Zdálo by se, že v případě Boba Dylana, hudebníka, jehož lze bez jakéhokoli uzardění či pocitu přehánění nazvat géniem, nelze přijít s ničím novým. Po několika klasických vyčerpávajících biografiích (především práce Clintona Heylina, Roberta Sheltona a Greila Marcuse) a řadě speciálnějších monografií přeci nemohlo zůstat nic, co by o Bobu Dylanovi, jeho životě i hudbě nebylo napsáno. Anebo objeveno: Dylan je totiž velký tajnůstkář, čemuž se ostatně nelze divit. Zvláště v 60. letech si totiž užil takové pozornosti fanoušků a nenechavých publicistů, že se rozhodl po zbytek života vypouštět o sobě co možná nejméně informací. Samozřejmě s výjimkou hudby, jež mu s postupem času – zdá se, a Sounesova biografie to na mnoha příkladech potvrzuje – stále více suplovala život i všechny ty všední věci s ním spojené. Dylan se zkrátka stále více stahoval do svého světa a nikoho, přesněji téměř nikoho do něj nepouštěl. A to včetně dlouhodobých a nejbližších přátel.

S velkým očekáváním proto byla svého času přijata biografie britského publicisty Howarda Sounese, jež vyšla anglicky v roce 2001 a nyní ji v překladu Michala Bystrova vydal Galén. Je dobré předeslat, že Sounesovi se podařilo mluvit s lidmi z Dylanova nejbližšího okolí, dokonce i z jeho příbuzenstva, kteří doposud žádosti o rozhovory odmítali, díky čemuž přináší spoustu nových, neznámých fakt. Například objevil, že se Dylan podruhé oženil a má dceru, zjistil, jak to bylo s jeho téměř fatálním onemocněním v roce 1997, a odhaluje zákulisí nahrávání i náhlých rozchodů. Vše činí s taktem, aniž by se vlezle ráchal v umělcově soukromí. Píše o Dylanově proměně z naivního hudebníka, neorientujícího se ve světě manažerských smluv, což ho stálo skutečně mnoho peněz, v člověka, který si umí své finance ohlídat. Zajímavá a zcela objevná jsou jeho zjištění ohledně Dylanovy motocyklové havárie v roce 1966, po níž se na dlouho stáhl z koncertního života. Všechno totiž mohlo být zcela jinak, než to jak sám Dylan, tak jeho biografové popisovali.

Obraz Boba Dylana, jaký Sounes maluje, je i přes všechna negativa, která se ostatně najdou na každém, chápavý a dostatečně empatický. I díky tomu se mu podařilo zachytit a popsat stále větší samotu, již si Dylan zvolil. Anebo do ní byl dotlačen, to již záleží na úhlu pohledu.

Pár slov k překladu – Michal Bystrov má Dylana jistě v malíčku, ostatně překládal jeho texty, nicméně pár chybiček se do jinak čtivého překladu vloudilo. Jednou z nich je opakující se omyl mnoha našich překladatelů: v Americe se patra počítají včetně přízemí, dvoupatrový dům Dylanových rodičů je tak pouze jednopatrový, je to i vidět na fotografii. Vzhledem k rozsáhlosti textu a kvalitě celého překladu je to však pominutelná vada na kráse. V každém případě lze Sounesovu biografii vřele doporučit, Dylan umělec je zde totiž v rovnováze s Dylanem člověkem. Géniem, který má i své mouchy, ale podobu rocku změnil jako málokdo jiný.