Jeden z prvních senegalských francouzsky psaných románů autora, který je známý také ve světě filmu, především jako režisér snímku Camp de Thiaroye z roku 1987 o masakru afrických vojáků po druhé světové válce. Ousmane byl sám naverbován do francouzské koloniální armády, podobně jako další subsaharští vojáci. Také román s názvem Le docker noir (Černý dokař) je částečně autobiografický.

Ousmane strávil velkou část svého mládí na jihu Francie, kde se živil jako dokař a vedl nuzný život ilegálního dělníka ve společnosti afrických imigrantů v chudinské čtvrti středomořského velkoměsta Marseille. Autorova prvotina je svědectví mladého afrického spisovatele, který jako spousta jiných Afričanů prošel velkým zklamáním ve vytouženém evropském městě.

Román má tři základní témata: život v nejhorších podmínkách, setkávání evropské a africké kultury a vyšetřování smrti mladé evropské spisovatelky. Příběh černého dokaře z Marseille jménem Diaw Falla je podán jako retrospektivní popis vraždy. První část románu vypráví o jednostranném a především předpojatém soudním procesu, druhá část přináší pohled do Diawovy minulosti, na dobu před vraždou a na vraždu samotnou. A třetí část představuje dopis hlavního hrdiny z galejí adresovaný jeho strýci. Nejedná se však o typický detektivní román, motiv napětí ruší skutečnost, že viník je znám, vyšetřování se nekoná, chybí i samotná postava detektiva. Protagonista ale čelí obrovské tíze rasismu a fatalismu.

Příběh odhaluje důvody a následky jedné z prvních vražd bělocha ve Francii spáchané černochem. Toto ožehavé téma autorovi slouží mimo jiné k obvinění médií z manipulace s míněním veřejnosti, k odhalení rasových předsudků, jež ovlivňují evropské myšlení, ale i k nařčení právníků z bezpáteřnosti, z toho, že zneužívají neznalosti svých klientů. Při soudním přelíčení obžaloba použije všechny možné předsudky o černoších: od absence duše až po vrozenou sexuální deviaci vůči bílým ženám. Černí lidé jsou u nich zcela odlidštěni a satanizováni.

Nejzajímavějším aspektem příběhu, plynoucím nepochybně z autobiografického charakteru vyprávění, je jeho sociální rozměr. Celá druhá část románu je věnována marseilleské nejnuznější a nejspodnější vrstvě pracujících, kteří živoří ve špatných pracovních a především životních podmínkách: každodenní honba i za tou nejhorší a nejméně placenou prací, neproplacené přesčasy, dlouhé čekání na mističku suché rýže, nekonečné boje se zaměstnavateli o každý frank. Diaw Falla v tomto zvláštním a pestrém společenství vystupuje nejenom jako jakýsi vůdce, ale zároveň je i spisovatel. Jenže ho podvede jeho kolegyně, autorka z Evropy. Ta jeho dílo, které si u ní schoval, vydá pod svým jménem, a díky rukopisu se proslaví.

Kniha byla napsána před více než padesáti lety a její námět, totiž to, jak chudí černí dělníci trpí pod útlakem evropského kapitalismu, může dnes působit jako poněkud překonaná. Doba však byla jiná: Ousmane například za pobytu v Marseille vstoupil do francouzské komunistické strany, a to nikoli z vypočítavosti, ale z pevné víry v její ideály. Ostatně i v současnosti může problematika rasismu a rozdělování lidí podle barvy, jak ji autor popsal, působit opět velmi aktuálně. Bída a životní podmínky, ve kterých žijí menšiny evropských měst, jsou ostatně bezmála stejné jako v Ousmanově prvotině.