Autorské pohádky bývají ve všech ohledech modernější než pohádky lidové, patřívá to už k jejich charakteristice. Existují však výjimeční autoři, jejichž pohádky se od těch lidových neodlišují moderní tematikou či pokrokovostí, ale něčím úplně jiným. V případě básněním protřelého Karla Šiktance je neomylně touto jinakostí poetický styl až světonázor, jehož čarovládu umocňují i snivé a vydařené ilustrace Františka Skály juniora.

Šiktanc nedělá nic složitě: tu písnička, tu kletba, tu zaříkávadlo. Všechno lidové, a přece jeho vlastní, stejně jako všech pět pohádek, které tvoří celek knihy. Autor se nebojí opakování: stejné prostředí (venkov, hrad a podhradí), stejní hrdinové (obyčejní mládenci a děvčata se stejně prachobyčejným mordyjánským slovníkem), stejné zápletky (zakletí a vysvobození). Velké autorské sebevědomí je dobře patrné z nepotřeby ustavičně překvapovat a ohromovat čtenáře; dokládá jej i stejné vlastní jméno, které se objevuje napříč několika příběhy.

A právě na pozadí jednoduchých báchorek svou partii v plné kráse rozehrává vypravěč-básník, jenž prostě vypráví tak, jak vypráví odedávna a jak vyprávět umí. A jako by snad šibalsky se čtenáři laškoval a mezi řádky se jich ptal: Jestlipak víte, co to je, když chasník „petrachtuje“? Nebo když dělá „frajkumšty“? A co znamená, když bude do tmy „lícha prstí vzhůru“? Poradí vám, děti, vaši rodiče? (A kdo poradí rodičům?)

Požitek ze čtení navíc umocňuje klasický kontrast známý z mnoha lidových pohádek: přemoudrý vypravěč, který už ví, vypráví zamyšleně a posmutněle o veselých, spontánních a zemitých hrdinech, kteří se teprve dozvídají. A že jsou Šiktancovi hrdinové vskutku řáčtí: pracují, občas si zaklejí a nebojí se ničeho – ani dobrých skutků, ani zlých mocí. Jedno mají však vypravěč i hrdinové společné: na začátku hledají velké věci, aby se na konci mohli vrátit ke kořenům, podobně jako chasník Jonáš, který „si umanul něco velikého – a ono se mu to splnilo. Takže se zase mohl vrátit do obyčejného života – a učit se nové práci“.

Děti tuší (a dospělí vědí), že v pohádkách vše dobře končí. Proto je zajímá často spíše to ostatní, co se cestou k tomuto zdárnému konci přihodí. A tak je třeba povolat fantazii a představit čtenářům dosud nepředstavené (a tady je už autor smělejší): holubičku lze vidět jen v dešti, do hromového kamenu za bouře uhodilo a otevírá všechny poklady světa. Copak Šípková Růženka, ta spala pořád, ale Šiktancova hrabinka Klárka má opačný problém: nemůže spát vůbec.

Autor místy kombinuje až příliš (statečný hodinář je překvapený tajnou láskou své dcery, z kladné hrdinky se najednou stane ta nejzápornější a do toho zakletí za zakletím a kouzelná sova k tomu všemu v závěrečných Hodinách pro nevěstu), nejsilnější zůstává v nejjednodušších zápletkách, třeba když chasník vysvobodí hraběnku pomocí devatera kvítí získaného díky své odvaze (titulní Hora Zlodějka). Přemíra výpustek a vrstvených náznaků nutí čtenáře k nezbytnému a neustálému přemýšlení až domýšlení. Lze však tento fakt pohádkám vytknout? Jen do jisté míry – pokud by zcela znemožnily pochopení. Ale od toho jsou tu přece dospělí, aby vysvětlili. Nebo ne?

Právě otázka přístupnosti dětskému adresátovi může být v souvislosti s touto knihou diskutovaná. Je, anebo není to autorský záměr? Je, anebo není to škoda? Nezůstanou tyto krásné báchorky, plné paťatých řimbabů a spol., zakleté a vysvoboditelné pouze nebojácnými rodiči a dětmi se silným vrozeným básnickým cítěním? Či je něco jako vrozená básnická duše pouze mýtus a lze ji vypěstovat až čtením podobných děl? Pokud by platil první případ, lze litovat, že se autor nepokusil alespoň místy snížit se na úroveň všech těch obyčejných, jestliže je pravdivá druhá varianta, je Karel Šiktanc geniálním tvůrcem a navíc učitelem svých nástupců. Anebo je to ještě jinak: rodíme se všichni jako básníci a postupně na to prostě zapomínáme? Nebudou tak vlastně nakonec ti malí ještě-básníci muset vysvětlovat velkým už-ne-básníkům? Ať už jsou odpovědi na nastíněné otázky jakékoliv, pohybujeme se v oblasti dětské literatury, kde jsou ve většině případů nejdůležitějším prostředníkem mezi dítětem a knihou rodiče, a proto si na otázku o přístupnosti těchto speciálních pohádek vlastním dětem musí odpovědět každý rodič sám.

Šiktanc básnit bezesporu umí a umí básnit i v pohádkách. Spolu se svými hrdiny tak opět nalézá odpověď na otázku, kterou položil o půlstoletí dříve v legendární lidické tryzně o heinovských nocích: Lásko, najdu Tě? Ano, nakonec všichni lásku našli, svého štěstí došli a... občasný rým všechno zkrášlí. A poselství? Žánr autorských pohádek, a koneckonců ani lidstvo – Lidicím navzdory – na tom nakonec vlastně nejsou zas tak úplně špatně.