V době, kdy světovým kinům kralují superhrdinské filmy a další nákladné akční a trikové podívané, je většina ambicióznějších snímků – a tedy také těch, jimž byla inspirací literární předloha – odsouzena k uvádění v takzvaných artových kinech a na filmových festivalech. Největší český filmový festival uvádí adaptace pravidelně, převážně v nesoutěžních sekcích. Asi nejvíce jich bývá v retrospektivách: letos v sekci věnované výraznému poválečnému režisérovi Ottovi Premingerovi. Všech sedm uvedených snímků byly adaptace, a to knih od autorů zapomenutých (Robert Traver, F. Hugh Herbert) po ty, kteří jsou stále čteni či rovnou zapsáni v učebnicích literatury (Nelson Algren, Francoise Saganová, Leon Uris).

Almódovar vs. Munroová
Podstatně větší pozornost ovšem poutaly premiérové tituly. Asi největší novinka nonkonformního španělského režiséra Pedra Almódovara Julieta, natočená podle povídek kanadské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroové. Almódovar si vybral trojici přímo na sebe navazujících povídek Náhoda, Už brzy a Mlčení ze sbírky Útěk (2004, česky 2011). Vyprávějí o univerzitně vzdělané mladé dívce Juliet, která se ve vlaku náhodně seznámí s o něco starším (ženatým) mužem. Později se za ním vypraví do odlehlé vesnice u moře a okolí a tak trochu i sama sebe překvapí tím, že se za něj provdá a zůstane v sychravém zapadákově. Děj první povídky začíná v roce 1965 a Munroová ještě pracuje s jistou vztahovou zdrženlivostí, která tehdy v Kanadě panovala. V poslední z oněch tří povídek už je Juliet ve zralém věku, ovdovělá a s dospělou dcerou, která od ní ale odešla a nedává o sobě vědět. Vesměs jde o poměrně křehké texty, plné náznaků, neokázalých citových pnutí a smíření s osudem, zaměřené především na hlavní hrdinku a její nejistoty a iracionální rozhodnutí.

Tedy prvky, které jsou dosti v protikladu k eklektickému Almodóvarovu stylu, postavenému na bizarních existencích a sexuálních identitách. Těžko soudit, proč si slavný Španěl vybral právě Munroové povídky, nicméně výsledek je spíše tristní, zvláště pro ty, kteří ony povídky četli. Almodóvar totiž jejich děj zplošťuje a místy triviálně dopovídá, přičemž vše líčí v barvách telenovely. Julietin manžel je mladý krasavec, zapadlá díra, kam za ním odjela, je malebné městečko, její dcera Antía (u Munroové Penelope) odchází nikoli bez zřejmého důvodu, ale proto, že matku podezírá z viny na otcově tragické smrti na moři.

Detailů, které vulgarizují předlohu, je ve filmu mnohem více. Společně posilují dojem, že jestliže v předchozích filmech Almódovar pracoval s půdorysem romance podvratně a invenčně, tentokrát zůstává zarážejícím způsobem konformní. Film Julieta se sice tváří navenek dosti tajuplně, brzy však vyjde najevo, že je to dílo konvenční a průměrné a stravitelné pouze pro diváky, kteří se s povídkami Alice Munroové nikdy nesetkali – a nejspíš ani nesetkají.

Park Chan-wook vs. Watersová
O něco lépe dopadlo setkání jiného výrazného filmaře s aktuální literární hvězdou. Sarah Watersová platila počátkem tisíciletí za jednu z největších nadějí britské prózy a tři z jejích šesti románů byly nominovány na Man Booker Prize. Třetí v pořadí, v češtině vydaný pod názvem Zlodějka (v originále The Fingersmith), zfilmoval aktuálně nejslavnější korejský režisér Park Chan-wook, přičemž jeho film dostal pro české uvedení trochu matoucí titul Komorná (vychází z oficiálního anglického titulu The Handmaiden). Není to první adaptace, už záhy po publikování románu připravila BBC dvoudílnou televizní verzi.

Park Chan-wook ovšem předlohu (děj se odehrává v Británii v 19. století) přenesl do Koreje ve třicátých letech, kdy ji okupovalo Japonsko. Právě prostředí okupace s „nadřazenou“ kastou bohatých Japonců mu umožnilo věrněji zrcadlit třídně rozdělenou společnost Británie v době průmyslové revoluce se závratným bohatstvím jedněch a naprostou bídou druhých. Hlavní hrdinka patří do té druhé skupiny, s komplicem však přichystají plán, jak se dostat k penězům bohaté dědičky. Kriminální zápletku ovšem jako obvykle u Watersové zastiňuje lesbický vztah, který původní plány postav výrazně změní.

Park Chan-wook zachoval i dvojí perspektivu vypravěček, což mu umožní diváka několikrát překvapit a znejistit, nakonec však vše končí happy-endem. I v úctyhodných 144 minutách přirozeně musel z románového děje (český překlad má 530 stran) škrtat a omezil se zejména na vylíčení peripetií vztahů ústřední trojice, které jsou plné nástrah a zvratů. Zato přidal podmanivou obraznost, která sice není bůhvíjak objevná, ale oku lahodí; včetně docela explicitně natočených scén lesbického sexu. Film provázela právě pověst pikantní lesbické romance, ve výsledku však Korejec zachoval ráz „podfukářského“ thrilleru a (jakkoliv v jiné době a na úplně jiném kontinentě) dokázal navodit atmosféru ne nepodobnou té na britském venkovském panství.

Fukunaga vs. Iweala
Třetí očekávanou adaptací byl snímek Bestie bez vlasti. Tentokrát ani ne tak kvůli věhlasu spisovatele: mladý afroamerický prozaik nigerijského původu Uzodinma Iweala zatím se stejnojmennou knihou z roku 2005 závratné úspěchy nesklízel, ty přišly právě až s adaptací, kterou natočil Cary Jori Fukunaga, proslavený seriálem Temný případ. Iweala vypráví o klukovi, který se stal dětským vojákem v jedné z bojůvek kdesi v subsaharské Africe. Česky román nevyšel, osudy dětských vojáků známe z literárního zpracování především od Ahmadoua Kouroumy a jeho brilantní knihy Alláh není povinen. Iweala také zpracovává období, kdy ještě místní válečníci nebojovali pod islámskými vlajkami, spíše pod rudými hvězdami, a také sleduje dění očima malého kluka, který dostane do ruky kalašnikov.

Cary Jori Fukunaga natáčel v Africe s převážně africkými herci, jedinou známější hvězdou ve filmu je charismatický Idris Elba: zobrazuje povstaleckého vůdce, který skutečně vzbuzuje respekt. Film dosti naturalisticky předvádí vymývání mozků mladičkých rekrutů, které má překvapivě propracované a rafinované metody, vraždění civilistů a všechen zmatek a děs, který africké lokální konflikty provází. Je to smutná, frustrující podívaná, natočená poctivě a bez obvyklých hollywoodských útěšných momentů. A nejhorší je na tom vědomí, že onu naivně (a jistěže falešně) revolucionářskou ideologii afrických válečníků vystřídala v posledních letech ideologie agresivního islamismu, která se zdá být ještě nebezpečnější a vytrvalejší.

Čeští diváci, kteří na festival letos nedojeli, ovšem mají příznivější vyhlídky: všechny tři zmíněné snímky by se časem měly objevit i v českých kinech. Jistěže v těch malých, artových.