Román Sonáta pro Miriam (2008) od Lindy Olsson (nar. 1948), v češtině vydaný na loni podzim, se značně vymyká všemu, na co jsme ve švédské literatuře zvyklí. Autorka v něm otevírá téma zpřetrhaných rodinných vazeb a zavádí čtenáře do Švédska, Polska a na Nový Zéland. Rozhovor pro iLiteraturu připravila překladatelka knihy Jana Chmura Svatošová.

iLiteratura: Hlavní postavou románu Sonáta pro Miriam je švédský hudební skladatel a houslista Adam Anker, kterého v životě stihnou velké ztráty a jediný smysl života nachází v hledání svých kořenů. Můžete prozradit, jak se ve vaší tvorbě Adamův příběh zrodil?
Linda Olsson: Setkání s románovými postavami jsou pro mě stejně skutečná jako setkání v reálném životě. Vidím osobu před sebou a pomalu se začneme poznávat. Od počátku vím, která stěžejní otázka ji pohání, nevím ale všechno. U Adama Ankera jsem věděla, že přišel o dceru Miriam. Byla středobodem jeho života, dalo by se říci životem samotným. Mne osobně nikdy taková tragédie nepostihla, ale dokážu se vžít do jeho pocitů vykořeněnosti. Jak se román postupně vyvíjel, mnoho jsem se toho naučila a dozvěděla. O Adamovi i o prostředí a lidech, kteří ho utvářeli. Adam Anker je stejně jako ostatní moje hlavní postavy velice osamělý člověk. Sám říká, že mu dcera dala jediné kořeny, které má. Ten pocit si dokážu představit. Tolikrát jsem se v životě stěhovala. Samozřejmě nejsem tak osamělá a izolovaná jako Adam, ale do určité míry s ním jeho vykořeněnost sdílím. Moje babička nikdy nepoznala své biologické rodiče a moje maminka prožila velmi nešťastné dětství. Myslím, že něco ze smutku a ztracenosti obou těchto žen se přeneslo i na mě. Jednoho z mých nakladatelů napadlo, jestli snad Adam Anker není mé alter ego. Možná na tom je něco pravdy.

iLiteratura: Čtenáře provádíte nesmírně zajímavými prostředími, lokalitami Nového Zélandu, starosvětským polským Krakovem, Stockholmem současnosti i 50. let, stockholmským souostrovím v zajetí ledu a sněhu. Bylo obtížné Adama na jeho pouti sledovat?
Linda Olsson: Kdepak, vůbec ne! Bylo to úžasné. Obzvláště objevení Krakova. Než jsem začala román rozpracovávat, nikdy jsem v Krakově nebyla. Tehdy se mnohé v mém životě ocitlo v bodě zlomu, vydala jsem se na dlouhou cestu, abych získala odstup a promyslela si, co budu dělat dál. Jednoho studeného jarního večera jsem přijela vlakem do Krakova. A zamilovala jsem se do něj. Jako bych celý život čekala na chvíli, až tam budu moci přijet. Město na mě působilo cize a zároveň i domácky. Seděla jsem zabalená v dece na podlaze stísněného hotelového pokoje a psala a poprvé po dlouhé době jsem pocítila jakýsi závan štěstí. Ostrov, na kterém žije Miriamina matka Cecílie, skutečně existuje. To místo jsem milovala od počátku, poprvé jsem tam přijela v době, kdy jsem potkala svého budoucího muže. Když jsem ale seděla v Krakově a psala, věděla jsem, že o něj přijdu. Možná to, o čem víme, že už nikdy znovu nespatříme, zůstane v našich myslích obzvláště živé. Ať je to jakkoliv, putování s Adamem Ankerem bylo nejlepší, jaké jsem kdy zažila, a bylo velmi těžké se s ním a s jeho světem rozloučit.

iLiteratura: V románu nahlédneme do doby vzestupu nacismu a období holocaustu. Pro českého čtenáře jde o velmi zajímavé téma, jako země v minulosti stižená nacistickou okupací s desetitisíci obětí vyhlazování pociťujeme k našim polským sousedům blízkost. Považujete za důležité, aby se ve Švédsku či dalších zemích, které takovou zkušenost nesdílejí, tato tematika nepřestávala připomínat?
Linda Olsson: Ano, je to naprosto nezbytné. Můj román je velmi osobním zpodobněním jediného života. Nečiním si nárok, že bych dokázala vylíčit celou tu hrůznou epochu. Když jsem však knihu začala načrtávat, vydala jsem se do Melbourne, kde jsem měla možnost setkat se s několika Poláky, kteří holocaust přežili a podělili se se mnou o své zkušenosti. Jeden starší pár svolil k návštěvě u nich doma. Řekli, že mi mohou věnovat půlhodinu. Nakonec se z toho však odvinuly celé hodiny nabité silnými city a pohnutými příběhy. Při loučení mi řekli, jak úžasné pro ně bylo moci se vrátit do doby před válkou. Moci vzpomínat na život v Krakově, než se na ně všechny snesla temnota. Pro mě to byla cesta do světa a času, o kterém, jak jsem si najednou uvědomila, jsem toho nikdy nevěděla dost. Vrátila jsem se domů plná pokory.

iLiteratura: Velmi mě dojala postava Mojšeho Spiewaka, krakovského rodáka, který přežil holocaust a vytvořil ve svém domě domov a útočiště imaginární rodině, drahé přítelkyni a obrazům zcizeným nacisty. Stejně poutavá je postava jeho věrného přítele Szymona Liebermanna. Jak vás napadlo tyto figury do románu zakomponovat?
Linda Olsson: Najednou prostě přišly! A já jsem k nim neskutečně přilnula. Když jsem knihu dokončila, bylo tak těžké se s nimi rozloučit. V mém románu I skymningen sjunger koltrasten (Za soumraku zpívá kos) je postava muže, který se jmenuje Otto Vogel a vykazuje s Mojšem Spiewakem jistou podobnost. Když na ně teď myslím, uvědomuji si, že pro mne ztělesňují dobro. Naplňují mě nadějí. Mohou působit bezvýznamně, ale ve skutečnosti jsou velmi silní. Sama takového člověka hledám.

iLiteratura: V osudu Adama Ankera a jeho dcery Miriam jste rozvinula téma opakování chyb, kterých se na dětech dopustili rodiče a jež mohou vést ke katastrofě. V části knihy je vypravěčkou Miriamina matka, švédská malířka Cecílie. Mohla byste okomentovat tuto složitou postavu, která se z vnitřních pohnutek vzdala dítěte?
Linda Olsson: Ach ano, Cecílie. Mnohým čtenářům dělá potíže jí porozumět. Já s ní ale tak silně soucítím. Jak jsem řekla, moje babička i maminka prožily velmi těžké dětství a dospívání. Jsem přesvědčená, že strašlivé zážitky z dětství zanechávají nesmazatelné jizvy, které mohou být tak hluboké, že se stanou skutečným handicapem. Cosi v člověku navždy poničí. Když Cecílie otěhotní, ví, že nemůže být matkou. Nosí v sobě jistým způsobem dítě, kterým byla ona sama, ale to je vše, čeho je schopna. Adama však hluboce miluje a podvědomě chápe, že by pro něj bylo nemyslitelné dítěte se vzdát. Pro něj by to dítě bylo prvním skutečným prožitkem vědomí, jaké je mít rodinu. Když ho tedy Cecílie nechá zvolit, ví už předem, že sama o svou životní lásku přijde. Vidím to jako svrchovaný projev lásky. Doufám, že to moji čtenáři budou vnímat také tak.

iLiteratura: V románu citujete verše polských básníků Tymoteusze Karpowicze a Tadeusze Różewicze, které s vaším textem nádherně souznějí. Je to náhoda?
Linda Olsson: S přibývajícím věkem čtu čím dál víc poezii. Především když píšu. Tehdy mám pocit, že romány mě rozptylují, ale v poezii nacházím inspiraci. Když jsem si uvědomila, že Adamovy kořeny budou v Polsku, začala jsem číst polskou poezii a objevila jsem pro sebe zcela nový svět nádherných textů. Nemohu číst v polštině, ale i v překladu ke mně tyto básně silně promlouvaly. Podělím se s vámi o úžasnou příhodu, jak jsem získala povolení citovat Różewicze. Snažila jsem se s ním spojit, nebo alespoň s někým, kdo by mi o něm poskytl informace. Nevěděla jsem ani, jestli žije. Bylo to však nemožné, nedařilo se mi nic zjistit. Pak jsem jednoho dne v centru Stockholmu zašla do turistického informačního střediska. Stála jsem ve frontě na dámské toalety a vtom se někdo zlehka dotkl mého ramene. Otočila jsem se a uviděla plavovlasou ženu v mém věku. „Mohla byste mi prosím podržet dveře, až půjdete ven? Nemám totiž drobné do zámku,“ požádala mě. Samozřejmě jsem jí to přislíbila. Ještě to ale mělo nějakou dobu trvat a začaly jsme si povídat. Slyšela jsem, že není Švédka, a zeptala se jí, odkud je. „Jsem Polka,“ odpověděla mi. „Já sice Švédka jsem, ale bydlím na Novém Zélandu,“ řekla jsem. „Slyšela jsem velmi pěkný pořad s jednou švédskou spisovatelkou, která na Novém Zélandu žije,“ pokračovala. „Ano, to jsem byla já,“ pověděla jsem jí. V tu chvíli mě silně objala. „Víte, já jsem básnířka,“ vysvětlila. „A váš program mě velmi oslovil.“ „Vy jste básnířka? A ještě k tomu Polka! Zoufale sháním Tadeusze Różewicze, abych ho požádala o svolení citovat jeho básně, ale dosud se mi to nepodařilo.“ S úsměvem se na mě podívala. „Já se s ním znám. Chcete, abych mu zavolala a zeptala se ho?“ Občas člověk dostane přesně to, co potřebuje, těmi nejméně očekávanými způsoby. Časem se z nás s Marií staly dobré přítelkyně. Mimochodem přeložila polské básně v Sonátě pro Miriam do švédštiny.

iLiteratura: Sonátou pro Miriam se také line hudba. Vladimir Martynov, Szymon Laks, Eugène Ysaÿe, Fryderyk Chopin, Petr Iljič Čajkovskij, Felix Mendelssohn-Bartholdy… Jak jste hudební kulisu pro příběh vybírala, jsou to vaši oblíbení skladatelé?
Linda Olsson: Ačkoliv sama nejsem muzikální a na žádný nástroj neumím hrát, hudba pro mne znamená nekonečně mnoho. Lety se můj vkus změnil a vytříbil. Při psaní pokaždé poslouchám hudbu a všechny mé romány mají vlastní hudební doprovod. Adam je přece houslista, tak jsem poslouchala hudbu, kterou by mohl hrát. A hudbu, kterou mám ráda já. Když se Adam s Cecílií vypraví na koncert ve Stockholmu, jde o provedení, které se tehdy opravdu uskutečnilo. Jeden milý člověk z Koncertního domu ve Stockholmu mi ten údaj pomohl vyhledat. Při slavnostním uvedení románu ve Stockholmu jsem si přála, aby zazněl kus od Szymona Lakse. Měla jsem nahrávku, ale žádné noty. Spojila jsem se s hudebním vydavatelstvím, které mě odkázalo na jistého cellistu a ten zase na Muzeum holocaustu ve Washingtonu DC, kde byla nahrávka pořízena. A tam byly noty! Avšak už zabalené, protože hudební oddělení muzea se mělo stěhovat. O pár měsíců později, ale pořád ještě v dostatečném předstihu před uvedením románu, dorazil dopis s notami a mohli jsme nechat zahrát krásnou Laksovu Passacaille.

iLiteratura: Děj svého dalšího románu Det goda inom dig (Dobro v tobě) jste umístila na Nový Zéland a v knize I skymningen sjunger koltrasten (Za soumraku zpívá kos) se vracíte do Stockholmu. Žijete na Novém Zélandu a částečně ve Švédsku, zemích velmi kontrastních. Považujete je obě za své domoviny?
Linda Olsson: To je otázka, se kterou se denně potýkám. Není na ni jednoduchá odpověď. Na Nový Zéland jsem přišla v roce 1990 spolu s tehdejším manželem a našimi třemi syny. Můj muž dostal nabídku po tři roky pracovat pro jednu banku. Když jsme však opustili Švédsko, nezamířili jsme na Nový Zéland, ale do Keni. Tam jsme měli bydlet tři roky a pak se vrátit do Švédska. Ne vždy se však věci dějí podle původních plánů. Kariéra mého muže nás už po roce stráveném v Keni zanesla do Singapuru a o rok později do Londýna. A pak do Wellingtonu na Novém Zélandu. Nyní již na Novém Zélandu žiji dvacet šest let, ale nikdy jsem se vlastně zcela nepřistěhovala. Měla jsem tu přece zůstat jen tři roky… A neustále se mi po domově stýská. Mezitím jsem se ale stala cizinkou i ve Švédsku. Když přijedu domů, nejsem skutečná Švédka. Ve Stockholmu mám nejstaršího syna a dvě vnoučata, druhorozeného syna a dvě vnoučata mám ve Wellingtonu a nejmladšího syna tady v Aucklandu, kde žiji. Myslím, že začínám konečně akceptovat, že takto můj život vypadá.

iLiteratura: Mohla byste prosím něco vzkázat českým čtenářům Sonáty pro Miriam?
Linda Olsson: Ach, je toho tolik, co bych ráda řekla… Právě v setkání čtenáře s textem se rodí zázrak. Každý čtenář si knihu interpretuje po svém. Upřímně doufám, že vy, čeští čtenáři, mé vyprávění přijmete do svých srdcí, že se vás dotkne. Pro mě byla Sonáta pro Miriam v mnoha ohledech rozhodující cestou. Stále ještě zaujímá v mém srdci ojedinělé místo. Když tu teď, za slunného jarního dne v listopadu, sedím ve své pracovně v Aucklandu a naslouchám hudebnímu doprovodu z knihy, opět mě naplňuje pocit, který jsem prožívala při jejím psaní. Jistý druh melancholického štěstí. Doufám, že román zprostředkuje cosi z toho pocitu i vám, čtenářům.

iLiteratura: Děkuji za rozhovor.