také potápí za žraloky). Těžko se v tom orientovat a ještě těžší predikovat, co bude v jeho životním směřování následovat. Opatrně snad ale můžeme naznačit, že spojení Landy a Cílka zase nemusí být až tak překvapivé a absurdní: jistou spojnici či analogii můžeme při troše dobré vůle najít v jejich společném vzývání archaických přírodních sil i v oné multioborovosti a mnohosti životních rolí. A zcela se snad nedá zavrhnout ani možnost, že pokud se Landa k Cílkovi hlásí jako k „mudrci“, může se pod Cílkovým vlivem jeho svérázné hledání spravedlnosti a vzývání mravnosti kultivovat.

Též pro autora této recenze zůstává po přečtení Posvátné krajiny Cílek ne-li mudrcem, tak alespoň člověkem hlubokým a podnětným, i když jeho názory mohou působit dojmem jisté vrtkavosti. To je ale asi nutná daň za to, že zůstává bytostí otevřenou, hledající, pochybující a tázající se. A že naštěstí nepředstírá, že dopředu zná na všechno odpověď.