Je až obdivuhodné, kolik Finů má vřelý vztah k naší zemi. Mnoho z nich sice zajímá ponejvíce levné pivo, nákupy a procházka centrem Prahy, nemálo ale také naše bohatá kultura či pohnuté dějiny 20. století. To je případ především finských umělců, obzvláště literátů, kterým naše vlast natolik učaruje, že zde nacházejí i inspiraci pro vlastní tvorbu. Ze současnosti můžeme uvést například poslední román Anttiho Leikase o dvou finských manažerech, kteří se dílem osudu octnou ve fiktivní české vesnici, Cenou Finlandia ověnčený román Riikky Pelo o Marině Cvětajevové, jenž obšírně pojednává i o jejím pobytu v Čechách, či Paasilinnův Prostopášný modlitební mlýnek s pasáží z havlíčkobrodského knižního veletrhu. Jedním z nejnovějších přírůstků do souboru finské beletrie se silnou vazbou na české prostředí je román Katri Lipsonové Zmrzlinář, jehož český překlad se nedávno objevil na pultech knihkupectví.

Lékařka a spisovatelka Katri Lipsonová (nar. 1965) má na kontě teprve dvě knihy, obě však vzbudily značný zájem čtenářů i kritiků. Její prvotina, román Kosmonaut (Kosmonautti, 2008), získala cenu deníku Helsingin Sanomat pro nejlepší debut roku a dostala se do nejužší nominace na Cenu Finlandia. Za druhý román Zmrzlinář (Jäätelökauppias, 2012) obdržela autorka loni Cenu Evropské unie za literaturu. Pro českého čtenáře je tento román nesmírně zajímavý, neboť se téměř celý odehrává v Československu 40. až 90. let minulého století a nabízí neotřelý pohled zvnějšku na život v naší zemi v tomto období.

Děj románu postupuje chronologicky od období protektorátu až po první svobodné roky po sametové revoluci. Velké historické události tvoří ovšem jen kulisy komorního příběhu, který sleduje osudy, či spíše střípky osudů jednotlivců na pozadí dějin. Jak postupuje doba, mění se i hlavní protagonisté. S každou novou kapitolou jako by se začínal odehrávat úplně nový příběh, známé postavy částečně či zcela mizí a objevují se některé nové. Děj přechází z generace na generaci. Přes značnou fragmentárnost celku mají ale jednotlivé epizody mnoho společného a je jen na čtenářově pozornosti, jak ucelený obrázek mu nakonec vyvstane.

Ze všech příběhů a postav, které Zmrzlinář nabízí, uveďme jako příklad studenta Jana Vorszdu, značně apatického k dění kolem Palachova pohřbu i ke svým spolužačkám. Z Československa počátku normalizačního období utíká před složitými rodinnými i osobními vztahy a možná i před sebou samým do Švédska, kde naváže vztah s mladou rebelkou Kerstin. V poslední části knihy se děj zaměřuje na jejich dceru Gunnilu, jež opět putuje zpátky do českého prostředí, aby se možná vrátila ke svým kořenům či přeneseně k začátku celého románového příběhu.

Leitmotivem celé knihy je natáčení filmu, ke kterému se tématem i způsobem vyprávění autorka neustále vrací. Řada scén románu připomíná ty filmové, a někdy je dokonce obtížné odlišit, zda to, co se děje, se odehrává ve skutečnosti, nebo zda scénu stále zabírá kamera. I to podtrhuje autorčin záměr nahlížet na život jako na nedotočený film.

S filmem souvisejí i dokonale vybroušené dialogy, které představují nejsilnější stránku knihy. Mají spád, jsou zábavné, plné překvapivých momentů a románové události nejenže posouvají mílovými kroky vpřed, ale především nahlížejí na veškeré dění ze zcela nových úhlů, takže čtenář si po chvíli nemůže být už ničím jistý. Postavy svými promluvami totiž ještě více mlží a maskují nevyřčenou skutečnost jak před sebou navzájem, tak především před čtenářem. Autorka neusiluje o odkrývání toho, jak to všechno bylo, nevysvětluje motivaci postav ani nerozkrývá jejich minulost. Využívá všech možností precizního filmového střihu a jen reflektorem nasvěcuje jednotlivé momenty, podobně jako to měla na počátku 20. století ve zvyku ve svých cizelovaných krátkých prózách její krajanka Maria Jotuni.

Pro svůj náročnější styl Zmrzlinář nejspíš nezaujme každého čtenáře. Nejobtížnější je si na zvláštní způsob vyprávění zvyknout, přistoupit na autorčinu hru plnou zámlk a mystifikací, zdánlivě absurdních, nepochopitelných situací a do sebe nezapadajících dílků velké skládačky, obtížně odlišitelného světa filmu a skutečnosti, v němž ve svižném tempu jedna scéna střídá druhou a klapka přijde vždy v tom nejméně očekávaném okamžiku. Pokud ale čtenář trpělivě vydrží prvních pár desítek stran, zbývající dvě třetiny knihy ho zcela pohltí. S románem Katri Lipsonové se to příznačně má asi tak jako s novou příchutí zmrzliny. Chvíli trvá, než si na ni zvyknete, ale pak se vám na jazyku rozpustí rychleji, než byste chtěli.