O současné společnosti se tvrdí, že se panicky bojí tématu smrti a tabuizuje ho. Což je v nemalé míře pravda, ale rozhodně to neznamená, že by neexistovali kritici, kteří na tento fakt soustavně upozorňují. Nebo že by na téma smrti každoročně nevycházely stále nové knihy. A to nejen o tom, jak se na ni připravit nebo co znamená pro jednotlivé členy současné české společnosti, viz publikaci Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech. (Kalich 2021). I v češtině už existuje několik titulů, které se snaží přiblížit její dějiny. Nejobsáhlejší jsou Dějiny smrti (Argo 2020) slavného historika ze školy Annales Philippa Arièse (1914–1984), které nedávno vyšly česky podruhé a obsáhle shrnují vyrovnávání se s faktem naší konečnosti v evropském a americkém prostoru. Ariès v ní spíše intuitivně využil „několika výběrových pramenů k určení kolektivní mentality celé společnosti“, jak mu podle doslovu Daniely Tinkové vytýkali někteří kritici. Ariès vychází z toho, že civilizace je založena na rovnovážném stavu udržovaném promyšlenou strategií, která potlačovala a usměrňovala neznámé a mocné přírodní síly. Nejslabšími místy této pomyslné konstrukce byly pohlavní život a právě smrt, protože jejich prostřednictvím příroda nepřetržitě zasahuje do kulturního prostředí.

Smrt spoutaná a znovu zdivočelá

Ritualizace smrti je zvláštní případ celkové lidské strategie proti přírodě, sestávající z různých zákazů a ústupků. Proto společnost neponechala smrt samu sobě a přemíře doprovodných citů, ale prostřednictvím obřadů ji spoutala a proměnila ji v podívanou. Proto musela být veřejnou událostí, do níž se zapojovalo celé společenství. V Evropě a Americe, které Ariès ve své knize z roku 1977 popisoval, už ale tato strategie nefungovala. Umírání bylo vytlačeno do nemocnic, a pokud dětem zemřel tatínek, bylo jim vysvětleno, že odjel na dlouhou cestu, případně že si ho vzal k sobě Bůh. „Z Boha se tak stává jakýsi Mikuláš, v nějž nevěříme, ale jehož prostřednictvím dítěti sdělujeme, že někdo umřel.“ Často šlo tedy o předstírání a lež, jak podle něj mistrně ztvárnila už Tolstého povídka Smrt Ivana Iljiče. Tento přístup však podle Arièse nesprovodil ze světa ani smrt, ani strach, jejž vyvolávala. Naopak, umožnil „potměšilý návrat staré divokosti pod maskou lékařské techniky“. Umírající v nemocnici, napojený na změť hadiček, je podle něj „mnohem děsivější než kostra nebo kostlivec z někdejších báchorek o smrti“. Smrt tak podle zmíněného historika opět „zdivočela“. Vedle toho právě vyšla (rovněž ve druhém vydání) další kniha na dané téma, tentokrát s názvem Historie smrti. Sepsal ji Michael Kerrigan, autor četných historických a literárněvědných publikací, který svoje témata často střídá. V jeho případě tedy nejde o text odborníka Arièsova formátu, ale o povšechný přehled, široce rozkročený napříč různými civilizacemi a kulturami; oproti Arièsovi ovšem tematicky dotažený téměř do současnosti (originál je z roku 2017). V knize najdeme řadu ne zcela podložených tvrzení, která jsou často zaviněna americkocentrickým úhlem pohledu, případně i chyb, které jdou na vrub českého překladu (v knize se například píše o antickém autorovi jménem Lucan, avšak zdejším územ je nepoangličtělá verze Marcus Annaeus Lucanus).

Posmrtná manželství a jiné exotické zvyky

Kerrigan si dává záležet na tom, aby co do pojetí smrti a nakládání s mrtvým tělem předestřel co největší pestrost napříč různými kulturami, a zmiňuje zvyky,  pro nás působící exoticky. Například v Indonésii mohou být pohřební obřady tak nákladné, že se jich někdy ještě zaživa zúčastní ten, kdo má být pohřben. U singapurských Číňanů zase mají tradici, že mladí muži ani ženy nemají vstupovat do manželství dříve, než se ožení jejich starší sourozenci. Pokud ale tito starší sourozenci zemřou předčasně, vzniká problém. Za takovéto situace se tito sourozenci často „žení“ či provdávají i po smrti, aby se uvolnila cesta k sňatkům mezi živými. Mezi Bataky z kmene Karo na Sumatře údajně bývají mladí chlapci a dívky, jejichž život skončí dřív, než projdou stanovenými životními etapami, rituálně „oddáni“, aby naplnili svůj osud. Chlapcův penis se může uzavřít do kusu bambusu a dívka může být penetrována banánem, čímž se naznačí naplnění tohoto manželství. Kerrigan z toho vyvozuje, že hranice mezi životem a smrtí je v mnoha kulturách mnohem méně zřetelná, než je tomu ve společnostech moderního vyspělého světa – o čemž by se dalo diskutovat, protože v současném západním světě je naopak možné umírání člověka velmi dlouho prodlužovat pomocí přístrojů a umělé výživy, i když často nadále přežívají jen základní životní funkce. 

Toto technologické znejasňování hranice mezi životem a smrtí ale Kerrigan nechává spíše stranou a zaměřuje se raději na posmrtnou úctu ve veřejném prostoru. Například na zakládání hřbitovů, z nichž pařížský Père Lachaise „se stal tak módním, že se téměř vyplatilo zemřít, aby se na něj člověk dostal“. Nebo na okázalé projevy smutku po smrti princezny Diany. (Několik komentátorů prý tehdy vyjádřilo pocit, že ve všech projevech citů bylo až cosi nátlakového a že reakce monitorovala „smuteční policie“.)

Fotbalový trávník jako místo odpočinku

Autor ale hlavně líčí stoupající variabilitu toho, jak si dnes lidé představují posmrtné nakládání se svými ostatky. Lidé si už prý nepřejí být ukládáni či „přišpendleni“ k náhrobnímu kameni nebo ke jmenovce v urnovém háji. Spíše chtějí, aby místo uložení souviselo s konkrétními okamžiky jejich životů: mohou to být výhledy, které milovali, lokality oblíbené rodinné dovolené, místo, kde se s partnerem poprvé políbili, či dokonce fotbalové stadiony. Mnozí muži prý touží nechat svůj popel rozptýlit na „posvátném trávníku“ jejich fotbalového týmu nebo být pohřbeni po obvodu hřiště, na němž se odehrála jejich největší sportovní dramata. „Tento zvyk se ujal a stává se stále problematičtějším. Několik nejslavnějších britských fotbalových areálů bylo nuceno žádosti jménem mrtvých fanoušků svých týmů odmítnout, protože byly zahlceny jejich obrovským počtem.“ Autor  zde konstatuje, že sport už není jen zábava, ale pro někoho i „náboženství, a slavné stadiony se staly jakýmisi svatostánky“. 

V něčem už je i Kerriganova kniha asi trochu zastaralá: nezachycuje kupříkladu trend vytváření „virtuálních pomníků“, jež nabízí možnost, jak udržovat vzpomínky na zesnulé naživu a jak spojovat lidi, kteří měli dotyčného rádi. („V naší společnosti se vytratily některé rituály, které pomáhaly touto dobou projít. Naše potřeba truchlení a loučení ale nezmizela,“ vysvětluje její česká verze.) I tento trend ale vlastně zapadá do Kerriganova výkladu, že i na počátku 21. století se s faktem smrti nakonec nějak vyrovnáváme a na našich způsobech nemusí být nic katastrofálního. Tak jako registroval velkou interkulturní variabilitu, snad se i raduje z toho, že v naší západní civilizaci postupně narůstá možnost volby v tom, kdy kupříkladu ukončit vlastní utrpení v případě nevyléčitelné nemoci. A se zápalem líčí i zmíněnou variabilitu místa posledního odpočinku. V tomto ohledu ovšem přetrvávají nemalé kulturní rozdíly: přes postupující globalizaci by asi u nás stále vyvolalo velké pozdvižení, kdyby se domnělý nebožtík účastnil vlastního pohřbu, aby mohl sledovat, jak se jeho rodina a přátelé připravují na jeho vlastní smrt…