Americká spisovatelka Ursula K. Le Guinová (nar. 1929) je uznávanou, mnoha cenami včetně těch za celoživotní dílo ověnčenou klasičkou fantastických žánrů. Uznání si vysloužila jak za science fiction, tak za fantasy, oba žánry psala od začátku paralelně a v obou stvořila několikadílné volné cykly, které postupně rozšiřovala novými romány a povídkami. U nás je známější fantasy cyklus Zeměmoří, česky už v devadesátých letech vyšly všechny knihy, které do tohoto prostředí autorka umístila (jen pozdní Jiný vítr vyšel až v roce 2005), z rozsáhlejšího Hainského cyklu (což je sci-fi) vyšly jen tři nejslavnější romány Rocannonův svět, Levá ruka tmy a Vyděděnec, vše opět ještě v první polovině devadesátých let. Pak jako by zájem českých čtenářů o její filozofující, akce spíše prosté romány opadl. Ještě v roce 2006 to nakladatelství Triton zkusilo s prvním románem z trilogie Kroniky Západního pobřeží, v roce 2009 vydalo Argo podruhé Levou ruku tmy, ale jinak jako by se z autorky stával živý památník zlaté éry sci-fi šedesátých a sedmdesátých let.

Nově založené nakladatelství Gnóm, provozované překladatelem Jakubem Němečkem, se to nyní pokouší napravit. Nejprve vydalo povídkovou sbírku Plameňák na konci léta, v níž byla právě Le Guinová nejznámějším jménem, nyní autorčin román Vyprávění z roku 2000, poslední ze zmíněného Hainského cyklu. Mimochodem se sympaticky uměřenou obálkou, která už dopředu čtenáře upozorňuje, že tohle nejsou žádné Star Wars, že zde má co do činění s dílem přemýšlivějším a jemnějším.

Kompozice Hainského cyklu je vystavěna na nosném základě, který skýtá mnoho seriálových možností: vyspělá civilizace planety Hain ve vzdálené minulosti postupně buď kolonizovala, nebo geneticky ovlivnila několik desítek planet, na nichž se vyvinul život. Výsledkem je, že tyto planety (včetně Země) obývají vzájemně si podobné bytosti blízké lidem, které si však vyvinuly vlastní politické, náboženské a filozofické systémy na různé úrovni civilizační vyspělosti. A obvyklým syžetovým schématem Le Guinové románů je příjezd cizince (obvykle to bývá vědec nebo diplomat) na některou z těchto planet, poznávání zvyků místních obyvatel a vládnoucích režimů a jejich konfrontování s představami a ideály hlavního hrdiny.

Děje se tak i ve Vyprávění, jehož první kapitola může být pro ty, kdo Hainský cyklus neznají, trochu nesrozumitelná a nepřehledná, protože v jakési koncentrované a zároveň nedidaktické formě na poměry v „hainském“ světě upomíná. Od druhé kapitoly se nicméně rozebíhá autonomní děj, který znalost předchozích knih nikterak nevyžaduje – a v závěru ještě na jeho historii dojde. Takže i ten, kdo se s autorčiným dílem setká poprvé, se jím snadno může nechat pohltit. Vyžaduje to od něj samozřejmě o něco aktivnější a trpělivější přístup než populárnější a triviálnější žánrová díla. Ve Vyprávění sice nechybí napětí, to je však vytvářeno pozvolna a jemně, spíše ohrožením než akčními scénami, spíše úvahami než dialogy; také tempo je poněkud pomalejší.

Diplomatka Sutty dostane po delším nezáživném pobytu na planetě Aka konečně zajímavý úkol: má se vydat do zaostalejší části země a pátrat po ztracených dokumentech předchozího režimu. Na planetě totiž momentálně vládne umírněně totalitní technokratický režim, který se snaží soustředěním se na co nejvýkonnější a nejefektivnější výrobu a spotřebu (občané jsou nazýváni výrobci-spotřebitelé) dohnat technologický náskok jiných planet, z nichž na Aku občas dorazí nějaká návštěva. A tento režim předtím v jakési obdobě čínské kulturní revoluce plošně zničil tradice režimu předchozího: příliš pomalého, nevýkonného a duchovního, a tudíž zastaralého a neužitečného. Postupně zlikvidoval všechny psané dokumenty i dřívější písmo jako takové a nahradil je vlastním, jednodušším.

Sutty má nyní nicméně šanci dostat se k oněm starým kulturním a filozofickým tradicím (náboženství na Ace neznají), které jsou udržovány v odlehlých oblastech ve skrytu a převážně v orální formě. Těmi, kdo je pěstují, jsou takzvaní „máz“ neboli vypravěči, u nichž se nadání k vyprávění projeví někdy už v raném věku a postupně je staršími „máz“ zdokonalováno jako svého druhu řemeslo. Sutty několik z nich vyhledá, spřátelí se s nimi a nakonec vyráží na výpravu vysoko do hor, kde se snad má ukrývat knihovna se starými texty. Přitom ji ovšem sleduje „dohlížitel“, nevyžádaný průvodce s chováním tajného agenta. Autorka v čtenáři vzbuzuje dojem, že se schyluje k nějakému zásadnějšímu konfliktu, že technokraté zneužijí Sutty k útoku na poslední zbytky staré kultury, ale nakonec se vše vyvine trochu jiným, smířlivým směrem.

Podstatou románu je přitom hlavně objevování konceptu staré kultury, která hlásá docela prosté věci jako lásku, úctu a pokoru před přírodou i lidmi, přičemž nezná koncept boha ani jevy jako násilí a vražda (ne že by k nim ve výjimečných případech nedocházelo, ale obvykle jde o záchvat šílenství). Trochu to připomíná analogii k (post)komunistické Číně a Tibetu, ovšem značně idealizovanou až romantickou, zejména ve vztahu k oné potlačené kultuře. Což ale neznamená, že by to bylo vylíčeno nějak naivně nebo prostoduše, Le Giunová naopak oba odlišné kulturní koncepty prozkoumává velmi důkladně a komplexně, se snahou pochopit oba, jakkoliv její sympatie jsou jasně na straně utlačených. Jen prostě patří ke generaci spisovatelů, která ještě nebyla tak krutá až cynická ke svým postavám a světům, jako jsou mnozí autoři posledních dvaceti let.

Le Guinové román Levá ruka tmy z roku 1969 je považován za první feministickou sci-fi a – aniž by to mělo znít jako negativum – také Vyprávění jako by bylo určeno spíše čtenářkám. Respektive těm, kdo ocení spíše schopnost empatie než schopnost přemoci protivníka. V současném Česku, které se zdá být rozděleno na sluníčkáře, vítače a pražskou kavárnu na jedné straně a bezduché materialisty, agresivní nacionalisty a burany na straně druhé, to mimochodem může být nečekaně inspirativní čtení.