„Vpád jaderné energie po tragédii v Hirošimě, dobývání vesmíru a intenzita úžasu během prvního přistání Američanů na Měsíci, transplantace srdce, která otevírá éru transplantací orgánů, lékařsky asistovaná lidská reprodukce, která připravuje technizaci sexuality a předjímá genetické řízení osob. Je to ústup nemožného, postupné realizace neuvěřitelného, okamžitě dramatizovaný a spektakulárně předváděný iniciální výkon. Každý výkon se stává planetární událostí, která překrývá všechny ostatní ve světle nového neslýchaného úspěchu.“

Těmito dramatickými slovy charakterizoval překotný civilizační vývoj posledních desetiletí francouzský sociolog, antropolog a etnolog Georges Balandier (1920–2016). Tomu již roku 2000 česky vyšla kniha Politická antropologie (Dauphin, Praha), a letos pak další publikace Karneval zdání: rozprava o řeči (Carnaval des apparences, Fayard, Paříž, 2012). V této částečně autobiografické knize se autor ohlíží za svojí vlastní profesní kariérou i za tím, jak se v průběhu jeho života proměnila západní společnost. Kriticky se přitom zamýšlí nad tím, jaké „fatální následky“ podle něj přinesla globalizace, „numerizace reality“ a všeobecné rozšíření informatiky.

V úvodu Balandier zpřítomňuje tradiční typy komunikace, která fungovala na francouzském venkově ve dvacátých a třicátých letech. Za hodnotu bylo považováno, jak píše překladatel knihy a autor doslovu Martin Hybler, „spíše mlčení než mluvení. Když se pak něco řeklo, slovo mělo svou váhu, bylo často i perfomativním aktem, jednáním, které měnilo stav věcí. Přesně ohraničené prostory a situace (pole, ulice, rodina, hospoda, kostel, trh, pouť) definovaly příslušné typy řeči, které jim odpovídaly.“ Tento rámec se ale začal bortit v průběhu druhé světové války a zhoubný rozklad pak dále pokračoval.

Přechod k „strojovému psaní“ podle Balandiera vedl k přílišné „snadnosti, někdy kutilství a uvolnění napětí myšlení“, žvanění namísto konverzace. Používání mnoha přístrojů se podle autora banalizuje: „První médium, rozhlas, zůstává všudypřítomné díky své pohyblivosti: přijímač se stal přenosným. Vulgarizace přijímače – zjednodušení jeho výroby, snížení ceny až na nulu, jde-li o reklamní dárky zadarmo – jej redukuje na triviální věc, kterou lze pohodit v naprosté lhostejnosti.“ To nijak neprospívá společenským vztahům. Globální společnost se podle autora rozkládá: „Individuum se osvobozuje jen k tomu, aby trpělo jistou skoro-osamělostí“, redukcí přímých vztahů s „reálnými“ fyzickými osobami. Soudobý planetární člověk žije vesměs ve městech, megapolích, v nichž se aglomeruje, aniž by jej sociální prostředí doopravdy utvářelo a mohlo přispět k robustnosti jeho občanství. „Jsou to podmínky, které společnost – síly spolužití – a lid – pospolitost svázanou tímtéž sdíleným osudem – oslabují.“

Příznačným rysem této epochy je také vznik specifických pseudonáboženských kultů. Kupříkladu Elvis Presley je sice nenapodobitelný, ale neustále je imitován fanoušky, kteří se s ním pod tlakem své zbožnosti identifikují. „Nejčastěji to jsou adolescenti, kteří mu připisují milost věčné adolescence. Ostatně obraz své odlišnosti, svého vztahu k jiné časovosti a jiné ekonomii těla, sám pěstuje. Je nesmírně zranitelný (má zapotřebí cítit se pod neustálým lékařským dozorem), a zároveň nezničitelný (utrpení, které by znamenalo smrt, je zakázáno, každé jeho objevení na veřejnosti jej musí prezentovat nezměněného v rozkvětu mládí svého umění). Nemůže umřít: ostatně před svou smrtí připravoval a nahrával velké turné svého posledního návratu ke svému publiku, planetární demonstraci umění a vitality, které zůstaly bez nejmenší alterace a nezlomené. Přesto umírá; hned se hledá viník (osobní lékař), načež smrt lid věřících rychle popírá.“ Podobně reakce mnoha fanoušků na smrt Michaela Jacksona odhaluje, že jejich idol v jejich chápání nemůže doopravdy zemřít. Jeho skon doprovází chování, které připomíná jistý způsob víry ve „dvojí tělo Krále“ v tradiční monarchii: „Prezentovaná luxusní rakev je prázdná, ostatně žádné místo pohřbení není oznámeno, smuteční průvod potom obsahuje dva pohřební vozy, jejichž dráha se nakonec rozdvojí, aby se svědkové ještě více zmátli.“ Mísením odlišných významových prvků toto uctívání trochu připomíná některé africké synkretické kulty, které autor v knize připomíná v souvislosti se svými ranými výzkumy na tomto kontinentu.

Západní civilizace podle autora vrší jednu chybu za druhou, přičemž tragickým vyvrcholením všeho prométheovského triumfalismu je podle něj havárie v japonské Fukušimě. Ta je výrazem selhání hypermodernity, „která neustále plodí sílu, aniž by rozpoznávala její bezprostřední rizika, a ještě méně její budoucnost“. V delší časové perspektivě však autor nevyslovuje jen chmurná proroctví. Naopak nalézá i některé povzbudivé signály. Soudobý anonymizovaný člověk se totiž pokouší vynalézt sociální vazbu nového střihu podle velmi starých modelů. Objevuje primární solidarity skupiny, „solidarity díky oživení antropologických míst, která se pojí k minulosti, k nějaké části společné historie, k sociálně význačnému teritoriu. Je to obnova zničených vazeb ke čtvrti, sousedství, kolektivnímu činžáku, v nichž se znovu vytváří vzájemná pomoc.“ Po vzoru italských měst, v nichž kalendář svátků a soutěž mezi „rodinami“ (čtvrtěmi) oživují městské identity a pocit příslušnosti, dochází k pokusům o obnovení lokálního sociálního pouta okolo starých událostí – to, co zbývá z Vánoc prostřednictvím dětí, republikánský 14. červenec díky lidovým bálům ve čtvrtích, pochodňovým průvodům, lampiónům – nebo okolo událostí vymyšlených: svátek hudby na počátku léta na starého sv. Jana, obědy sousedů, společné návštěvy a cesty spřízněných skupin a sdružení a ještě více vazby, které díky digitálním strojům a sociálním sítím plodí virtuální sociabilitu, jež se může transformovat v „experimentální“ reálné vztahy. I tak se dnes snažíme o nalezení či vytvoření sekularizované naděje, která by se neredukovala na klamné, postupně vyspravované verze pomocí stále méně adaptovaných prostředků, když se bývalá revoluční víra jednou provždy ztratila.

Hůl autor zcela neláme ani nad demokracií. Pokud se ale má zachovat či uspět, „musí vnutit své principy novým doménám, technickým a ekonomickým konfiguracím, které jsou velmi mobilní a jejichž síla roste. Demokratická konstrukce musí nezbytně tlačit na globalizaci a využívat při tom různé civilizace, které v ní potvrzují svou přítomnost. Nemůže nastat a nebude moci nastat, dokud bude konkurenční expanze síly vyvolávat vážné ztráty na civilizovanosti a plodit stěží zakryté zdivočení.“

Autor v knize vyjadřuje tísnivé pocity člověka narozeného těsně po první světové válce ze světa, jehož se dožil na počátku 21. století. Svoje názory formuluje brilantně a nelze mu upřít upřímnou snahu o pochopení všech převratných novot, ale přeci jen nemohou neodrážet dobu, kdy se formoval autorův pohled na svět. Patrné je místy i autorovo zděšení či šok z nejnovějšího vývoje. Některé jeho námitky pak nejen kvůli tomu mohou působit zastarale. Kupříkladu když si stěžuje, že se husté předivo sítí, webu a internetu „nemůže stát ekvivalentem konkrétních sociálních domén se silnou tělesnou existencí, může vytvořit náhražku za lid, který by pak existoval jen jako způsob permanentní výroby díky sítím a pouze na nich. Rozvrhuje univerzálně otevřený prostor pro všechny komunikace, ale nemá možnost vytvářet vazbu tím způsobem, jak to dělá lid. Chybí mu území, tento faktor koheze s vysokou symbolickou hodnotou, a ještě více trvání, které čas bezprostřednosti vymazává. Lid není jen sbírkou individuí, která se příležitostně sejdou a jsou takto zjevná; je to morální bytost s historickým posláním, kterou zkoušky posilují.“ V existenci takovéhoto abstraktního „lidu“ dnes už ovšem věří málokdo, tím méně v zemích, kde se tímto pojmem zaštiťovaly předchozí diktátorské režimy a tím jej zdiskreditovaly. Také Balandierův pohled na Fukušimu je možná přehnaně zdramatizovaný.

Díky svému zakotvení v klasických tradicích ale autor na druhou stranu umí erudovaně vyložit, jak některé ze současných praktik souvisí s obecným během kulturních dějin, ať je to zmiňované „dvojí tělo“, nebo sémantika srdce: „Když dr. Barnard uskuteční v r. 1967 první transplantaci srdce, šok z jeho úspěchu vyvolá oslavu výkonu, ale vyvolá rovněž návrat k mýtům, symbolice, metaforám, tradičním praktikám, jejichž centrem je srdce, ono fyzické srdce, jehož zastavení znamenalo legální smrt jeho nositele, funkce, o kterou přišlo, protože nositelem podpisu smrti je od nynějška zastavení mozkové aktivity.“ Kdo má tedy zájem o inteligentního, rétoricky suverénního, i když nemálo nostalgického průvodce civilizačními vyhlídkami Evropy a Ameriky, toho by tato kniha neměla minout.