Článek zamýšlející se nad tím, kdo získá letošní Nobelovu cenu za literaturu, v magazínu New Republic začíná slovy „Rozhodně ne Bob Dylan, to je jisté.“ A ejhle. Švédští akademici pětasedmdesátiletého barda ocenili za „vytvoření nových básnických výrazů v rámci velké americké písničkářské tradice“.

Bob Dylan byl velkou postavou nejen alternativní kultury 60. let, ale i tehdejšího vzepětí sociálního a lidskoprávního hnutí. V americké populární hudbě byl pionýrem přechodu od uslazených líbivých písní, procítěně podávaných zpěváky v oblecích a večerních róbách, k přirozenosti džín s kytarou a hlavně ambicióznějším textům, jež od dob Dylanových a jeho souputníků mohou být politicky angažované a případně také literárně hodnotné.

V řadě Dylanových textů nalezneme ozvěny beatnické poezie – například charakteristické litaničnosti Allena Ginsberga –, která ho silně ovlivnila, a k níž lze tedy zejména jeho rané texty přirovnávat. V češtině vyšly Dylanovy básnické texty v próze s názvem Tarantule (Argo, 2005), první díl jeho pamětí Kroniky I (Argo, 2005) a dvě sbírky písňových textů, Lyrics/Texty 1962–2001 (Kalich, 2005) a Dylan: 100 písní a fotografií (Volvox Globator, 2010).

Není pochyb, že Bob Dylan je jednou z největších žijících kulturních veličin vůbec, ale o tom, zda je jeho nové ocenění zcela zasloužené, úplná shoda nepanuje. Členka švédské královské akademie věd Sara Daniusová Dylana označila za pokračovatele Homéra a Sapfó a další člen akademie za největšího žijícího básníka. Jiné hlasy se naopak vyjadřují ve smyslu, že měl být oceněn „skutečný spisovatel“.

Básníkem Dylan nepochybně je; otázkou však zůstává, jestli jeho texty mají opravdu natolik výsostnou básnickou hodnotu, nebo jestli rozhodování švédských akademiků nějak neovlivnily Dylanovy melodie a jeho charakteristický syrový projev.