Syrový, upřímný, tajemný, stále zastřený do zvláštního melancholického hávu, způsobeného nikoliv jen jeho typicky černým oblečením. Charismatický, vzpurný rebel a zároveň kajícný a pokorný člověk. Nenapravitelný hříšník a současně morální autorita pro několik generací. Neuvěřitelně komplikovaná povaha, na jejíchž pevně daných zásadách a jasných názorech však bylo možné vystavět dům. Tím vším byl Johnny Cash (1932–2003), zpěvák, který svým nezaměnitelným hlasovým projevem a jasně formulovanými texty dokázal vystihnout ta nejtíživější a nejhlubší témata lidského života. Málokterý z  hudebníků uměl tak výstižně definovat ducha amerického člověka, ať už šlo o neúnavného sběrače bavlny, železničáře, či vězně v Austinu. Trnitou cestu, kterou Cash ušel od drsného dětství v Arkansasu až do doby, kdy se stal doslova patriarchální postavou americké společnosti, přibližuje jedinečná Cashova biografie sestavená významným hudebním kritikem Robertem Hilburnem (1939).

Psát o Johnnym Cashovi znamená psát o dějinách moderní americké hudby. Hilburn se tak této sféry dotýká prakticky neustále, neboť Cashovým životem prorůstala hudba od úplného začátku. Zpěv malému J. R. pomáhal – jak ostatně sám několikrát přiznal – přenést se přes bídné poměry domova, přes těžkou práci na bavlníkových polích, přes permanentní opovržení ze strany hrubého otce, přes tragickou smrt staršího bratra Jacka, událost, která měla v Cashově duchovním, a tedy i uměleckém vývoji nezastupitelné místo. Hudba Cashova dětství, nejrůznější gospely či bluegrassové a country melodie, nejenže osudově ovlivnila jeho budoucí tvorbu, ale zůstávala pro něj bezpečným útočištěm v nejtěžších chvílích jeho dospělého života, kterých bylo více než dost.

Právě ve zpěvákově dětství hledá Hilburn kořeny Cashova zvláštního celoživotního zármutku, až jakési existenciální sklíčenosti, patrné i přes jeho nakažlivý úsměv („Pokud se dokážete přebrodit přes slzy, / najdete mě v domě smutku“). Zpívat o samotě a zoufalství („Nemá žádný smysl snít o štěstí, / vše, co vidím, je jen osamělost. / Celý svůj život jsem byl vždy smutný, / narodil jsem se pro prohru a nyní ztrácím i tebe“), sžírajícím pocitu viny, o opovržení a chudobě, ale i o urputném nacházení správné cesty pomocí víry a lásky a neutuchající naději, to vše zvládl tak neuvěřitelně pravdivě a nadčasově především proto, že si to vše v určitých etapách svého života sám na vlastní kůži prožil.

Tímto jedinečným a novátorským přístupem k hudbě, tedy naprostou pravdivostí a syrovým poukázáním na společenské problémy, k sobě Cash přitahoval nejen davy posluchačů vyžadujících přesně tento přístup k umění, ale také skupiny stojící v té době na okraji společnosti nebo na jejím úplném dně, od původních Američanů a sedřených dělníků až po nedílnou součást jeho image – trestance. Tato sorta, která pravdivost Cashova uměleckého výrazu vnímala snad nejniterněji, tak dlouhodobě tvořila jeho nejoddanější publikum. Cash se do duše vězně dokázal naplno vcítit a vzhledem ke svým vlastním přešlapům a chybám naprosto dokonale postihnout bolest každého jednoho z nich. „Nikdy v životě nezažil od publika tolik náklonnosti“ jako právě ve Folsomu, Austinu či San Quentinu.

„Soudce se jen pousmál, když pronášel rozsudek,
devadesát devět let ve folsomském lochu,
devadesát devět let v tom podzemí,
nikdy nezapomenu na den, kdy jsem tu zasranou čubku odprásknul.“ (Cocaine Blues)

Životní pouť zpěváka, jenž byl pár měsíců před smrtí vyhlášen za nejvýznamnější postavu americké country music, zachycuje Hilburn přesně v onom neustále kolísavém duchu, v jakém se Cashův život odehrával. Když se v polovině 50. let dostal na přední místa country hitparád, kam jej vynesly dnes již legendární singly jako „Hey Porter“ nebo „Cry, Cry, Cry“, a začal tak postupně ovládat americkou country scénu, netušil, že dosud poklidný život po boku manželky Vivian a dcer se záhy změní v nevyzpytatelnou horskou dráhu. Hilburnův životopis je proto mimo jiné i perfektní vylíčení toho, jak lze ze samého dna opět vystoupat do výšin. A to nesčetněkrát. Cashův neustálý boj s démonem závislosti – na alkoholu a především pak na amfetaminech – vyplňuje podstatnou část textu, což je více než jasný důkaz toho, že Johnny Cash, navzdory jedné ze svých nejslavnějších písní, „never walked no line“ (slovy M. Haggarda).

„Jakože je noc černá a bílý zase den,
myšlenky na tebe mi z hlavy nejdou ven,
a štěstí, které jsem poznal, dokazuje, že to není sen,
teď když tě mám, svou míru znám [I walk the line]...“

Nespoutaný životní styl Cash opouští až v závěru 60. let, konkrétně pak v roce 1968, na jehož počátku odehraje legendární koncert ve věznici ve Folsomu (album pořízené z tohoto vystoupení patří dodnes mezi nejvýznamnější hudební nahrávky všech dob), v březnu si pak bere za manželku zpěvačku June Carterovou, čímž však jejich silně komplikovaný vztah zdaleka nekončí. Hilburn následně, poměrně detailně a optikou vskutku zasvěceného odborníka s širokým přehledem v dějinách hudebního průmyslu, analyzuje důvody Cashovy umělecké stagnace v 70. a 80. letech, kdy tato hudební ikona nebyla ani jedním svým albem schopna zaujmout širší publikum. Dotýká se Cashových manželských problémů, hledání sama sebe a víry. V závěrečných kapitolách pak autor sleduje Cashovo opětovné vyšvihnutí se na scénu v 90. letech, kdy se zejména zásluhou známého hudebního manažera Ricka Rubina znovu ocitá v centru pozornosti. Alby jako American Recordings či Unchained se Cashovi podařilo nejen oslovit, ale přímo uchvátit mladou generaci a posluchače napříč žánry, avšak zřetelným bojem se zhoršujícím se zdravotním stavem, znatelným z každé jeho nahrávky, a získat nechtěnou image jakéhosi novodobého Joba, který zpívá i přes permanentní bolesti.

Na Hilburnově biografii od samého začátku upoutá živost vyprávění. I ta na první pohled nejfádnější fakta autor podává neobyčejně zajímavě a poutavě, jakkoliv se řadový český čtenář, jenž se v americké country scéně příliš neorientuje, bude muset smířit s tím, že mu mnoho jmen a událostí jednoduše nic neřekne. I přes viditelně popularizační nádech je totiž Hilburn, co se faktografických údajů týče, mnohem zasvěcenější než naprostá většina Cashových životopisců před ním. Cashovy biografie mají z valné většiny tendenci tohoto hudebníka pouze připomínat, tj. omílají fakta, která jsou jeho příznivcům obvykle notoricky známá. Tato kniha ovšem přináší spoustu dosud neznámých informací, které však Hilburn neklade mechanicky vedle sebe, ale často je sebejistě přetavuje do zajímavých analýz, neopomíjí zmiňovat se o vedlejších souvislostech, kontextu doby apod. Čtenáře tak čeká sedm set stran našlapaných vším, co by měl správný životopis hudební legendy obsahovat – ať už perfektně zpracovanými a čtivě podanými informacemi, historkami ze zákulisí koncertů, osvětlením pozadí vzniku Cashových nejslavnějších písní, či silnými momenty zpěvákova života.

Znatelnou výhodu díla představuje v neposlední řadě autorova odvaha být zcela upřímný a objektivní. Robert Hilburn je skutečně (někdy možná až nadmíru) otevřený a nemá tendence Cashe vždy vykreslovat v nejsvětlejších barvách. Vedle řady intimních, někdy až choulostivých příhod z Cashova života se tak čtenář dozví i věci, kterými se příliš nechlubil, ať už se jedná o symptomy jeho chronického lhářství, zanedbávání okolí, sobectví, či manželskou nevěru. „Jak může někdo inspirovat miliony, a přesto způsobovat sám sobě i svým nejbližším takovou bolest?“ ptali se v době vrcholu Cashovy závislosti na prášcích jeho kolegové. Hilburnovi se tak podařilo zachytit více než komplexní obraz této složité postavy americké hudby, podpořený četnými vzpomínkami Cashových spolupracovníků či rodiny.

Největší nedostatek celé publikace netkví ani tak v občasné přehnané vševědoucnosti autora a jeho jistoty v analýze některých událostí Cashova života, třebaže tento aspekt může někdy působit trochu rušivým dojmem, ale, bohužel, ve skutečně tristním českém překladu řady Cashových textů. Ten totiž kromě absence alespoň částečné překladatelské invence a poetičnosti mnohdy postrádá i stylistickou správnost a působí velmi neobratně. Překladatelka přirozeně nemusí být rovnou Cashovou zarytou fanynkou a znát jeho texty zpaměti, ale když už se českému publiku snaží přenést co nejautentičtější atmosféru zpěvákových písní, měla si s jejich překlady dát rozhodně větší práci nebo poprosit o pomoc někoho s vyvinutějším citem pro poezii. Tato skutečnost tak vyvolává podezření, že příslušný editor na stylistickou kontrolu textů písní jaksi pozapomněl, což je poměrně velká škoda, neboť tato vada kazí celkový dojem z jinak velmi korektně zpracovaného textu. Z výše uvedených důvodů jsou proto v této recenzi raději uvedeny překlady Cashových písní z jiných zdrojů.

Od smrti Johnnyho Cashe v září roku 2003 bylo vydáno více než 50 titulů tematizujících tuto obrovskou osobnost, ať už se jedná o memoáry členů jeho rodiny, kolegů, či o nejrůznější fotoknihy. Pokusit se napsat jakoukoliv další publikaci na toto téma se proto prakticky rovná profesionální sebevraždě. Hilburn však své předchůdce v mnoha ohledech evidentně přesáhl (když už ničím, pak rozhodně délkou textu). Jakkoliv de facto přesně kopíruje vyprávěcí koncept řady Cashových životopisců, např. často stejným věcem přičítá stejnou váhu jako ostatní, jedná se o brilantně vylíčenou životní pouť Johhnyho Cashe, o dílo s opravdu vysokou hodnotou, faktografickou i literární – nejen podle názoru kritika Davida Cantwella můžeme o této publikaci hovořit jako o vůbec nejčtivějším a nejzajímavějším Cashově životopise, jaký kdy vznikl…

Zejména se však jedná o nepopiratelný důkaz toho, že je osobnost a tvorba Johnnyho Cashe i po více než deseti letech od jeho smrti nevyčerpatelným zdrojem zájmu, jak odborníků, tak především milionů jeho věrných fanoušků napříč planetou, kterým – podobně jak Williemu Nelsonovi a Merle Haggardovi na jejich posledním společném CD – prostě „starý Johnny Cash chybí“, a kteří jsou proto vděčni za jakékoliv další připomenutí tohoto patriarchy americké country. Hilburnova publikace je literární připomenutí více než zdařilé.

„Slyším, jak se blíží vlak, projíždí zatáčkou,
a já neviděl slunce, už ani nevím jak dlouho,
trčím ve folsomské base a čas se pomalu vleče,
ale ten vlak ujíždí dál, dolů do San Antone.

Když jsem byl ještě malý, má máma mi říkala: ‚Hochu,
buď vždy dobrý kluk a nikdy si nehraj se zbraněmi.‘
Jenže já odprásk' chlapa v Renu, jen abych viděl, jak umírá,
teď vždy, když zaslechnu tu píšťalu, svěsím hlavu a pláču...“ (Folsom Prison Blues)