Jeremias Gotthelf (1797–1854), vlastním jménem Albert Bitzius, patří k předním švýcarským spisovatelům 19. století, a ačkoliv je literárními kritiky často opěvován, většinovému českému čtenáři zůstával donedávna spíše neznámý. Edice Alrúna nakladatelství Volvox Globator má za cíl oprášit díla fantaskního, hororového či mysteriózního rázu, která byla u nás v mnoha případech pozapomenuta, či dokonce vůbec nepoznána. Vydání se tak kupříkladu dočkaly povídky Stefana Grabińského, jemuž se přezdívá „polský E. A. Poe“, a přirovnání k tomuto nestorovi světové hororové literatury si za Černého pavouka, knihu považovanou za jedno z vrcholných děl německého biedermeieru, vysloužil od literárních kritiků také Jeremias Gotthelf. Ten si však na rozdíl od svého výrazně mladšího polského kolegy, který si liboval především v hororech z prostředí železnic, s tímto žánrem nezadal příliš často. Primární Gotthelfovou cílovou skupinou se totiž stala rolnická vrstva, její běžný život, strasti i radosti a v tomto duchu se nesla i jeho prvotina, román s názvem Životní příběh Jeremiase Gotthelfa, sepsaný jím samým (Der Bauern-Spiegel oder Lebensgeschichte des Jeremias Gotthelf, von ihm selbst beschrieben, 1837). Po úspěchu díla si autor podle hlavního hrdiny změnil jméno. Profesně se Gotthelf vydal po stopách svého otce, vystudoval teologii a stal se protestantským pastorem. Toto povolání se promítlo i do jeho tvorby, Gotthelfova díla v sobě nesou morální apel, který, nutno podtrhnout, dokázal autor mnohdy velmi zdatně zaobalit.

V hororově laděné novele Černý pavouk hrají důležitou úlohu křtiny, a to dokonce vícero křtin ve více dobách. V rámcové kompozici totiž nejprve čteme o křtinách v selankovitém alpském podhůří, kde všechno, až na pár zádrhelů, způsobených nervozitou či roztržitostí, probíhá v nejlepším pořádku a hlavně podle tamních zvyklostí, jež jsou nedílnou součástí celé ceremonie. Pravý význam této svátosti však poznáme až z dědečkovy legendy, jíž se rázem započíná druhá linie příběhu. V kraji panuje Řád německých rytířů a jeden z jeho členů, krutý šlechtic von Stoffeln, nemilosrdně trýzní své poddané. Po vystavění zámku žádá od prací zničených vesničanů fyzicky nesplnitelný úkol, s nímž si chudí rolníci nevědí rady. Pomoc jim okázale nabídne kolemjdoucí myslivec s červeným pérem na klobouku. Tato nabídka však nebude tak úplně zadarmo…

Takhle se začnou „hrátky s čertem“ po švýcarsku, a jelikož peklo není rádo ošizeno, nesplněná úmluva si brzy začíná vybírat svou daň v podobě pavoučí apokalypsy. Tomuto běsnění podléhá jeden obyvatel obce za druhým. Může se zdát, že novela připomíná legendu o krysaři, na rozdíl od německého Hamelnu však obyvatelé švýcarského Sumiswaldu nemuseli být tak hříšní – stačilo, že s hříchem pouze souhlasili. Trest navíc přichází ze dvou stran – z pekla za nedodržení úmluvy, ale i z nebe za souhlas k hříchu, jelikož vesničané by pro své vlastní spasení byli ochotni předložit peklu i život nevinného. Obyvatelé bernského kantonu se tak ocitnou mezi dvěma mlýnskými kameny a jsou nuceni hledat spásu – kde jinde než u někoho s čistou duší, kdo se nebojí s mnohonohým živočichem skoncovat a tím zachránit celou komunitu od pekelného ohně.

Jednou z četných věcí, které čtenáře na díle bezesporu zaujmou, je mnohovrstevnatý přístup k pojímání reality. V první řadě čteme horor, v němž pavoučí msta stíhá jednoho nešťastníka za druhým. Za rouškou fantaskna se však skrývají reálná fakta. Tuto skutečnost dovysvětluje v předmluvě Miroslav Stuchl, jenž také Pavouka přeložil do češtiny. Řád německých rytířů v zemi působil bezmála po dobu pěti staletí a obávaný německý rytíř Hans von Stoffeln byl reálná postava. Černí pavouci pak můžou být symbolickou aluzí „černé smrti“, tedy moru, jenž zachvátil údolí Emmental v roce 1434. Kromě mysteriózního děje, poskládaného z historicky doložitelných faktů, má dílo ještě rovinu morální. V novele se odehrává věčný souboj dobra se zlem. Vyhraje-li dobro a pominou-li všechny katastrofy, jak dlouho jsou si lidé schopni vážit klidu, než opět zapomenou a začnou se chovat stejně špatně jako předtím, aby na sebe znovu přivolali pohromu? Gotthelf dále rozebírá tzv. princip kolektivní viny: je hřích jednotlivce menší, shodne-li se na špatné věci s většinou, nebo počet hříšníků na věci nic nemění? A je opravdu tak velkým proviněním, sáhne-li člověk po zlu, když se mu zdá, že jiné východisko neexistuje? Právě zde se velmi čitelně odráží teologické zaměření autora. Bůh v Gotthelfově pojetí představuje nejvyšší autoritu, jeho potenciální a duchovenstvem neustále deklarovaný hněv vyvolává v lidech všudypřítomnou bázeň. Jak říká již zmíněný starý vypravěč legendy: „nemusíme se obávat pavouka, dokud se bojíme Boha“. Gotthelf soudí své postavy více než přísně, dotekem pavouka proto vyhasne nejeden život v obci. Naštěstí se najdou i tací, kteří jsou s to situaci zachránit. Kromě odvážných dobrovolníků s čistou duší v novele vystupují také bohabojní faráři, kteří neváhají změřit své síly s mocí pekelnou a svést souboj na život a na smrt.

Černý pavouk je jak atmosférický horor, zasazený do malebného podhůří Alp, tak také učebnice přísné, až katechetické morálky, tolik typické pro periferní horskou oblast 19. století, jež může na dnešního čtenáře (zvláště pak toho českého) působit poněkud rozpačitým dojmem. Ani všudypřítomný kalvínský duch ovšem nemůže přebít tajemné ovzduší plné děsivých výjevů a symbolů, které vyvolá pocity strachu bezmála sto osmdesát let od doby, kdy se kniha poprvé dostala švýcarským čtenářům do ruky.