Zatímco učitelé dějepisu k událostem druhé poloviny dvacátého století mnohdy do konce základní školy vůbec nedojdou (a někteří z nich se jim vyhýbají záměrně), jejich komiksový výklad je nyní na světě a k dispozici jak učitelům, tak jejich žákům. Jak, proč a nakolik byla komunistická strana, která během toho období určovala směr života Čechů (a Slováků), zločinná, ukazuje dílo scenáristy Jiřího Černého (nar. 1940) a o generaci mladšího kreslíře Lukáše Fibricha (nar. 1974) nanejvýš názorně, poutavě a přitom podrobně a v souvislostech. Seriál komiksových dějin pro školní děti, který začal Černý (zprvu jako spoluautor) psát už v sedmdesátých letech let pro časopis Mateřídouška, se tak dočkal zřejmě posledního pokračování – a skvělé tečky.

Zdálo by se přitom, že ten koncept je už překonaný. V sedmdesátých letech totalitní moc přitáhla řemeny a „pokleslé“ literární žánry a umělecké disciplíny, které se začaly objevovat koncem let šedesátých, zase musely zmizet. To byl problém i komiksového média, a autoři tehdejšího seriálu tedy zvolili jakousi méně provokující hybridní formu, kdy pod obrázky byl psaný text. Komiksové bubliny se v obrázcích Jiřího Kalouska objevovaly jen výjimečně a omezovaly se na citoslovce nebo pár slov. To už ale dnes neplatí, komiks naopak v Česku zažívá skvělá léta. Nicméně původní Obrázky z českých dějin a pověstí se stále prodávají už v několikátém vydání a nedávno vyšly i návazné Obrázky z dějin zeměpisných objevů (a výletů) od stejných autorů.

Koncept stručného přehledu dějin, který je spíše ilustrován komiksovými okny, než že by komiks sám vyprávěl příběh, Černý zachoval i ve volném pokračování Obrázky z československých dějin, které připravil s novinářem Jaroslavem Veisem a výtvarnicí Barbarou Šalamounovou. I to bylo povedené dílo, byť už tak masovou popularitu nemělo: zčásti kvůli zachycované historické etapě (šlo o relativně krátký úsek první republiky a protektorátu, přičemž zejména první polovině knihy dominovaly hlavy politiků), zčásti kvůli kresbě Barbary Šalamounové, která byla sice originální a vynalézavá (například ve hře s perspektivou), na Kalouska vlastně navazovala a měla prvky kreseb dětských, ale přece jen nebyla prvoplánově líbivá, přehledná a chytlavá.

Komiksový dělník (na svém webu uvádí několik desítek prací reklamních, knižních i komiksových a stovky časopiseckých) Lukáš Fibrich je pro tento účel možná vhodnější volbou. Jeho linka je jednoznačná a přehledná, volí syté, jasné barvy, které ovšem přizpůsobuje atmosféře (jásavější a světlejší jsou v těch lepších letech, do temně hnědé a šedé se zabarvují zejména při líčení komunistických procesů) nebo reálnému počasí zachycované události (kovově šedá zatažená obloha nad jásajícím davem na Václavském náměstí v listopadu 1989). Vystihne i tváře politiků a slavných osobností, a to v karikatuře spíše mírné, jen jsou téměř všichni trochu nosatější. Celé to působí uhlazeněji a konvenčněji než předtím Kalousek a Šalamounová, ale zároveň je za tím vidět spousta poctivé práce: nejen v zachycení tváří, ale také dobové módy, dopravních prostředků, interiérů i vizáže ulic a domů, předmětů denní potřeby a podobně. Reformní komunisté mají kávu v takzvaném „bruselském“ porcelánovém servisu, zatímco stalinisté na vedlejším obrázku pijí ruskou vodku. Fibrich si dohledal dobové plakáty, loga či hesla na demonstracích, ale také adekvátně reprodukuje obálky knih i některé články z novin. Každý jednotlivý obrázek je zaplněn lidmi, věcmi a barvami, a výsledek tak působí velmi důkladně a komplexně.

Pomáhá tomu podobně precizní Černého scénář, který se nebojí jít do detailů tam, kde je silný příběh (zejména při líčení osudů bratří Mašínů, které zabere plných šestnáct stran). Snaží se být objektivní, ale je znát, že komunistickou tyranii nesnášel a státostraně (a sovětským soudruhům obzvláště) nepřizná nic pozitivního. Co je však důležitější: všechno má pečlivě vyargumentované, události líčí v souvislostech a s podrobnostmi, které zejména těm, kteří kdysi vyrůstali na Černého a Kalouskových Obrázcích, a tudíž jim ve škole vymývali mozky normalizačním pojetím českých dějin, otevře oči. Ukazuje, jak Gottwald v letech 1947 a 1948 bezskrupulózně zneužíval média a policejní aparát k tomu, aby očerňoval své politické protivníky, a jak dokázal obrátit vyšetřování komunistického pokusu o atentát na národně socialistické ministry ve svůj prospěch – a jak politováníhodně marný byl poslední pokus demokratických stran o demokratickou cestou vedený politický boj.

Černý jde dostatečně do hloubky a šířky, ale přitom zůstává srozumitelný. I díky tomu, že drží rytmus dvou, nanejvýš tří vět pod dvojicí či trojicí obrázků, si komiks zachovává dynamiku a přehlednost i v pasážích, kdy řeší jen vyjednávání politiků. Důležité přitom je, že nezůstává jen u „velkých“ událostí, že si všímá také všedního života. Vděčné jsou přitom příběhy výrazných osobností: Emila Zátopka, Jaroslava Heyrovského či Jiřího Suchého. Zároveň Černý zůstává sympaticky střídmý a věcný, nepodléhá aktuálnímu trendu hledat v dějinách bizarnosti, horory a legrační prvky, případně výklad infantilizovat. Možná tu nemusela být kapitola o druhém sjezdu spisovatelů (a namísto toho mohlo být třeba na osudu Jana Procházky podrobněji připomenuto pronásledování umělců v počátcích normalizace, případně příběh skupiny Plastic People), možná mohlo být podrobněji připomenuto střídání vůdců v Sovětském svazu a tamní cesta k perestrojce; a obecně světové dějiny, které ovlivňovaly dění u nás.

Ale i takto Obrázky z moderních československých dějin splňují svůj účel skvěle: čtenáři (mladí i starší) se o naší poválečné historii dozvědí více, podrobněji a záživněji než ze školních učebnic.