Román dvaadvacetileté autorky vzbuzuje přinejmenším stín pochybností. Stihla se tak mladá spisovatelka dobrat originálního způsobu vyjadřování? Nebudou z knihy trčet banální pravdy a klišé z nezkušenosti? Rozehraje autorka smysluplnou a provokativní možnost skutečnosti, a naplní tak, podle Ernesta Sabata, jeden ze smyslů dobrého románu? Podobně se ptáme u kteréhokoli spisovatele – velmi mladý autor má jen tu smůlu, že zkrátka vzbuzuje více nedůvěry.

Prozaický debut Novozélanďanky Eleanor Cattonové Na scéně ale všechny pochybnosti rychle vyvrátí. Svědčí o nesporném talentu autorky i o kvalitách programu tvůrčího psaní na Viktoriině univerzitě ve Wellingtonu, který Cattonová knihou zakončila. Román s prvky divadelní hry jí vynesl několik ocenění, včetně prestižní Betty Trask Award.

Román Na scéně se bez špetky nostalgie zabývá dospíváním. Dospíváním, na kterém není nic zvlášť pěkného, protože člověk je tak úděsně nehotový a nikdo, včetně něj samého, si neví rady, jestli k němu přistupovat jako k dítěti, nebo k dospělému. Zabývá se tím, co k dospívání neodmyslitelně patří: pokusy setřást ze sebe vlastní bezvýraznost, milostným a sexuálním tápáním, konflikty s rodiči, rozporuplnými vztahy s učiteli, nevyhnutelností třídního kolektivu.

Na první pohled se celá kniha točí kolem jediné události: údajného „znásilnění“ oktavánky Viktorie třicetiletým učitelem hudby. Je tím, oč tu běží, neodpustitelné osobní selhání pedagoga? Cattonová problém staví do úplně jiného světla. Zdůrazňuje, že dospívající nejsou tak docela děti. V různých obměnách se věnuje zvláštnímu vztahu mezi učitelem a žákem, v němž může erotické napětí úplně chybět, ale i tak se dá připodobnit k milostnému dobrodružství: učitel a žák spolu tráví hodně času, v rámci výuky na sebe prozrazují více či méně intimní věci a jeden na druhého mohou silně zapůsobit. Pak se ale kolečka soukolí pootočí, žák se odebere jinam a učitel se má zaměřit na čerstvou várku mladistvých k formování.

Cattonová také naznačuje, že učitelé studentům mnohdy rozumějí lépe než rodiče. Bez servítků se opírá do matek, které své dcery nepřestávají chápat jako prodloužení sebe samých, na jehož výkon navíc kladou co nejpřísnější požadavky. Nadnesený, ale vypovídající obraz pokřivenosti vztahu mezi matkou a dcerou skýtá scéna, v níž se matka zesnulé studentky, kterou přejelo auto, svěřuje učitelce hry na saxofon, že kdyby Bridget „byla originálnější, tak bychom si dělali starosti, aby jednoho dne nespáchala sebevraždu, víte? Aspoň bychom o její smrti přemýšleli. (...) Ale někdo tak tuctový jako Bridget by na sebevraždu ani nepomyslel“ (199).

Autorka přesně popisuje fungování různých pracovních a neformálních studentských skupinek i mechanismů, které jedny vynesou do pozice krále nebo královny a dalším přisoudí postavení vyvrhelů. Cattonová detailně líčí, jak si dospívající hořce závidí hrstku prvních zkušeností, jak si volí vůdce, jak reagují na tragickou událost: „Dívky chodí po areálu školy v mocných strašidelných vlnách. Stydí se za to, že nic necítí, a proto z úcty předstírají, že toho cítí až moc“ (193).
Román má dvě hlavní roviny: jedna se odehrává v dívčí střední škole, druhá v hereckém institutu. V obou hraje významnou roli divadlo a divadelnost, a to jak jako explicitní téma (i středoškolačky se opravdu ocitají na scéně, protože většina z nich hraje na hudební nástroj), tak jako podstatný rozměr života dospívajících. V určitých situacích jim nezbývá než hrát reakce odkoukané od okolí anebo z filmů, protože vlastní nejistota a nezkušenost jim autentické chování neumožňuje. Postupem času se potřeby hrát zbaví nebo napevno vklouznou do určitých rolí, tak jako řada zmíněných matek.

Takové postřehy nijak nepřekvapí. Autorka jim ale dodává novou dimenzi svou vyprávěcí technikou. Často přechází do ironické polohy jakéhosi záznamu divadelního představení, který nepůvodnost a předstírání aktérů knihy skvěle podtrhuje. Scény potemňují a zase se rozsvěcují, vidíme útržky minulosti, některé postavy se vyjadřují v metaforách a jsou popisovány jako herci: „[Učitelka] drží dveře dokořán, aby paní Winterová mohla vcupitat dovnitř. Je to tatáž žena jako předtím, jen v jiném převleku – Winterová, ne Hendersonová. Liší se ještě pár dalších věcí, protože tahle žena je profesionálka a svou roli má důkladně promyšlenou“ (11).

Většina postav si také odbude svůj „divadelní“ monolog: „Chtějí nás nahnat na betonový dvůr, vzít nám šaty, osprchovat nás a vydrbat nás šmirglpapírem, a hadry ze starých zšedlých spoďárů. Je to jako bys na nás nechala inkoustové otisky prstů, na každém, kohos potkala (...)“ (98), křičí na sestru, která se nechala „znásilnit,“ hlavní hrdinka středoškolské roviny Isolde.

Román Na scéně nelze než doporučit: je originální a prakticky v něm nenajdeme odbytou pasáž. Všechno si zasluhuje autorčinu plnou pozornost – od detailů oděvu matek po prozření mladého herce, který poprvé pochopí, že ženy jsou jinak krásné než dívky.

Co se otázky milostného vztahu mezi učitelem a žákem týče, Cattonová skrze svou meditaci o dospívání v prvé řadě ostře odsuzuje všechna schematická řešení. Přímo k tomu využívá zvráceně humornou postavu školního poradce, jehož činnost se míjí jakýmkoli účinkem: „a když už jsme neměly, co dál říct, a Katrin přestala brečet, otevřel šuplík, vytáhl z něj kus papíru, namaloval na něj tři kruhy v sobě, nadepsal je Ty, Tvoje rodina a Tvoji kamarádi a potom povídá – tak to chodí, ne? A pak nám řekl, že si ten papír můžeme nechat, jestli chceme“ (20).