Hned několik generací českých dětí včetně autora této recenze formujícím způsobem zasáhlo setkání s komiksem o českých dějinách a pověstech od kreslíře Jiřího Kalouska a scenáristů Zdeňka Adly a Jiřího Černého. Původně vycházely jednotlivé dvoustrany na pokračování v časopise Mateřídouška (po čtyři ročníky v první polovině 70. let), v roce 1979 pak komiksy vyšly jako knižní soubor, částečně překreslené (některé prameny uvádějí první vydání 1980, osobně vlastním to druhé z roku 1984). Velmi zevrubný článek Kalouskovu komiksu věnoval Ivo Fencl na Komiks.cz, kde vysvětluje peripetie vzniku knihy, kritizuje vypuštění mnoha původních dvoustran z Mateřídoušky a krátce se věnuje i revidovanému polistopadovému vydání v roce 1996. To Albatros v reedici vydal i nyní, aby podpořil prodej přímého pokračování, které se věnuje prvním zhruba padesáti letům minulého století.

Původní komiksový seriál byl ukázkovým příkladem vydařené popularizace historie a všichni jeho čtenáři snáze prošli zkouškami z české literatury i dějepisu. Původně do komiksové formy převáděl hlavně Jiráskovy Staré pověsti české, později začal přidávat i příběhy z českých dějin, podané v duchu tehdejšího (spíše však vlastenecky stereotypního něž komunistickou ideologií zatíženého) výkladu: tedy například byli oslavováni husité včetně spanilých jízd Evropou, hodně prostoru bylo věnováno různým sociálním bouřím (sedláci u Chlumce, Kutnohorští havíři, Chodové) a původní svazek končil založením sociálně demokratické strany. Historických nepřesností a zavádějících momentů se dalo nalézt více, ať již v textu či v ilustracích – například Přemysl Otakar II. leží na Moravském poli mrtev v plné zbroji (zasažen skrze brnění šípem!), zatímco ve skutečnosti jeho mrtvolu ještě v bitevní vřavě nepřátelští vojáci o cenné brnění oloupili. Ale onu základní iniciační funkci pro školáky komiks plnil skvěle.

Autoři pokračování, které bylo nazváno Obrázky z československých dějin, aby tak bylo jasné, že půjde hlavně o dějiny Československé republiky a pak protektorátu, jsou v tomto směru pečlivější i objektivnější. Jiří Černý, spoluautor původního díla a bývalý šéfredaktor a redaktor Mateřídoušky, byl doplněn zkušeným spisovatelem a publicistou Jaroslavem Veisem a výsledkem je text, který docela přesně zachycuje momentální odborný úzus, který o tomto období dějin panuje. Oproti „Kalouskovi“ je výběr i řazení epizod systematičtější, Obrázky z československých dějin mohou ještě lépe sloužit jako pomůcka pro jinak zdánlivě nudné novodobé dějiny, kde převážně schází rytířská romantika, slavné bitvy a velkolepá stavební díla. Černý s Veisem přitom vyprávějí nanejvýš srozumitelně a zároveň poutavě, umějí chytlavě podat i tak těžké události a jevy, jako je mechanismus vzniku Československa či slovenský nacionalismus. V podařeném celku zamrzí některé nedotažené detaily: hned v první kapitole o Masarykovi zmiňují jak spory o falešné rukopisy, tak Hilsnerovu aféru, v obou případech však chybí jasné rozuzlení (tedy že Masaryk měl vždy pravdu). Autoři se také zřejmě zalekli Julia Fučíka a místo aby se pouštěli do ještě živé kontroverze kolem jeho osoby i Reportáže psané na oprátce, raději tuto významnou epizodu protinacistického odboje úplně vynechali. Obecně přitom platí, že oproti středověkým obrázkům ubrali akce – jakkoliv se na mnoha místech (obě světové války, legionáři, odboj) přímo nabízejí. Kalousek přitom krví a dramatickými pasážemi nešetřil, zachytil i bezhlavé dětské tělo zavražděného Zbyslava.

Těžko soudit, jako toto zjemnění a zcivilnění souvisí s autorkou kreseb Barborou Šalamounovou. Ta dosud žádný komiks nevytvořila, věnuje se volné tvorbě, animovanému filmu či ilustracím. Její projev je místy „komiksovější“ než Kalouskův, doba ostatně od normalizačních 70. let pokročila a komiks už není třeba vydávat za obrázkový seriál a mít se na pozoru před „americkými“ bublinami. Šalamounová bublin využívá často a věcnému komentáři pod obrázky tak dodává nutnou nadsázku a humor, přesně v duchu Jiřího Kalouska, který takto nenápadně podvracel jiráskovský patos. Část čtenářů může mít problém s jejím výtvarným stylem – oproti přímočarému Kalouskovi působí jakoby nevyzrále, místy jako povedenější dětská kresba, mnohé postavy jsou poněkud nosatější, než je známe z historických fotografií. Ale předpokládám, že jde o záměr, že právě kvůli svému pojetí blízkému dětskému projevu byla Šalamounová vybrána a nasazený styl si (na rozdíl od kompilace starých a novějších Kalouskových kreseb) drží od začátku do konce. Snad mohla být trochu vynalézavější při kompozici komiksových oken na jednotlivých (dvou)stranách, takto působí často mechanicky až nudně (obvykle osm oken seřazených symetricky). Sympatický (byť nikterak novátorský) nápad jsem nalezl v kapitole o Edvardu Benešovi, kde se ob list opakuje identický obrázek v odlišném historickém kontextu; škoda, že v knize není podobných víc.

Kdo si však na pokračovatelku dnes již legendárního Kalouska zvykne, ten bude odměněn: Obrázky z československých dějin jsou – při vědomí, jak nezáživná je to kapitola v učebnicích dějepisu – knihou velmi přístupnou a čtivou, která může zájem o dějiny vzbudit i v dnešních školácích.