iLiteratura.cz: Ve Španělsku se v poslední době objevilo několik spisovatelek, které s úspěchem píší detektivní literaturu. Kromě toho uvedly na literární scénu úspěšné ženy-detektivky. Z těch, které znají i naši čtenáři, je to například Anaya Salazar spisovatelky Dolores Redondo či Petra Delicado od Alicie Bartlett. Vy máte vyšetřovatelku Brunu Husky, vystupující v románech odehrávajících se v budoucnosti, tudíž často řazených zároveň do žánru sci-fi. Měla jste nějaký speciální důvod, proč psát zrovna tento žánr a proč za hrdinku zvolit právě ženu?
Rosa Montero: To je hned několik otázek najednou. Začněme od konce. Nemám žádný speciální důvod, proč psát právě o ženách. Vlastně mě to nijak zvlášť nezajímá. Vždycky mě zlobí a zároveň je mi svým způsobem líto, že když nějaká žena napíše knihu, jejíž hrdinkou je žena, všichni si myslí, že píše o ženách. Ale když muž napíše román, jehož hrdinou je muž, všichni si myslí, že píše o lidech jako takových. Já píši o lidech a více než padesát procent lidského druhu tvoří ženy. Většina spisovatelek píše o lidech obecně a z téže kategorie je také většina našich protagonistů. U mužů spisovatelů je to stejné. A mně je také jedno, zda píši o ženách, nebo o mužích, píši zkrátka o lidském druhu. K další části otázky. Je nádherné, že mohu psát ve 21. století. Ve 21. století máme při psaní obrovskou svobodu, protože naše literární matky a naši literární otcové dokázali rozbít zdi, které psaní omezovaly. Například v 19. století byly literární zvyky pevně zakořeněné. Existovali skvělí, opravdu skvělí spisovatelé a vznikly skvělé romány. Mě fascinují romány 19. století a zejména jejich obrovská důkladnost, literární konvence však byly tak pevně dané, že když spisovatel 19. století chtěl například napsat román v první osobě, běžně musel své dílo uvést poznámkou autora: našel jsem tento rukopis v truhle na půdě u svého dědečka. Toto všechno naši předchůdci dokázali zpřetrhat a my můžeme psát naprosto svobodně. Totéž se děje s žánry. Neuznávám žánry, pokud žánrem rozumíme konvenční uzavřenou škatulku, do které se musíte vejít a v níž se cítíte jako vězeň. Proto je tak nádherné moci psát ve 21. století a přitom využívat prostředků různých žánrů. Moje romány, na které jste se ptala, ty zasazené do budoucnosti, jsou samozřejmě z žánru sci-fi a moje hrdinka je android. Jsou to ale i detektivní romány, protože se v nich odehrává nějaký detektivní příběh. Také jde velmi zjevně o romány politické. Jsou to rovněž romány existenciální, protože pojednávají o otázkách smrti a plynutí času. Je v nich mnoho z psychologických románů a také mnoho z metafikce, protože se zamýšlejí nad hodnotou vyprávění. Jsou to i milostné i dobrodružné romány zároveň. Je nádherné, že spisovatel může využít všechny tyto ingredience. Mám například román s názvem Historia del Rey Transparente (Příběh průzračného krále), který se odehrává ve 12. století. Přesto si nemyslím, že jde o historický román. Není z žánru historických románů, pouze se odehrává ve 12. století. Jde o alternativní historii, ve skutečnosti shrnuji sto padesát let do pouhých pětadvaceti, takže ani nerespektuji historický čas. Zároveň jde o nejfantastičtější román, jaký jsem kdy napsala. Při psaní jsem pouze využila prostředků obou žánrů.

iLiteratura.cz: Takže se vám nelíbí, když vás zařazují do některé z žánrových škatulek.
Rosa Montero: Přesně tak.

iLiteratura.cz: V úvodu k esejistické knize Historias de mujeres (Příběhy žen) píšete, že je věnována pouze několika ženám s výjimečnými osudy, ale že takových žen, často i neznámých, je mnoho. Mrzí vás s odstupem času, že jste ještě nějakou ženu do výběru životopisných esejí nezařadila?
Rosa Montero: Ne. Mým záměrem nebylo být vyčerpávající. Provedla jsem výběr. V knize je psáno jen o několika ženách, ale na světě a v dějinách bylo mnoho zajímavých žen. Já jsem pouze provedla nepatrný výběr těch, s nimiž jsem se nějakým způsobem seznámila. Velmi ráda totiž čtu biografie spisovatelů, umělců, jejich paměti a deníky. Mám velmi bohatou osobní knihovnu plnou podobné literatury, více než osm set knih. Jsem velká čtenářka životopisných knih. Odtud jsem vybírala ženy pro zmíněnou knihu. Vybrala jsem osobní příběhy, které mě nejvíce šokovaly nebo zaujaly. Ve skutečnosti mnoho žen v té knize jsou ženy ničemné a jejich příběhy nejsou příkladné. Často jde o ženy příšerné, zlé, ale vždycky o ženy fascinující. Všechny jejich příběhy jsou úchvatné. Nechtěla jsem vytvořit knihu o světicích, o laických světicích, když to řeknu takhle. Pouze jsem chtěla vyprávět a vynést na světlo skutečnost, že existuje množství příběhů velmi zajímavých žen a kromě toho žen nejrůznějších povah. Žen nanejvýš zlých i nanejvýš dobrých, jako to u lidských bytostí bývá. Zažité klišé říká, že v dějinách žen existuje jistá jednotvárnost. Není to pravda. V dějinách se objevují ženy všeho druhu a fascinující ženské příběhy.

iLiteratura.cz: Čekala jste ostrou kritiku, když jste v knize tak nelichotivě psala o nobelistovi, španělském modernistickém básníkovi Juanu Ramónu Jiménezovi a jeho vztahu k Zenobii Camprubí? Alespoň v úvodu ke knize se o kritice ze strany některých literárních kritiků zmiňujete.
Rosa Montero: On si někdo stěžoval? Nepamatuji se na to, že by vznikla nějaká ostrá kritika. Ale počítala jsem s tím, že když jejich příběh vynesu na světlo, že se třeba objeví dopis od nějakého zapáleného, možná až fanatického badatele zkoumajícího dílo Juana Ramóna, který žije v zajetí jeho mýtu, jejž chce udržet. Já jsem absolutně protimytická. Mám to v povaze. A také proto, že jsem se jako novinářka zblízka setkala se spoustou vynikajících a skvělých lidí. Ale nejzajímavější lidé, které jsem v životě poznala, jsou lidé zcela neznámí. To především. Nerozumím té potřebě udržovat kolem některý lidí určitý mýtus. Například z mé knihy o Marie Curie, ženy, které si tak vážím, protože je velmi obdivuhodná, je patrné, že její vztah k dcerám byl zcela neblahý. Naštěstí. Naštěstí, protože jinak by vyzněla jako bytost naprosto ne-lidská. A to přece není možné. Takový přece nikdo není. Nikdo. Samozřejmě, že se dopouštěla chyb, a to z ní dělá lidskou bytost. Nechápu tu potřebu obestírat slavné osobnosti mýtem. Kritizovaná byla jiná kniha než Historias de mujeres. Byla to kniha Pasiones (Vášně), která je podobná, ale zabývá se partnerskými vztahy. Po jejím vydání se objevila mnohem větší kritika, zejména ke kapitole o Johnu Lennonovi. Také proto, že jde o další mýtus.

iLiteratura.cz: Možná také proto, že John Lennon je obecně mnohem známější než Zenobia Camprubí.
Rosa Montero: Ano, to také. Ale jde o fanatický mýtus, kterého se nelze dotýkat. Taková je skutečnost. Ale všechno, co jsem o Juanu Ramónovi napsala v knize Historias de mujeres, je již jinde zdokumentováno. Že se Zenobia na mnoho hodin zavírala v koupelně, aby Juan Ramón mohl psát, že jí zakázal jít na operaci, když měla rakovinu, aby nezůstal ani chvíli sám. Ona to ale připustila, takže rovněž nese svoji vinu. Ona je také vinna.

iLiteratura.cz: Existuje nějaká osobnost, ať už ženského, či mužského pohlaví, jejíž biografii byste ráda románově ztvárnila, a ještě jste to neudělala?
Rosa Montero: Ano, je hodně zajímavých lidí se zajímavými příběhy. Existuje například jistá žena, pionýrka v matematice. Matematička, jejíž život byl velmi vzrušující, alespoň podle toho, co jsem se o ní dosud dozvěděla. Musím si však o ní ještě leccos nastudovat. Momentálně mě totiž zajímají dějiny žen vědkyň. Je jich hodně, ale jsou skryty ve stínu mužů, jako například Marie Curie. Mám ráda svět vědy a život ve vědeckém světě pro ženu byl a stále ještě je velmi obtížný. Mám ráda lidi, zajímají mě jejich osudy. I ten nejnudnější člověk v sobě skrývá něco zajímavého, co se dá vyprávět. Abych konečně odpověděla na vaši otázku: Spisovatel musí o člověku, o němž chce psát, hodně vědět, a je jedno, zda jde o muže, nebo o ženu.

iLiteratura.cz: Zmínili jsme se o vaší knize o Marie Curie s názvem La ridícula idea de no volver a verte (Směšné pomyšlení znovu tě nevidět). Uvádíte v ní, že psát může jen člověk absolutně svobodný. Jaký druh svobody jste měla na mysli? Lze vůbec být v dnešním světě svobodný?
Rosa Montero: Ve chvíli, kdy člověk píše, se o to musí snažit. Samozřejmě, ani v momentě, kdy člověk píše, není absolutně svobodný. Ale spisovatel o to musí usilovat, i když toho nedosáhne na sto procent. Být svobodný znamená následovat sám sebe, následovat své já, až své já člověk zcela vymaže, aby měl tvůrčí svobodu. Romány a texty se musí psát samy, spisovatel se jimi musí nechat prostoupit. Musí jít o knihu, kterou potřebuje napsat. Sebe musí vymazat. Jak říká peruánský spisovatel Juan Ramón Ribeyro, zralý román si žádá autorových dveří. Spisovatelovy dveře, to je krásná metafora. Spisovatel musí sám sebe vymazat, vědomé já se musí vynulovat. Příběh musí spisovatele prostoupit, jak nejsvobodněji je to jen možné. Tento druh svobody jsem v knize měla na mysli. Je to stejné jako s milostným aktem. Když člověk myslí na to, co dělá, nefunguje to. Stejně tak při tanci. Když myslí na to, že má jít čtyři kroky tam a dva jinam, šlápne partnerovi na nohu. Nebo snad ne? Myslím, že ano. Odpoutat se od toho, co právě dělám. To je svoboda, o níž jsem psala.

iLiteratura.cz: Jak vnímáte roli spisovatele ve společnosti? Má v ní vůbec nějakou výsadní roli? Má se k významným událostem nebo společenským jevům veřejně vyjadřovat mimo svá literární díla?
Rosa Montero: Myslím, že spisovatel má stejnou morální, veřejnou, politickou a společenskou odpovědnost jako kterýkoli jiný občan. Nemyslím si, že by spisovatel věděl víc než kterýkoli jiný občan. Nemyslím si, že by o politice a jiných obecných věcech věděl víc než třeba truhlář. Než informovaný a vzdělaný truhlář. Neví víc. Není k tomu důvod. Vzhledem k tomu, že spisovatele se každý ptá na všechna tato témata a on musí bezprostředně odpovídat, často vyřkne kdejaký nesmysl. Spisovatel nemůže vědět všechno. Když ho někdo bezprostředně požádá, aby se zamyslel nad jadernou energií, nad geneticky upravenými potravinami, nad situací s uprchlíky, zda je potřeba snížit nebo zvýšit některou z daňových sazeb daných Mezinárodním měnovým fondem, nemůže to vědět. Zkrátka nelze být odborník na všechno. Můj přítel, španělský spisovatel Julio Llamazares, říká spisovatelům, kteří každou chvíli vyplodí nějakou poučku nebo teorii o chodu světa, pohotovostní spisovatelé. Podle něho působí jako lékárna s pohotovostní službou. Zlobí ho, že se vyjadřují ke všemu, ať je to cokoli, třeba kolonizace Měsíce. Na druhé straně si myslím, že my všichni občané bychom si měli uvědomovat, že náš život je svázaný se společností. A že člověk by měl být společensky angažovaný. Když nejsi angažovaný, když jsi pasivní, tvoje pasivita někomu nahrává. Tvoje pasivita někomu nebo něčemu napomáhá, i když si myslíš, že můžeš stát stranou. Proto si myslím, že by se každý měl angažovat, měl by se snažit porozumět jevům a životu kolem sebe a snažit se bojovat za to, čemu věří. Ale jen jako občan. Spisovatel má však jednu velkou odpovědnost navíc, a to je odpovědnost ke svému psaní. Zamýšlet se nad tím, jaký smysl má psát literaturu. Hledání smyslu existence. Je to cesta učení. Nepíše proto, aby vychovával, píše, aby se naučil. Píše proto, aby trochu poodhalil tajemství, kým jsme. Píše, aby trochu pochopil temnotu, která v nás přebývá. Nemůže nastoupit tuto cestu vědění, aniž by předtím uvedl do chodu odpovědi. Nenávidím a protivím si účelově napsané romány. Považuji je za zradu literatury. Ať už jde o romány feministické, ekologické, politické, ve prospěch ochrany zvířat, jakékoli. Přestože jako občanka jsem ochránkyně zvířat, feministka atd. Romány se však nepíší za tímto účelem. Romány se píší proto, abychom se snažili sami sebe víc pochopit. Abychom se trochu víc naučili sami o sobě. Znovu se vracím k tomu, o čem už jsme mluvily. Spisovatel musí vymazat sám sebe. Odsunout své vlastní ideje, své předsudky. Velké spisovatele toto vymazání sebe sama a jejich talent zbavily předsudků. Například Tolstoj. Tolstoj byl obrovský mačista. Gorkij o něm řekl, že byl misogyn a nenáviděl ženy. Odporný mačista. Kromě toho byl úžasně zpátečnický. Když psal Annu Kareninovou, chtěl ukázat, jak pokrok ničí venkovskou společnost, ruský bukolický venkov. Pro něj byl pokrok zlem. Proto se taky Anna Kareninová vrhla pod vlak, což je přece symbol pokroku, že. Pokrok byl pro něj natolik špatný, že v autorově postoji se dokonce ženy staly jeho spojenci. Jeho talent byl tak velký, že nakonec popřel sám sebe a napsal pravdu. Šel daleko za své předsudky a napsal pravdu. A to je to, co by měl spisovatel dělat. To je úkol literatury. Snažit se pronikat do těchto hloubek, hluboko ke kolektivní pravdě.

iLiteratura.cz: Novináři vás často zpovídají a sama jako novinářka také zpovídáte různé osobnosti. Která role je vám bližší? Raději zpovídáte, nebo jste zpovídána?
Rosa Montero: Rozhovory už nedělám. Vzhledem ke svému věku jsem toho zanechala. Ale uskutečnila jsem jich mnoho, spočítala jsem to asi na dva tisíce. Dlouhých rozhovorů s osobnostmi a lidmi z nejrůznějších oborů. Dělat rozhovory je moc hezké, je to velmi zajímavé. Člověk se hodně naučí, musí si o lidech, které zpovídá, hodně nastudovat. Poslední rozhovor jsem dělala zcela náhodou před třemi lety s pákistánskou dívkou Malálou, protože mě zaujal její osud a chtěla jsem s ní mluvit, ale ve skutečnosti rozhovory nedělám už alespoň šest let. A jestli sama ráda poskytuji rozhovory? Vlastně ani ne. Musím se často hodně opakovat a mám potom už sama sebe plné zuby.

iLiteratura.cz: Takže vás vlastně obtěžuji?
Rosa Montero: To ne, nebojte. Pojďme dál (oboustranný smích).

iLiteratura.cz: Existuje nějaká osobnost, třeba i historická nebo už nežijící, s kterou byste chtěla udělat rozhovor? Na co byste se jí při té příležitosti zeptala?
Rosa Montero: Já už jsem z rozhovorů unavená… Ale když jsem ještě dělávala rozhovory, toužila jsem si promluvit s Michailem Gorbačovem. Snažila jsem se o to tehdy celý rok a bylo by mě to bývalo moc těšilo, protože Gorbačov byl velmi pozoruhodná osobnost. Bylo to v době, kdy se rozpadal Sovětský svaz. Bývala bych se ho zeptala, zda si je vědom toho, že jeho konáním se Sovětský svaz rozpadne. Myslím, že nechtěl, aby se Sovětský svaz rozpadl, že chtěl pouze takové změny, aby všechno mohlo zůstat tak, jak bylo. Něco ve smyslu chytré horákyně. Usilovala jsem o to setkání hodně, nakonec mi rozhovor přislíbili, když měl Gorbačov přijet do Španělska. Celý rok jsem se na něj připravovala, ale nakonec ho udělal šéfredaktor. A ke všemu to byl hrozný rozhovor, velmi špatný.

iLiteratura.cz: V jednom rozhovoru jste použila zajímavý příměr, že podle postavení ženy ve společnosti lze definovat úroveň rozvoje společnosti jako takové. Víme, že ještě před padesáti lety bylo postavení žen ve Španělsku velmi tristní. Jak vypadá situace dnes?
Rosa Montero: Ve Španělsku proběhla obrovská společenská a politická revoluce. Během třiceti let po Frankově smrti, během přechodného období jsme urazili cestu, kterou jiné země ušly za dvě stě let. Španělsko skoro o dvě stě let zaostávalo za ostatními zeměmi. Bylo odcizeno svému okolí, byli jsme venkovská společnost, neměli jsme žádný průmysl. Navíc jsme neměli žádnou demokratickou tradici, demokracii jsme prožívali jen po několik velmi krátkých období, jež vydala celkem na pár let, a současnost je vlastně nejdelší demokratické období v dějinách Španělska. Podle posledních evropských studií, podle posledních barometrů je Španělsko, co se mačismu týče, na nejspodnějších statistických příčkách. Samozřejmě, mačismus a sexismus existuje, ale podle studií jsme v porovnání s ostatními zeměmi na nejnižších příčkách statistického žebříčku.

iLiteratura.cz: To mě překvapuje. Ve Španělsku sice nežiji, ale docela dobře ho znám a španělské ženy jsou dle mého mnohem emancipovanější než u nás, ale přece jen si myslím, že mačismus je ve Španělsku větší, než říkají ony statistiky.
Rosa Montero: To záleží na výkladu pojmu mačismus. Já hovořím o oficiálních statistikách EU, které zkoumaly postavení žen z různých hledisek, například počet žen ve vedení společností, počet žen v politických funkcích, počet hodin, které věnují domácím pracím, a mnoho dalších ukazatelů. Máme hodně opatření pro začlenění žen do společnosti.

iLiteratura.cz: Měla jsem na mysli spíše postavení ženy v partnerských vztazích.
Rosa Montero: V páru? Nevím, co bych odpověděla. Myslím, že mezi mladými lidmi se mačismus vyskytuje stále méně. A také si myslím, že existuje všude, nejen ve Španělsku.

iLiteratura.cz: Jak byste definovala pojem ženská literatura? Píší ženy jinak než muži?
Rosa Montero: Na to jsem víceméně odpověděla na začátku rozhovoru. V té otázce je mnoho z mačismu. Tento pohled je mačistický. Tito pánové – a některé ženy se toho také zúčastňují –, kteří hovoří o ženské literatuře, mají na literaturu mačistický, sexistický pohled. Když je v románě, který napsala žena, hlavní hrdinkou žena, každý si myslí, že píše pro ženy, že píše ženské romány jako poddruh románového žánru. To je přece čistý mačismus. Neexistuje pojem ženská literatura, neexistuje! Ženské psaní je lež! Kdysi proběhl takový pokus, že požádali pět mužů spisovatelů a pět žen spisovatelek z různých zemí, včetně mě, aby napsali milostnou povídku. Povídky potom byly anonymně publikovány, pouze se řeklo, že je psalo pět mužů a pět žen, a čtenáři měli určit, které z nich napsali muži a které ženy. Pak jsem dostala vyjádření ke své povídce. Spousta lidí napsala, že povídku psal z těch a těch důvodů muž, spousta lidí, že povídku z těch či oněch důvodů musela napsat žena. Takže v podobném přístupu k literatuře je mnoho sexismu a takový přístup k literatuře obsahuje plno předsudků. Ženská literatura neexistuje. Samozřejmě, existuje dávný románový podžánr, a to sentimentální román, který se psal v 19. století – a ve většině případů jej psali muži!

iLiteratura.cz: Ale například vaše mladší kolegyně Lucía Etxebarría tvrdí, že pozná, zda autorem nějakého románu je žena, nebo muž, aniž dopředu zná autorství.
Rosa Montero: Ona je mnohem mladší. Až jí bude přes padesát, bude mluvit jinak. Víc k tomu nemám co říct.

iLiteratura.cz: Jeden z vašich románů se jmenuje Instrucciones para salvar el mundo (Návod, jak zachránit svět). Máte nějaký návod, jak učinit svět lepším, než je?
Rosa Montero: Ten román mluví o tom, že v době, kdy padl Bůh a nastala smrt ideologií – je dobře, že nastala jejich smrt, protože třeba ideologie zabily hodně lidí –, není možné spasit svět. Přijde-li někdo s tím, že spasí svět, je nejlepší vzít nohy na ramena a utéct před ním. Protože spasitelé světa jsou obecně velcí vrahové. Jediné, co člověk může spasit, je jeho osobní svět a jeho okolí. Z toho vyplývá, že jediné, co můžeme mít v tomto hrozném světě pod kontrolou, je něco tak malého jako věrnost, hodnota vztahu s druhou osobou. Jde o hodnoty sice skromné, ale i ty z dnešního světa pomalu mizí. Hodnota osobních vztahů, porozumění druhým lidem, myslet na druhého. O to také ve zmíněném románě jde.

iLiteratura.cz: Čeští čtenáři se dosud mohli seznámit pouze s vaší poutavou esejistickou knihou o spisovatelském řemesle Tichý blázen. Který ze svých románů byste nejraději viděla přeložený do češtiny?
Rosa Montero: Ten poslední. Myslím, že je to velmi silný román, mám k němu vřelý vztah, velmi se mi líbí. Už je dokončen a vyjde 8. září. Jmenuje se Carne (Tělo). Je to román ze současnosti a nevystupuje v něm Bruna Husky jako v mých posledních dílech. Bruna Husky bude zase v mém příštím románě, je to má nejoblíbenější hrdinka, strávila jsem s ní poslední roky života.