Po úspěšném svazku (dokumentárních) komiksových povídek Ještě jsme ve válce (2011), který se nedávno dočkal i své anglické verze, se nezisková organizace Post Bellum rozhodla pokračovat v popularizaci skutečných příběhů lidí, kteří prožili nacistickou nebo komunistickou perzekuci, prostřednictvím komiksového média. Po Janě Fantové a Janu Poloučkovi, kteří připravili předchozí sborník, se nyní práce editora chopil Ondřej Nezbeda, který sám také napsal scénář k jedné z povídek. Oproti třinácti povídkám v Ještě jsme ve válce jsou v knize tentokrát pouze tři, zato rozsáhlejší a propracovanější než většina těch, které obsahoval předchozí svazek. A zatímco předtím scénáře psali novináři či historici (Adam Drda, Mikuláš Kroupa, David Bartoň), tentokrát se kromě Nezbedy práce chopili „profesionálové“, tedy scenárista a režisér Tomáš Hodan a spisovatelka a scenáristka Petra Soukupová. Slovo profesionálové zůstalo v uvozovkách proto, že ani jeden není vyloženě komiksovým scenáristou, Hodan připravil několik dokumentů a dílů pro internetové seriály, Soukupová také zatím pracovala jen na televizních seriálech a filmech. Ostatně profese komiksového scenáristy jako taková vlastně u nás ani neexistuje – ne že by se někteří tvůrci na tuto disciplínu nesoustředili (v čele s duem Džian Baban a Vojtěch Mašek), ale rozhodně to není profese, jíž by se v Česku někdo mohl uživit (pokud má takové ambice, musí do zahraničí jako Aleš Kot).

Všichni tři scenáristé se pokusili vyprávění svých hrdinek nějak beletrizovat, najít v něm emotivní momenty, vykroužit onen pověstný dramatický oblouk. Ale ne vždy to asi bylo možné – skutečné životní příběhy nemívají zápletky a pointy. Nezbeda to v první povídce Helena (všechny nesou v názvu jména svých hrdinek) řeší chytrým prolínáním časových rovin, takže nechá vyčerpanou a promrzlou židovskou dívku na útěku zimní krajinou nocovat ve stohu sena a přitom snít o drobných radostech válkou nepoznamenané minulosti – a pak ji ostrým střihem probudí zpět do kruté reality. Také kreslíř Karel Osoha v tu chvíli od dominantní světle fialové přejde i k jiným, pestřejším barvám, aby se pak k chladným odstínům hnědé a fialové zase vrátil.

Hodan se v povídce o dívce, která se odchodem na nucené práce zachránila před zatčením kvůli ilegální činnosti (bohužel jen na čas), pokouší o hořkou pointu, která ovšem není zrovna originální. Ale opět: jde o svého druhu dokument, a jakkoliv už je skutečnost, že komunistická státní bezpečnost byla ochotna krýt a chránit nacistické zločince, dostatečně známá a zpracovaná, není důvod to znovu nepřipomenout, zvláště když adresátem komiksu jsou zejména mladší čtenáři. Těm vychází vstříc i kresba Tomáše Kučerovského, nejbarevnější a nejpřístupnější ze svazku.

Jeho název Totální nasazení je přitom mírně zavádějící. První příběh se odehrává na Ukrajině, jeho hrdinka je tu totálně nasazená jen na jedné stránce (a nikoliv v Německu, ale doma při žních), jinak jde o vzorový případ skrývání židovských uprchlíků. A také v poslední povídce je totální nasazení jen úvodem do emotivního příběhu matky, která má smůlu na partnery a své tři děti raději nechává v dětských domovech. Povídka Franciska se vlastně z obvyklého schématu příběhů, které shromažďuje Paměť národa, trochu vymyká, protože hlavní hrdince tu život komplikuje a znepříjemňuje více vlastní matka a její špatná životní rozhodnutí než totalitní režimy; skoro by ten příběh mohl figurovat v jiné dokumentární sérii, totiž Nejistých domovech trojice Ašta šmé. Stibitzová svým křehkým, jakoby dětsky neumělým stylem k látce dobře ladí, přičemž stejně jako oba její kolegové se zdařile vyhýbá tomu, aby pouze ilustrovala, případně glosovala napsané (takto opakovaně selhávají dějepisné komiksy Zdeňka Ležáka).

Na rozdíl od většiny povídek v Ještě jsme ve válce obstojí trojice komiksů z Totálního nasazení jako samostatná díla, následné životopisné souhrny samozřejmě osudy těch žen ještě kompletují a posouvají do dalších rovin, ale pro porozumění povídkám není jejich znalost nutná. Nicméně opět platí, že například úvodní osudy volyňské Češky (respektive Židovky) by zasloužily větší prostor. Nezbedův výsek má sice své napětí a atmosféru, ale Heleniny eskapády byly – jak vyplývá z textu o ní – ještě dramatičtější, strastiplnější a pestřejší. Ale to už by musel být jiný formát, než jaký Post Bellum zatím zdařile a sympaticky využívá.