Cenu Havran za nejlepší českou detektivní povídku roku získala Zuzana Rampichová za příběh Taková malá nehoda. Obdržela ji 8. listopadu v pražském policejním muzeu při předávání cen za českou detektivní literaturu. V historii Havrana, kterého uděluje od roku 1995 česká sekce mezinárodní asociace autorů detektivní literatury AIEP vždy za předchozí rok, je to poprvé, kdy bylo uděleno jediné místo oproti třem v předchozích letech. Oficiálně prezentovaná příčina je čistě materiálního rázu: ocenění dostávají keramickou sošku havrana a AIEP neměla k dispozici finanční prostředky na pořízení těchto věcných cen pro držitele druhého a třetího místa.

Rok po zavedení Havrana byla poprvé udělena též Cena Jiřího Marka za nejlepší publikovanou detektivku, kterou dostávají zpravidla romány, ale několikrát ji získaly rovněž povídkové sbírky. Letos porota vybrala Zločin v lázních Karlsbad Jiřího Slavíčka, publikovaný v autorově nakladatelství. Neznamená to, že musí být automaticky horší než knihy prošlé standardním nakladatelským provozem a procesem, ale spolu se zmíněnou finanční tísní to vyvolává dojem něčeho poněkud okrajového, bez dostatku sil.

AIEP se podílela a podílí i na jednorázových cenách (např. detektivní povídka s fotbalovou tematikou, aktuálně „protidrogová“ soutěž), opakované pokusy o Cenu Eduarda Fikera za nejlepší nepublikovanou knižní detektivku znesnadňovala někdy nedostačující úroveň rukopisů i problém s hledáním vhodného nakladatele. Cena Havrana a Cena Jiřího Marka tak zůstávají jedinými dvěma, jež organizace pravidelně vyhlašuje.

Detektivky v trafikách
U Havrana se nevybírá ze všech či alespoň některých povídek publikovaných časopisecky a knižně daného roku, ale pouze z příběhů zaslaných samotnými autory. To jistě snižuje výpovědní hodnotu ceny v případě, že někdo třebas dobrou povídku zkrátka nepošle, avšak na druhou stranu umožňuje zapojit se každému zájemci. Povídky totiž nemusejí být nutně již publikované, limitující je pouze délka nejvýše 12 normostran, jeden autor může poslat nejvýše dvě povídky a musí dodržet uzávěrku na konci ledna – teoreticky je tedy možné, že autor 31. ledna 2016 usedne ke stolu a naráz napíše příběh, za nějž dostane cenu za nejlepší detektivní povídku roku 2015. Porota pak ze zaslaných povídek (bývá jich kolem 35–50) vybírá ty, které vyjdou ve sborníku nejlepších povídek roku – znamená to, že jsou nominovány na Cenu Havrana.

Od roku 2006 je hlavní „patronkou“ ceny Hana Nekudová, redaktorka Pražské vydavatelské společnosti, jež publikuje různé v trafikách distribuované sešity detektivek i zmíněný sborník nominovaných povídek. Nekudová jakožto „hlavní“ porotkyně si vybírá další hodnotitele z řad autorů žánru, redaktorů, ale i lidí, jejichž profese nějak souvisí s policejním světem (např. prevence kriminality). Jak moc je nebo není ten který autor nebo porotce mimo „literární branži“ znalý žánru, se nezkoumá, byť by jistě stálo za zjištění, jestli soutěžní povídky nejsou jediné detektivky, které porotci po dlouhé době čtou. Je ovšem třeba dodat, že nedostávají žádný honorář a zájem o práci v porotě není nijak závratný.

Parta matadorů
Řadu let nesl sborník název Nejlepší detektivní povídky roku, dvakrát vyšel pod titulem 14 nejlepších detektivních povídek roku, letos opět jako Nejlepší detektivní povídky roku. Rok 2015 (jde o 22. ročník, ve sborníku chybně uvedený jako 17.; chyba vznikla zřejmě záměnou římských číslic XXII. a XVII.) si jako podstatnou část názvu musíme doplnit do pomyslné závorky sami. Útlý paperback – sice s ISBN, ale sehnatelný v prodejnách tisku – obsahuje 14 povídek řazených v abecedním pořadí podle příjmení autora: jednu povídku napsali dva autoři (Eva a Jiří Houserovi), od čtyř autorů jsou obsaženy dvě povídky (Michal Fieber, Zuzana Rampichová, František Uher, Jan J. Vaněk). Uvedení prozaici, ale i všichni ostatní (Jan Cimický, Lubor Falteisek, Lukáš Hrdlička, Antonín Jirotka a Lubomír Macháček) bývají ve sbornících zastoupeni pravidelně.

Najdeme tu příběhy ostřílených matadorů publikujících daný žánr i před rokem 1989 (například Cimický, Jirotka či Uher), povídky autorů, kteří s detektivkou – ne psaním jako takovým – začali až kolem nového milénia (Jaroslav Čejka, vydávající detektivky pod pseudonymem Michal Fieber, Lubomír Falteisek). Jediní dva autoři narození v 80. letech jsou Hrdlička a Rampichová, ze starších autorů začala až v posledních letech publikovat Eva Houserová. Ze sborníku si tak čtenář pomyslí, že povídková detektivka se drží svých autorů a někoho dalšího mezi sebe ani nechce pustit. Anebo o to mladší autoři ani nestojí.

Odpočinkové čtení
Podle způsobu výstavby příběhu jde povídky rozdělit do dvou rovnoměrně zastoupených skupin: na policejní vyšetřování zločinu a na kriminální příběhy líčící osudy lidí, kteří se sami stávají součástí zločinu. První skupina více než druhá ukazuje jistou rutinu a obyčejnost obsažených povídek. Stane se vražda, probíhá vyšetřování, pachatel je odhalen na základě zjištěného, tedy nikoliv díky skrytým stopám dostupným i čtenářům (úvahám Velkých detektivů se přibližuje jen Fieberova Smrt v solné jeskyni). Motivem jsou osobní vztahy, jen v Cimického povídce, poukazující na zanedbanou péči lékařů, vraždí psychicky nemocný; rovina osobních vztahů a sporů zůstává i u Uhra, který má své příběhy prodchnuty maloměstskou galerkou „známých firem“.

Povídky první skupiny obstojí jako odpočinkové čtení, ovšem ničím nevybočují: pro získání důležitých poznatků ve Fieberově povídce Hamletova poslední role se stačí opít se svědkyní; v Macháčkově Oslím můstku postupně umírá skupina přátel z minulosti, takže jen trochu poučený čtenář a divák detektivek musí okamžitě tušit pomstu za dávnou křivdu. Povídky této skupiny vyvolávají dojem, jako by někteří autoři z pohodlnosti prostě vybrali svůj už vydaný příběh a poslali ho do havranovské soutěže.

Druhá skupina vykazuje větší námětovou různorodost – uveďme alespoň dva příklady: ženu ruší pláč dítěte, aniž by se jí dařilo zjistit, z kterého bytu se zvuk ozývá, z čehož se vyklube příběh o dávném zločinu (Falteiskův Tichý pláč); policisté se stávají rukojmími vězňů, které mají převážet (ve Vaňkově povídce Čert někdy spí). I v této skupině však fungují určité stereotypy a schémata (ve dvou povídkách například motiv napálení v milostném vztahu) a i tady objevíme fádní příběh (když muž ve Vaňkově povídce Sedmého dne chodí smrt začne řešit nevěru své manželky, správně vytušíme fatální následky).

Za vůbec nejlepší povídku sborníku považuji Ty nejlepší úmysly Zuzany Rampichové, patřící právě do druhé skupiny. Muž tu v restituci získá majetek, což na něj poutá pozornost lidí, a jeho paranoia narůstá a přestane opouštět svůj dům. Vyprávění ve třetí osobě především z pohledu dotyčného chlapíka má spád, autorce se daří stylizace, kdy na události nahlížíme jeho očima, a povídce nechybí pointa. Povedená je i její vítězná pouze čtyřstránková Taková malá nehoda. S nadhledem líčí příběh mladé ženy se synkem, jež se dostane do nesnází, když v zimním nečase nabourá do auta venkovských balíků. Jen autorka jistým netradičním aspektem obou zápletek, který se nesluší prozrazovat, vykrádá samu sebe, což by se ještě zřetelněji ukázalo, kdyby jednou povídky vydala společně včetně další, za kterou získala Havrana o rok dříve.

Povídky Rampichové a Hrdličkův příspěvek jsou však v porovnání s ostatními zkrátka svěžejší. Je jistě ošidné a nevhodné hodnotit tvorbu podle věku autora, jenže jejich povídky ukazují, že jde napsat i takovou, která by (hlavně) po jazykové stránce spíše mohla oslovit též mladší čtenáře. Zatímco Hrdlička ve vtipné hlášce píše, že „televize pamatovala vysílání studia Magion“, v Uhrově povídce zní z rádia ruská lidová píseň o Stěnkovi Razinovi a muž vystupující v Jirotkově příběhu vyhledává kvůli informacím o pár týdnů staré vraždě v knihovně noviny, místo aby pátral na internetu. Ač jsou to zcela drobné poznámky, pro děj nepodstatné, o povídkách i jejich autorech myslím mnohé vypovídají.

Chabá prezentace
Vypovídající jsou i „medailony“ autorů. Na konci povídky (resp. na konci druhé povídky příslušného autora) je výřez jeho fotografie v lupě a několik heslovitých informací. O Cimickém se dočteme, že je „lékař-psychiatr, spisovatel, překladatel, moderátor“, u Čejky-Fiebera najdeme „spisovatel, učitel tvůrčího psaní“, někdy je uvedeno i město (Hrdlička: „Praha, sociální pracovník v Domě na půl cesty Maják“, Jirotka: „Praha, novinář a spisovatel“, Rampichová: „Dobřany, pracuje v administrativě“, Vaněk: „Praha, prozaik a publicista“), u Evy Houserové najdeme konkrétní navedení na web nezoufalky.cz, jejž vede.

Jde pochopit účel těchto portrétků, zařazených teprve třetím rokem: čtenář má možnost dozvědět se o autorovi základní informace a vidět jeho fotografii (asi dvě z nich vyvolávají dojem pořízení před mnohými lety, známe-li dotyčné). Po zamyšlení nad přečtenými údaji si člověk ovšem uvědomí, že sdělení typu „novinář a spisovatel“ je bez dalšího rozvedení natolik obecné, že neříká vůbec nic. Rozrůzněnost uváděných informací – a jistě je tak mohli napsat sami autoři, neznajíce navzájem profilové texty – navíc působí neprofesionálně. Jako by se česká detektivní povídka příliš neuměla prezentovat. A možná to ani nechtěla.