„Jediná slova, která mi při popisu přírody vyhovovala, jsou výrazy jako kouzlo, čáry, zakletí, užívané v pohádkových knížkách. Strom rodí ovoce, protože je to kouzelný strom. Voda teče z kopce, protože je očarovaná. Slunce svítí, protože je zázračné.“ Tato slova kupodivu nepocházejí od žádného současného propagátora hnutí new age, ale od katolického konvertity G. K. Chestertona. Tento autor jimi už na počátku 20. století předznamenal program znovu-začarování, znovu-okouzlení světa, který se například podle sociologa Z. Baumana moderna urputně snažila odkouzlit. Skupinami, které nezávisle na britském spisovateli usilovaly o takovouto změnu paradigmatu, byli američtí hippies, beatnici a další proudy, pro něž se dnes souhrnně používá též pojem kontrakultura šedesátých let. Ten samotný pochází z knihy Zrod kontrakultury: úvahy o technokratické společnosti a mládeži. Tato vlivná publikace nedávno vyšla v prvním českém překladu, takřka půlstoletí po originálu z roku 1969.

Její autor Theodore Roszak (1933–2011), dítě polských emigrantů, byl americký historik a sociolog. V této své druhé česky publikované publikaci analyzuje různé formy boje proti tomu, co nazývá technokracií, tedy režimu založenému na korporátní a technologické expertíze, který vládne v průmyslové společnosti. Rozebírá díla několika myslitelů, kteří tehdejší mladistvou kontrakulturu ovlivnili nejsilněji – Herberta Marcuseho, Normana Browna či Paula Goodmana. Ukazuje, jakým způsobem každý z nich zpochybnil převládající vědecký pohled na svět a tím také podkopával základy technokracie. Následně obrací pozornost k „mýtu objektivního vědomí“ a tvrdí, že kultura, která potlačuje nebo degraduje vizionářskou zkušenost, se dopouští hříchu oslabování naší existence. Nalezení odpovědi si žádá obnovu magického pohledu na svět, ze kterého vyrůstá lidská tvořivost i pospolitost. Velebí přitom archaickou postavu šamana, který „by si mohl oprávněně osobovat roli kulturního hrdiny par excellence, neboť jeho prostřednictvím vstupují do hry tvůrčí síly, které se dotýkají nadlidského. V šamanovi, v první postavě, která se v rámci lidské společnosti etablovala jako individuální osobnost, se nerozlučně pojilo několik velkých schopností, které se od té doby rozvinuly ve specializované profese.“ Díky používání omamných látek a praktikování hladovění či dušení prohlubuje svou schopnost porozumět mimointelektovým stránkám osobnosti a počíná si přitom stejně svědomitě, jako se kterýkoli vědec cvičí k objektivitě, jež jako stav vědomí představuje protilehlý pól vůči vědomí šamanovu: „Šaman tímto způsobem dosáhne schopnosti rozptýlit vnímání do okolí a začlenit se tak do vesmíru, který jej obklopuje. Vstupuje plně do velkého symbiotického systému přírody a nechává jeho proudy a jemné odlišnosti procházet sebou samým. Tak se může snadno stát mnohem pronikavějším pozorovatelem svého prostředí než kterýkoli vědec. Může být schopen rozeznat ve větru po chuti déšť nebo mor. Může být schopen vytušit, kam se příště vydají stáda divoké zvěře či jak se vydaří sadba v následující sezóně.“

Roszak reflektuje silnou inspiraci, kterou pro tento protiracionalitický obrat čerpal třeba Allen Ginsberg z východních spirituálních tradic. Nad jeho básní Slunečnicová sútra (1955) přiznává, že „příliš autenticky buddhistická asi nebude“. Ale oceňuje, že je to text „velké laskavosti, která vyjadřuje nezahanbený úžas nad všedními zázraky světa. Oživuje citlivost schopnou zpochybnit antropocentrickou aroganci, s níž se tato společnost ve jménu pokroku pustila do mechanizace a brutalizace vlastního životního prostředí. A když musí básník – u mladé generace dosud nejsledovanější – sáhnout po takto exotické tradici, aby pro takové nádherně lidské postoje našel inspiraci, vypovídá to cosi i o stavu, v jakém se naše společnost považuje za ‚své‘.“

K oněm asijským vlivům ovšem Roszak nebyl zcela nekritický. Zmiňuje například četné posuny (pokud nechceme říci přímo zkreslení), ke kterým docházelo zvláště při euroamerické recepci některých verzí buddhismu. Například zen, zejména ve své vulgární formě, až podivuhodně vyhovoval celé řadě adolescentních rysů: „V moudré mlčenlivosti, již zen vyznává a která tak silně kontrastuje s křesťanským kazatelstvím, může náladový dospívající nenacházející správná slova snadno na lézt ideálního spojence. Od generace, která vyrůstala plna obdivu k zadrhávající nemluvnosti Jamese Deana, lze jen očekávat, že uvítá tradici považující slova za nepodstatná. Podobně i zenový důraz na paradoxy a nahodilost lze snadno ztotožnit s intelektuálním zmatkem sice zdravě neposedné, ovšem stále ještě neutvořené mysli.“ Referuje i o soudu specialistů, podle nichž byl „beatnický zen“ ve většině případů jen „záminka k libovůli“, protože zaměňovala „vše je povoleno“ ve významu existenciálním za „vše je povoleno“ ve významu společenském.

Co se pak týkalo domácích duchovních tradic, k těm byl autor ještě kritičtější. Roszak si uvědomoval existenci některých „kontrakulturních“ osobností křesťanských dějin: „Kdyby býval křesťanství 13. století dominoval impulzivní soucit sv. Františka namísto ledové intelektuality Innocence III., byla by inkvizice vůbec mohla existovat? Jakým typem lidí byla umučena negramotná vizionářka sv. Johanka, ne-li bezcitnými intrikány, jejichž intelektuální kapacity lze jen stěží zpochybnit? Kolik lidí vyznačujících se nadprůměrnou racionalitou se může srovnávat se zásluhami kvakerů, kteří, vedeni morální vášní a Vnitřním světlem, sbírají zásluhy odmítáním války, otroctví i sociální nespravedlnosti?“ Celkově ale v jeho knize tyto postavy zaujímají zcela marginální pozici. V tomto smyslu je možné se skepticky ptát, jestli autor dějiny křesťanství přeci jen nepojímá příliš monoliticky, a také jestli moderní (přírodní) věda není v jeho pojetí až příliš schematicky odsuzována. A jestli naopak příliš neidealizuje šamany. Dodejme, že záslužný český doslov Martina C. Putny se ovšem snaží tento aspekt knihy poněkud zmírnit: Putna Roszakův text zasazuje právě do kontextu křesťanského disidentství.

Ocenit na českém vydání dále musíme i to, že je v něm autorovo slavné, ale již letité dílo opatřeno jeho vlastní předmluvou z roku 1995. S časovým odstupem v něm hodnotil dědictví 60. let, například to, že současné environmentální hnutí by jistě „nebylo nikdy překonalo svou konzervační orientaci, kdyby nebylo těch, kteří byli ochotni přemýšlet o limitech městské průmyslové společnosti“. Připustil, že ve vzduchu tehdy byla „přítomná nemalá hrubost, jenže popudem k ní bylo krveprolití ve Vietnamu a hrozba termonukleárního vyhlazení“. A hned dodává, že si nevzpomíná na jedinou demonstraci, která by se nesnažila svou zlobu zároveň vyvažovat něhou a tvůrčí radostí: „Právě díky básníkům si kontrakultura dokázala i v době šílenství na nejvyšších místech zachovat neochvějný zdravý rozum a byli to také básníci, kdo pomáhal krotit nejrůznější a nevyhnutelně všudypřítomné extremisty. Kdo může dnes vědět, kolik dalších takových pomatenců, jako byla Mansonova ‚rodina‘, vyčkávalo v pozadí, a jen co by jim někdo posvětil jejich bestiální úmysly, odhodlali by se také k činu?“

Jako k teoretikovi kontrakultury je možné k Roszakovi samozřejmě přistupovat různě. Kupříkladu autoři knihy Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury Joseph Heath a Andrew Potter mu vyčítají, že měl nebezpečně blízko k tomu, aby vnucoval zbytku obyvatelstva, jenž byl s tehdejším stavem věcí v zásadě spokojen, úzké zájmy intelektuálů a studentů. Na jeho obranu ale můžeme uvést, že svoje vize především přednášel podobně orientovaným studentům – a svoje knihy jistě nikomu nevnucoval. Jeho vzpoura proti zavedenému systému a mainstreamu, jakkoli snad někdy sporná, byla vyjadřována kultivovaně a pokojně, zvláště ve srovnání s tím, jakou podobu „antisystémovost“ dominantně nabývá v současné Americe. Ostatně už v 90. letech autor varoval před nástupem hrubiánského populismu, plného zuřivosti a urážek. V době reálné hrozby, že se příštím washingtonským prezidentem stane demagog popírající ve svých projevech větší část hodnot, na kterých byla současná největší světová velmoc zbudována, představuje Roszakova kniha oslavující „ztřeštěnost básníků“ a „velkorysost ducha“ tu lepší tvář Ameriky.