Melancholie pro pokročilé
Olsson, Linda: Sonáta pro Miriam

Melancholie pro pokročilé

Smutek a osamění, ale i opatrný optimismus a naděje prostupují poetický a introspektivní text švédské spisovatelky, která spolu se čtenářem provází hudebníka Adama Ankera při pátrání po jeho kořenech.

Adam Anker je švédský hudební skladatel a houslista žijící na Novém Zélandu. Životní štěstí ho opustilo; v rozlehlém domě na mořském pobřeží prožívá hlubokou krizi. Jediná žena, kterou skutečně miloval, mu dala sbohem za nejasných okolností už před mnoha lety a on zůstal sám s dcerou Miriam. Brzy však přišel i o ni. Miriam se jednoho krásného sobotního rána vypravila na cestu k přístavu, ale cíle nikdy nedosáhla. Zmizela. A tak se Adam topí ve vzpomínkách a v přemítání o lidském osudu, dlouze hledí na moře a oblé zelené kopce, až dospěje k rozhodnutí, že se svým životem musí něco udělat. Vydá se proto do Krakova, aby zjistil, co se stalo s rodinou jeho matky, která tam údajně za druhé světové války přebývala.

Autorkou knihy Sonáta pro Miriam (Sonat till Miriam, 2008) je švédská spisovatelka Linda Olsson. Narodila se ve Stockholmu (v roce 1948), manželova práce ji zavedla do Asie a Afriky a nakonec se – stejně jako její hrdina Adam Anker – usadila na Novém Zélandu. Tento její druhý román byl vydán v mnoha zemích a na konci loňského roku se o český překlad postaralo nakladatelství Vyšehrad. Pro autorku je charakteristický poetický styl: dlouhé, košaté věty, zadumaná líčení krajiny, detailní popisy těch nejniternějších pocitů a nálad, jež postavy zakoušejí.

Typickým hrdinou Sonáty pro Miriam je citlivý umělec či umělkyně: skladatel, znalec obrazů, herečka, talentovaný hudebník, filmař. Po materiální stránce dobře zajištěný, zpravidla disponující vilou s výhledem na moře nebo alespoň luxusním bytem v centru Krakova. Spodní patra Maslowovy pyramidy má tedy vyřešená a může se zabývat těmi vyššími. Adam Anker pátrá v Krakově po své skutečné matce a jejím osudu. Dozvědět se, co se stalo, mu kupodivu nedá mnoho práce, vlastně stačí vyzpovídat jednoho klíčového pamětníka. Sonáta pro Miriam tak má k detektivce daleko; důležitější než pravda samotná je psychické rozpoložení, které hrdinovi její zjištění navodí.

Nepřipravený čtenář může být hned od první stránky zaskočen mírou poetičnosti textu. Vypravěč, zde přímo hlavní hrdina obracející se v druhé osobě ke své ztracené lásce, se do vzletných líčení pouští často a rád. Dokud jeho věty nezaznějí nahlas a zůstanou jen v jeho mysli a následně v mysli čtenáře, je všechno v pořádku. Když se však podobně vznešené fráze objevují v dopisech mezi postavami, nebo jsou dokonce vyslovovány nahlas v rámci dialogu, začne mít čtenář dojem, že se snad ocitl v nějakém paralelním vesmíru. Ve vesmíru, kde si střízliví lidé, kteří se vidí poprvé v životě, vyměňují hlášky jako: „Jistým způsobem nemá nic začátek ani konec. Může se ale stát, že dodatečně vidíme v našem životě mezníky. A to tam, v muzeu jsem si uvědomil, v jaké prázdnotě jsem celý život žil. Naprosto zřetelně jsem viděl, jak jsem po celé ty roky bloudil, aniž bych měl sebemenší povědomí, odkud pocházím. […] V tu chvíli jako by se zavřené dveře otevřely.“

Poetický styl funguje, dokud hrdinové pozorují přírodu a prostředí. Popis věčného léta na Novém Zélandu, starobylých krakovských uliček i drsného Severu navozuje ve čtenáři vjemy téměř hmatatelné. Jakmile se však začne řešit nitro a minulost postav, sklouzne kniha do kýče a děj se zastaví. Hrdinové se svou melancholií nechávají doslova pohltit; triviální úkony se natahují do mnoha stránek plných teskných reminiscencí a dialogů sršících lacinými moudry: „,Na rozdíl od filmu se ve skutečném životě dá velmi zřídka záběr zopakovat,ʻ řekl Ben. ,Možná právě proto mám film tolik rád. Ale jsem přesvědčený o tom, že i sobě musíme poskytnout stejný oddychový čas, jako poskytujeme ostatním. Musíme dokázat sami sobě odpustit. Mít sami se sebou soucit. A možná se i trochu mít rádi.ʻ“

Postavy se tak dlouho zaobírají jen svým duševním stavem, až si vedle nich recenzent připadá jako primitiv zcela prostý vnitřních prožitků. Vrcholem je potom závěrečná část knihy, v níž si slovo bere bývalá Ankerova milenka a vypráví, opět s využitím druhé osoby, jak čeká na ostrově na Adamův příjezd. Chodí po pobřeží, loví okouny, trochu vzpomíná… a čeká. Než se dočká, uplyne osm kapitol. Schází humor, nadhled, překvapení i jakýkoli dynamičtější děj. Nečekaně ploše potom vyzní motiv zmizelé dcery. Vyjde totiž najevo, že vypravěč celou dobu věděl, co se s ní stalo, jenom se nám o tom jaksi zapomněl zmínit.

Sonáta pro Miriam je velmi pomalé, lyrické dílo. Po jazykové stránce vypiplané, ale s obsahem zbytečně sladkobolným a předstírajícím větší hloubku, než jakou může ve skutečnosti nabídnout. Své čtenáře najde jen mezi bytostnými melancholiky, kteří si chtějí u knihy především poplakat a kterým nevadí, že je jim servírován smutek v obrazech daleko za hranicí kýče.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jana Chmura Svatošová, Vyšehrad, Praha, 2016, 252 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

40%