V edici Divadelního ústavu Současná hra vyšel na jaře jubilejní 50. svazek. Je věnován dramatům bezpochyby nejzajímavějšího švédského dramatika po Augustu Strindbergovi – Larse Noréna (*1944). Editor svazku Zbyněk Černík sáhl po hrách Válka, V skrytu a O lásce, které vyšly poměrně nedávno. Doplňuje tak logicky výběr z dramatikovy tvorby, který už česky publikován byl (většinou časopisecky, výjimku tvořil jeden svazek trilogie 3x3 Norén Fosse Saalbachová). V této chvíli máme tedy v češtině dostupných jedenáct Norénových textů, což působí úctyhodně, ovšem náš autor napsal divadelních, televizních a rozhlasových her víc než stovku.

Lars Norén je případ tvůrce, který prošel metamorfózou. Z introspektivního lyrického básníka (debutoval na začátku 60. let) se poměrně rychle stal až agresivní a šokující dramatik. U tohoto literárního druhu už zůstal; píše i jiné typy textů, drama se ovšem stalo nezpochybnitelným těžištěm jeho tvorby. Divadlu se věnuje i jako režisér, a to nejen svých her. Autorovo postupně se zintenzivňující sepětí s praktickým divadlem (v letech 1999–2007 byl uměleckým šéfem divadla Riksteatern, kde spoluzaložil oddělení usilující o vznik nového typu experimentálního dramatu, v letech 2009–2012 šéfoval göteborskému Folkteatern) se na jeho tvorbě podepsalo dynamičností a schopností přizpůsobit se aktuálním trendům a konvencím; některá jeho dramata vypadají jako stylové kopie děl jiných současných dramatiků.

Na počátku své kariéry psal Norén autobiografické hry inspirované americkou komorní dramatikou, v jejichž centru byl obyčejně strindbergovský zápas partnerské dvojice umocněný nějakým traumatickým rodinným tajemstvím (hry jako Noc je matkou dne, A dej nám stíny či Démoni). V 90. letech se pak ze středostavovské domácnosti přesunul za vyloučenými lidmi na okraj společnosti a odpovídajícím způsobem změnil formát svých her. Ty se staly fragmentárnějšími a jejich jednotlivé složky nebývají obvykle zásadněji propracované, často se jedná o sled dialogů bez jednotící struktury (například Rumuni či Okruh osob). Na konci 90. let začal Norén experimentovat s dramatem, jež vzniká v úzké spolupráci s lidmi, o nichž pojednává, příkladem jsou hry o neonacistech 7:3 a sofistikovanější (s profesionálními herci napsaná) Chlad. Kromě otázek ohledně etické stránky inscenace 7:3 zde vyvstala i potíž literárněvědná – výsledný artefakt byl na pomezí fikce a dokumentu a z důvodu zapojení skutečných vězňů vyzníval ryze subjektivně. Hlavní problém byl, že inscenace mohla být chápána jako kritika i jako propagace nacistické ideologie. Experiment se navíc ukázal být potenciálně výbušným: jeden z neonacistů, kteří v inscenaci účinkovali, se pod záminkou účasti na „oprašovacích“ zkouškách zapojil do brutálního bankovního přepadení. Incident vešel ve známost jako Malexanderská vražda – dva zasahující policisté byli v podstatě popraveni zastřelením z bezprostřední blízkosti. Ohromnou mediální pozornost vzbudilo také zjištění, že loupež byla plánována v době, kdy Norén s vězni zkoušel.

Povrchní a chladná
Po roce 2000 se Norén od obtížných společenských témat částečně odvrátil a zcela v duchu převládajícího trendu začal psát sevřené introspektivní hry, jejichž častým tématem je smrt, například Tichou hudbu. Tato hra uvádí švédský výbor z autorova díla nazvaný Terminál, jenž zahrnuje 23 textů včetně dramat Válka, V skrytu a O lásce zastoupených v českém výboru.

Válka, v níž vystupuje pět členů jedné rodiny, kteří jsou označeni pouze písmeny A až E, je výsekem ze života v poválečném bezčasí. Podle jmen dvou dcer, figurujících jinak v seznamu postav jako B a C, a několika zmíněných reálií tušíme, že děj se odehrává kdesi na území bývalé Jugoslávie. Do rozpadlého domu, kde žije matka s dcerami, se jednoho dne vrací otec rodiny, veterán z války, nyní slepý. Asociuje Oidipa na Kolónu, jemuž nezbývá než trpět za své viny, kterých by se možná nedopustil, kdyby nepropukla válka, jež drsně zasáhla do života všech postav. Zbídačený, ovšem stále despotický otec neví, že jeho místo manžela už zaujal jeho bratr. Každý člen rodiny se s nastalou situací snaží vyrovnat. Ostrými dialogy tu prostupují monology, v nichž jednotlivé postavy líčí své hrůzné válečné zážitky. Hra náhle končí uprostřed dramatické situace, můžeme se jen dohadovat, jak konfrontace bratrů dopadne. Návazností na oidipovský cyklus dílo připomene podobně intertextuální drama francouzsko-libanonského dramatika Wajdiho Mouawada Požár.

Ve hře V skrytu přivádí Norén na scénu trojici manželských, respektive partnerských párů bydlících v jedné ulici. Soužití každého páru je nějakým způsobem narušeno. Dcera padesátníků Nilse a Elzy spáchala před časem sebevraždu a Elza je od té doby ve zdravotní neschopnosti. Třicátnice Stine trpí tím, že její manžel Magnus je nezaměstnaný a frustrovaný. Mettě nedávno zemřela kamarádka, což řeší pitím, a její partner Emir, veterán z války v Jugoslávii, zase nesnese pomyšlení, že když Metta zjistila, že s ním čeká dítě, šla na potrat. Okrajově se hrou mihne ještě pár označený pouze H a I. Příběhy všech tří hlavních dvojic se postupně propletou, nezdravé vztahy, v nichž se všichni nacházejí, to ale nevylepší. Vývoj vede ve všech případech k horšímu. Nejméně psychicky zmrzačenými postavami jsou dvě dvanáctileté děti Kamila a Dino. I ty jsou však zasaženy problémy dospělých – Kamila nezaměstnaností a rozvíjející se perverzí svého otce, Dino alkoholismem matky a nezájmem otčíma. Norén se zde vrací do hájemství rodiny, kde se cítí nejlépe, a dokazuje, že stále dokáže napsat svižné dialogy vycházející z tradice amerického psychoterapeutického dramatu. Hra je ryze současná a jejími hrdiny jsou běžní Švédové ze střední a nižší střední třídy. Text by mohl fungovat jako negativní reklama pro migranty směřující do Švédska. Viděno Norénovýma očima je Švédsko depresivní země, kde je každý druhý (a zvláště migranti) bez práce a lidské vztahy jsou povrchní a chladné.

Poslední hra je z publikované trojice asi nejveselejší, i když tento dojem vzniká možná jen tím, že tu nikdo nelíčí žádné brutální zážitky ani v průběhu drasticky neumře (vypráví se tu o smrti ročního děvčátka a několika nenarozených dětech, ale to jsou v porovnání s předchozími texty prkotiny). Postavy jsou opět označené jen písmeny A až F a jedná se o dva manželské páry, jimž se utěšeně rozpadá soužití. Na závěr se postavy ocitají v jiných vztahových konstelacích a život… jde dál.

Závěr z přečteného lze učinit takový: ačkoli formálně se Norénova tvorba neustále proměňuje, jedna věc zůstává. Ať Norén rozebírá rodinné konstelace, noří se do duší outsiderů společnosti, nebo zkoumá lidi zmrzačené válkou či ideologií, pokaždé je to pohled do propasti, postavám nesvítá nikdy žádná naděje. Tak je tomu i v hrách uveřejněných v novém českém výboru. Veselé čtení to tedy není, ale to by snad po autorovi, který je beztak reinkarnací Augusta Strindberga, nikdo ani nechtěl. Zbývá dodat, že texty doplňuje hutný doslov Mikaela van Reise a že první dvě hry přeložil editor svazku Zbyněk Černík a hru O lásce Martin Severýn.