Krajina jako antropologická čítanka. Tak zní chytlavý název před časem vydané kolektivní monografie o vztahu člověka a krajiny, v němž se krajina jeví jako kulturní konstrukt, proces a výsledek stálého vyjednávání. Tvoří ji příspěvky antropologů, urbanistů, etnologů, architektů, historiků a archeologů. Ti se v ní zabývají krajinou města i venkova, místy se specifickým geniem loci i přechodovými „ne-místy“, jako jsou dálnice, letiště, obchodní pasáže a nádraží, jež podle etnologa a antropologa M. Augého kdekoli nabývají v zásadě univerzálních forem. A jestliže Robert Kulmiński aplikoval tyto myšlenky na hlavní nádraží v Praze, příspěvek Martina Charváta o literárním „bytí v prostoru“ zase rozvedl koncepty jiných francouzských teoretiků, Deleuze a Guattariho. 

V knize dále najdeme pojednání o místech uctívaných, která se tak druhotně stávají přírodními rezervacemi, i takových, která jsou bezohledně ničena vandaly; autor daného příspěvku Václav Kozina dokonce možná přehnaně pesimisticky prorokuje, že v českých městech skončila éra hojnosti velkých stromů. Některé z kapitol čtenáře zavádějí až do velmi archaických dob, kdy se u nás začala tvořit síť cest, která místy dodnes určuje dispozice některých měst (Tomáš Klimek), jiné sledují krajinotvorné počiny velmi nedávného data. Tak Martin Veselý mapuje ideové pozadí výstavby panelových sídlišť, Hana Daňková se zaměřila na plánování jednoho konkrétního paneláku, kolektivního domu v Litvínově, zvaného též Koldům. Ten měl svým vlivem přetvořit lidi, kteří jej obývali; autorka už ale bohužel nepřiblížila, jak se v onom ukázkovém obydlí jeho obyvatelé nakonec skutečně cítili.

Kniha je tedy čítanka několika textů o krajině, které jsou navzájem velmi odlišné, protože vycházejí z různých metodologických a teoretických přístupů. Asi nejkomplexnější a zřejmě i nejpřínosnější je text literárního historika Miloše Sládka Mezi sakrální a desakralizovanou krajinou aneb Česká pobělohorská krajina a její další osudy. Autor začíná už ve středověku, kdy podle něj často platilo, že pokud příroda a krajina nesloužila k poznání Boha, postrádala jakoukoli cenu: „Bránila-li přiblížit se k Bohu, spatřovalo se v ní zlo, projev ďábelských sil.“ Četné středověké legendy o světcích (například o sv. Bernardovi z Clairvaux) vyprávějí o dlouhých meditacích, při kterých světec putuje celý den krásnou krajinou, aniž by si jí vůbec povšimnul. Když ve středověké literatuře přijde řeč na přírodu, mnohdy postrádají její popisy lokální zvláštnosti, jsou šablonovité a konvenční. Zlom mohla přinést až františkánská spiritualita, v čemž se s autorem shoduje i historik Simon Shama. (Ten zmiňoval Františkovo meditování nad tvarem hory Monte Verna, jeho údiv nad nezměrností strží a prohlubní v mohutných skalách, které podle něj vznikly v hodině Ježíšovy smrti, zasahující svým vlivem celý vesmír i naši planetu.) U nás je onen posun vidět třeba v Kronice české Václava Hájka z Libočan z poloviny 16. století, v níž je každý údaj zasazen do místního či krajinného rámce, vlastně kterákoliv drobná zmínka je přesně a konkrétně lokalizovaná; zároveň dává Hájek přednost místům, která sám spatřil a která ho zřejmě zaujala. Další zlom pak podle Sládka přinesly války první poloviny 17. století. V jejich důsledku se „noční les proměnil z rejdiště hejkalů v útočištné místo, lidé ve strachu před plenícími soldateskami trávili celé týdny mimo vsi uprostřed lesů nebo pod skalními převisy, mnohdy i s dobytkem a s částí vybavení domácnosti. Kázání přelomu 17. a 18. století pak širším vrstvám popularizovala některé myšlenky a postřehy Bohuslava Balbína o české krajině, o místech spojených s působením světců, o pohraničních horách plných drahých kamenů, učila poutníky vidět za konkrétním lesem, řekou, kamenem nebo jeskyní místa v podstatě posvátná.“ Dalším významným zlomem byl podle autora odsun Němců. Tak vzniklo v mnoha oblastech Čech vakuum: chyběla jim totiž paměť. Tu začaly nahrazovat historky o děsivých místech: „Zprvu o samotách vypleněných banderovci nebo přes hranici se vracejícími Němci – a postupně příběhy o sebevraždách, vraždách a dalších tragických událostech mezi údajnými či skutečnými ztroskotanci ve vylidňující se krajině. Sakrální vnímání světa tak nahradil nadpřirozený děs. Dodnes podle autora můžeme ve zdejších hospodách slýchat historky o krví prosycených podlahových prknech, na kterých leželi manželé zastřelení v roce 1946 navrátivším se Němcem, ze kterých žádný tesař nedokázal vyhoblovat zarudlé či začernalé skvrny; o dveřích, kterými noc co noc procházel jakýsi přízrak původního majitele, až je dal nový vlastník zazdít – a vše přestalo; o kostelech, jejichž střecha a klenba se zřítila právě ve chvíli, kdy ve vesnici zemřela poslední Němka.“ Celkově podle Sládka soudobí Čechové už v podstatě nemají žádné ponětí o duchovních tradicích a duchovní kultuře, kterou se vší vroucností prožívali jejich dědové nebo pradědové. Maximálně v krajině hledají energetické body, do kterých se chodí tzv. nabíjet. A jen nemnoho na tom změní několik málo občanských sdružení, kterým „není osud skrovných zbytků sakrální krajiny lhostejný, jejich materiální možnosti obvykle vystačí na záchranu božích muk nebo drobných kaplí, nikoliv však na velké kostely nebo na lidské vandalství či takřka všeprostupující zištnost“. V drobnostech by bylo možné se Sládkem polemizovat a ptát se, jestli i dřívější války než ta třicetiletá nevyháněly obyvatelstvo do lesů, které zřejmě ani ve středověku nepokládali za tak nepřátelské území, jak tvrdil Jacques Le Goff. Do jeho výčtu by se jistě hodilo doplnit přelomový Petrarkův Výstup na Mont Ventoux. Nejvíce prostoru Sládek věnoval barokní krajině, přičemž uznává, že si ji možná idealizujeme, a pokud bychom se díky nějakému stroji času ocitli na neurčitém místě barokních Čech, možná bychom viděli jen hubenou kravku na podomkově provaze, venkovskou polní krajinu s dalekými volnými obzory, v dnešním smogovém oparu nevídanými, „s jednou oprýskanou kapličkou nevalné umělecké hodnoty“. Pak ale následoval úpadek, který podle jeho konzervativního pohledu pokračuje dodnes. Příběh českého vztahu ke krajině a jejím duchovním dimenzím se dá ale vyprávět i jinak. Pokud by začal v dobách předkřesťanských, mohl by třeba současné hledání a vztyčování posvátných kamenů interpretovat jako částečný návrat k pohanské praxi…

Krajina jako antropologická čítanka je kniha tematicky i metodologicky velmi pestrá. Podnětnost a význam jednotlivých příspěvků nejsou zcela vyvážené, a proto je výrazně disproporční i tato recenze, a rozhodně najdeme k tématu krajiny sborníky mnohem vyrovnanější a nebojím se říci celkově lepší, jako je Krajina: vytváření prostoru v literatuře a výtvarném umění (Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, Ostrava, 2012). Snad každý zájemce o antropologii krajiny by si v této nové publikaci ale mohl najít kapitolu, která jej osloví. Alespoň recenzent v ní minimálně jeden kvalitní text stojící za přečtení rozhodně našel.