Když francouzský filozof a historik vědy Michel Serres (1930–2019) popisuje (především) mladou generaci, může se zdát, že hovoří o novém živočišném druhu: „Nemají stejné tělo ani stejnou časovou perspektivu života, nekomunikují tím samým způsobem, nevnímají týž svět, nežijí v téže přírodě ani v témže prostoru. (…) Poněvadž nemají stejnou hlavu, jinak také poznávají. Jinak píšou. S obdivem jsem sledoval, jak pomocí dvou palců odesílají textové zprávy. Zvládali to rychleji, než to kdy dokážu já se svými nešikovnými prsty, a tak jsem je s největší něhou, jaké je dědeček schopen, překřtil na Palečka a Palečku.“ V knize Palečka. Esej o digitální revoluci (Petite Poucette, 2012) hovoří o symbióze této generace a nových technologií, které jí umožňují nevídaně snadný přístup k informacím. Šlo přitom jen o jeden z mnoha předmětů jeho zájmu (vedle andělů, Julese Verna či vztahu člověka k přírodě). Jak napsal Miroslav Marcelli poté, co autor Palečky a zároveň člen Francouzské akademie letos v červnu zemřel, filozof se podle Serrese „zaoberá všetkým, od vedy až po záchvevy vetra v lístí stromov, aby v týchto podnetoch našiel pohyb, premeny, fluktuácie, stávanie a pokúsil sa anticipovať podoby sveta, čo vzniká“ (Filosofický časopis, 2019, 4). Na rozdíl od autorů, jako jsou neurovědec Manfred Spitzer nebo německy píšící filozof korejského původu Byung-Chul Han, vzhlíží Serres k mladší generaci s velkými sympatiemi, ba dokonce s obdivem, nadšením a s nadějí.

Ti, kdo potřebují zastání

Jestliže se v jiných svých textech zastával přírody a vyžadoval, aby byla provedena revize světového práva (a každý přírodní element získal právní subjektivitu), v této knize je to Palečka, kdo si podle něj zasluhuje zastání. Souběžně s tím obžalovává svoji generaci jako příliš pasivní: „My jsme od útlého věku poslouchali na slovo a už jako děti jsme nastoupili dlouhou dráhu sedění na zadku. Bez hnutí, tiše a v řadě.“ Zároveň zavrhuje dosavadní systém vzdělávání, který byl exkluzivní a jednosměrný, takže se nestaral o názory či zájmy studentů, jejich poptávku.

„S tím je konec“, ohlašuje Serres vítězoslavně. „Vlna upovídanosti tuto nabídku odmítá, a naopak ohlašuje, vytváří a předkládá novou poptávku, po nepochybně jiných vědomostech. Znamená to úplný obrat! My učitelé, zvyklí mluvit, teď posloucháme zmatené, chaotické mručení upovídané poptávky ze strany vyučovaných, kterých se nikdy nikdo nezeptal, zda o dotyčnou nabídku doopravdy stojí.“

Od Palečky si autor slibuje také konec akademické zatuchlosti a hledání nových, interdisciplinárních přístupů: „Zpřeházejme vědecké klasifikace, umístěme katedru fyziky vedle filozofie, lingvistiku na stejnou chodbu s matematikou, sestěhujme chemii s ekologií. Buďme důslední, rozsekejme nadrobno i obsahy, tak aby se vědec potkával u dveří s kolegou narozeným pod jiným sluncem a mluvícím jiným jazykem. Tím by se dostal do vzdálených krajů, aniž by byl vytržen ze své práce“. (Dodejme, že i Serres sám se v tomto duchu pokoušel o „bleskové přesuny“ mezi filozofií, literaturou, mýty a vědou, což ale na některé působilo negativně a bylo hodnoceno jako „příliš krátká spojení“ a přehnaně rychlé přechody, jak píše Jana Ježková v práci Hermés. Teorie komunikace a pojem struktury v díle Michela Serrese).

Na rozdíl od těch, kteří nastupující generaci vidí jako mátohy, jimž kvůli závislosti na počítačích chřadnou těla i mysl, vnímá Serres svoji hrdinku v jejím aktivismu včetně přímého tělesného zapojení. Když totiž Palečka používá nějaký digitální přístroj, vyžaduje to „tělo řidičky v činném napětí“.

Mluvící hlavy

Aby autor hrdinku zařadil do starobylé kulturní tradice, kreativně použil legendu o svatém Divišovi, který byl za časů Domiciánova pronásledování křesťanů odsouzen k smrti stětím na vrcholku kopce. Jelikož se ale líným vojákům nechtělo vyjít až nahoru, popravili odsouzence už v půli cesty. Ale stal se zázrak: Diviš se vztyčil, sebral svou hlavu ze země a s hlavou v rukách stoupal dál do svahu. A tak jako zmíněný světec držel svou hlavu oddělenou od trupu, tak dnes Palečka disponuje počítačem, tedy „inteligentní hlavou“, jež se se oddělila od fyzické hlavy z kostí a neuronů. (České čtenáře ale asi napadnou jiné analogie, například mluvící hlava ze seriálu Arabela.)

Velký důraz autor klade na demokratizaci vědění. Palečka si podle něj může dopředu opatřit informace z kvalitních webových stránek. Zde autor svoje pojetí poněkud rozšiřuje a vysvětluje, že když píše Palečka, má na mysli vlastně kohokoli nepriviligovaného. Myslí tedy zároveň „studentku, pacienta, dělníka, administrativní pracovnici, občana ve styku s úřady, cestovatele, voličku, seniora nebo adolescenta, klidně i dítě, spotřebitele, zkrátka jakoukoli anonymní osobu ve veřejném prostoru“. (Ne na všechny se ovšem hodí úvodní charakteristika.) Pochvaluje si, že díky internetu dnes může kdokoli vědět o projednávaném tématu, plánovaném rozhodnutí či o vlastním léčení právě tolik, ne-li více než učitel, ředitel, novinář, vedoucí, generální ředitel, poslanec, nebo dokonce prezident. „Kolik onkologů přiznává, že se o rakovině prsu dozvěděli víc z blogů nemocných žen než během let strávených na fakultě? Přírodovědci už nemůžou ignorovat to, co v reálném čase vysílají australští farmáři o zvycích štírů nebo průvodci v pyrenejských parcích o migraci tamních kamzíků.“

Slyšet hlasy všech

V knize zároveň najdeme nadšenou vizi lidstva, které je navzájem propojené a kde prý „poprvé v dějinách můžeme slyšet hlasy všech. Lidské slovo se rozléhá prostorem i časem. Ticho poklidných vesnic, kde se jen občas rozezněla siréna či zvon, právo a náboženství, dcera a syn písma, bylo náhle nahrazeno sítěmi s dalekým dosahem“.

Z dnešního pohledu vyznívá Serresův text naivně až utopicky. Jako by se v něm odrážel raný věk internetu s jeho idealismem a vizemi nového šťastného věku, který měl přinést (u nás o internetu jako mocné demokratizační a všeobecně vzdělávací síle hovořil například klasik knihovnické vědy Jiří Cejpek). Skutečnost je ale složitější: lidé si na webu skutečně v hojné míře opatřují informace, což o to, ale často nikoli „z kvalitních webových stránek“, jak autor optimisticky a vlastně i elitářsky očekával. Naopak, často čerpají spíše z pochybných webů, které je utvrzují v jejich předsudcích nebo je zaplétají stále hlouběji do smyšlených konspiračních teorií. Je skvělé, když se mohou i odborníci poučit z blogů nemocných žen, ale vážnější je, když se na webu dostává větší pozornosti nepodloženým falešným zprávám (například o zveličených rizicích očkování) než hlasu vyškolených lékařů…

Serres přitom rozhodně nebyl naivní. Už v rozhovoru pro Český rozhlas před deseti lety připustil banální fakt, že nové technologie mohou být využity k dobrému i zlému, tak jako se na tiskařském lisu dala tisknout Lutherova Bible i Hitlerův Mein Kampf. Možná se ale vědomě rozhodl zdůrazňovat hlavně to, jak mohou být digitální technologie využity k našemu prospěchu, nikoli zkáze, a tím inspirovat. A i když se dnes v souvislosti s internetem mluví spíše o fake news nebo o datech, díky jejichž vlastnictví toho o nás ví Facebook či Google více než my sami, stojí zato si připomínat, jaké krásné vize si s ním mnozí spojovali.