Může architektura obejmout strom a kámen téct jako řeka? Mohou se balkony vlnit? Proč by zdi nemohly být neviditelné? Může nám architektura propůjčovat nadlidské schopnosti? Mohla by knihovna vypadat jako hora? Dá se cítit příjemně ve skladišti? Jak se z bakterie stane architekt? Kterak housenky nahrazují stavební dělníky? Co kdyby váš dům stavěla kráva nebo byl zbudován z masa? Povečeřeli byste v kanalizační rouře? Musí se dobře vyvážený dům dotýkat země? I na tyto nevšední a pro někoho snad až bláznivé otázky odpovídá drobná, ale obsahově vydatná a pestrá kniha Budoucnost architektury ve 100 budovách. Její autor, americký architekt Marc Kushner (*1977), v úvodu kriticky konstatuje, že mnoho lidí tráví většinu svého času v budovách, které přehlížejí jejich osobní, sociální a ekologické potřeby. Podle něj tomu tak být nemusí: „Musíme toho od našich budov začít žádat více.“ Na základě vlastního vkusu do knihy vybral objekty, jež odpovídají přísným kritériím. Tedy „stavby, které nám pomohou ochránit životní prostředí; stavby, jež nás potěší a zároveň nám budou k užitku; stavby spojující nové technologie a recyklované materiály“. Z České republiky se do výběru dostala Lesní útulna od architekta Petra Uhlíka. Další budovy pocházejí třeba ze Slovenska, Makedonie nebo Rwandy, ale drtivá většina jich stojí ve Spojených státech. A některé existují jen ve fantazii, v plánech a počítačích svých tvůrců, jelikož zatím nebyly realizovány.

Kushner vůbec netvrdí, že všechno, co vybral, odpovídá většinovým estetickým měřítkům. V knize kupříkladu najdeme objekt vzniklý tím, že do slámy zalité betonem vykousalo tele jménem Paulina jakousi jeskyni: zvíře uvnitř zanechalo škrábance a otisky zubů. Podle autora tak světlo světa spatřila „fantasticky ošklivá budova“, která vychází ze známých technik, používá progresivní environmentální technologie, je rozmarná a originální ve své prostotě. Už se ale nesvěřuje s tím, zda by tento dům sám chtěl obývat.

Co do funkce jednotlivých staveb není autor nijak vybíravý: v knize jsou zastoupeny jak obytné domy, tak benzinové čerpací stanice, elektrárny nebo čistírny odpadních vod. Některé objekty jsou vskutku nevšední, jako norský pavilon pro sledování divokých sobů nebo antarktická výzkumná stanice. Hojně frekventované jsou i veřejné budovy jako galerie, muzea nebo knihovny. Těch je v publikaci hned několik: například slavná Seattle Central Library nebo knihovna v nizozemském Spijkenisse. Tam byla místní komunitní, vzdělávací a komerční centra umístěna dovnitř jakési pyramidy a následně obklopena knihami. Skleněná fasáda knihovny tak vystavuje knižní fond na odiv a zve potenciální čtenáře k návštěvě. Se zájmem Kushner píše rovněž o knihkupectví vestavěném do katedrály z třináctého století: „S tím, jak ze světa mizí knihkupectví z malty a cihel, stávají se z těch zbývajících posvátná místa. Jaké lepší místo by si tedy mohl knihkupec zvolit pro své působiště?“

Nápadité nejsou jen stavby, které kniha Budoucnost architektury ve 100 budovách prezentuje, ale i způsob, jímž to dělá. Nenajdeme v ní geometrické nákresy ani odborné technické parametry, ale poutavé barevné fotografie (či vizualizace) vždy s krátkým textem o rozsahu 50 až 90 slov. Komentář hutně, stručně, ale i hravě a poeticky shrnuje, v čem spočívá význam daného objektu. V souladu s přesvědčením autora, že „architektura není jen matematika a územní plánování – jsou to niterné emoce“. Jednotlivé kapitolky se tak stávají i miniúvahami nad rozličnými tématy, například „architekt umí udělat drahokam z kopy uhlí“, „architektura může mít osobnost a zároveň pomáhat Zemi“ nebo „budoucnost lze pěstovat a urbanistické plánování se někdy setkává se zákony džungle“. Tato krátká a čtenářsky přitažlivá hesla mohou někdy připomínat až reklamní slogany, ale spojením s konkrétní stavbou s individuálním příběhem autor dokazuje, že nejde o prázdná, hezky znějící slova.

Čtenáře kniha podněcuje k přemýšlení o co nejfantastičtějších domech, což mimochodem činila i podobně zaměřená dětská kniha D.O.M.E.K.: důvtipná obrázková mozaika efektních konstrukcí od Aleksandry a Daniela Mizielińských (Jana Kostelecká, Praha, 2014) s kapitolami jako dům motýl, dům plachta či dům želva. Recenzované dílo navíc inspiruje k hledání dalších cest, jak obývat prostor, k objevování nových společenských funkcí, jež mohou staré budovy a instituce zastávat. Nenápadně tedy rozvíjí nejen prostorovou představivost a kreativitu, ale i smysl pro ekologii a komunitní život. Na tak útlou publikaci to rozhodně není málo.