GABRIELLO CHIABRERA
(1552–1638)

KRÁSNÉ RŮŽE ZE ŠARLATU

Krásné růže ze šarlatu,
vy, jež v sadu
zrána zoru nevítáte,
ale, Lásky důvěrnice,
klenotnice
sličných zoubků ukrýváte,

pročpak růže drahocenné,
láskyplné,
pohlédnu-li v zraky vzňaté,
dvojím světlem rozsvícené,
neprodleně
v úsměvu se rozplýváte?

Chcete přispět mému žití,
které cítí,
jak je hněvný rozmar drtí,
či vás tolik rozveselí,
vidíte-li,
že jsem na pokraji smrti?

Ukrutnost i soucit může,
krásné růže,
líbezný váš úsměv skrývat,
já však i v té těžké tísni
novou písní
budu vaši chválu zpívat.

Když hlas potůčku či vánku
za červánků
mezi travou šeptá jemně,
a když loučka v plném létě
krásně kvete,
řeknu: to se směje země.

A když zefýr do pohody
zčeří vody,
nožku v jasné vlny noře,
a pak v písku na pokraji
vlnky hrají,
řeknu: to se směje moře.

A když jitro rosu lije
na lilie,
v zlatý závoj halí sebe
a na křídlech vánků tiše
stoupá výše,
řeknu: to se směje nebe.

Ano: když vše radostné je,
svět se směje,
nebe září veselostí,
ano: ale úsměvy,
které rozdáváte vy,
mají nejvíc líbeznosti.

GEORGE HERBERT
(1593–1633)

MILOST

Mám málo zisku, mnoho ztrát,
kdopak mé jmění uspořádá?
Kéž Tvoje milost napořád
shůry padá!

Dokavad slunce skrývá tvář,
nezteču dům tvůj, noci vláda
vězní Tvůj dar: kéž lásky žár
shůry padá!

Každého rána rozsypeš
tu rosu, již si tráva žádá.
Osvěž mě jinou rosou: kéž
shůry padá!

Smrt jako krtek hlušinou
hloubí hrob, skryta za má záda.
Kéž i Tvá milost v duši mou
shůry padá!

Hřích buší v srdce kladivy,
až ztvrdlé, slepé k lásce, strádá.
Kéž milost, balzám léčivý,
shůry padá!

Ó přijď, neboť Ty cestu znáš.
Dopřej mi světla, zažeň chmury!
A pozvedni mne k sobě až,
sestup shůry!

JEAN-BAPTISTE CHASSIGNET
(1570/1571–1635)

1 (V)

Usedni na břehu řeky, jež bystře plyne,
pohleď, jak bez konce je její běh a spěch,
jak vlna za vlnou se točí v meandrech
a vláhu rozlévá do luk a po pastvině.

Vlnu, jež odplula po proudu stříbropěnném,
už nikdy nespatříš; rychlý či pomalý,
příval vod den co den odchází do dáli,
ač ty jej ze zvyku nazýváš stejným jménem.

Tak člověk mění se; dnes silný, veselý,
už zítra zeslábne a lásky oželí.
Čas všechno stravuje, umenšuje a krájí.

Jen jméno zůstává od plen až do hrobu
a třeba desetkrát jsem změnil podobu
a nejsem, kým jsem byl, stejně mě nazývají.

PAUL FLEMING
(1609–1640)

NÁHROBNÍ NÁPIS PAULA FLEMINGA, DOKTORA MEDICÍNY,
JAK JEJ SÁM SLOŽIL V HAMBURKU 28. BŘEZNA 1640
NA SMRTELNÉM LOŽI, TŘI DNY PŘED SVOU SMRTÍ

Stav, statky, nadání mi byly dopřány;
rodiči milován a štěstěnou vždy chráněn,
nebyl jsem z darů živ a byl jsem vlastním pánem;
můj zpěv mne povznesl výš nad mé krajany;

cestami proslul jsem; byl bystrý společník;
mladý a veselý. Mé jméno nepokoří
čas dříve, nežli svět v posledním ohni shoří.
Vám, Múzy Německa, vám za to patří dík.

Můj Bože, otče můj, přátelé, ty, má milá,
vám dávám dobrou noc a mizím beze stop.
Všechno je za mnou již, až na ten černý hrob.

Smrti, co konat máš, chci, abys učinila.
Proč, mám-li vydat dech, zas cítím strach a chvění?
Vždyť už nic menšího než život ve mně není.