Už samotný název knihy Kup si svou revoltu! O mýtu kontrakultury aneb Proč revolta proti konzumnímu kapitalismu není pro systém hrozbou, ale naopak hnací silou dostatečně vysvětluje, oč v ní jde. Podle autorů Josepha Heatha a Andrewa Pottera, přednášejících na kanadských univerzitách, rebelové proti většinové společnosti ve skutečnosti systém nepodvracejí, ale naopak jej posilují. Revolta podle nich není „hrozbou pro systém, revolta je systém“, přesněji řečeno právě snaha odlišit se je samotnou jeho hnací silou.

Autoři uvádějí množství vtipných příkladů, v nichž ironizují všechny hledače autenticity a zaručeně „nezávislého“ způsobu života, a analyzují také nemálo filmů, v nichž se kontrakulturní hodnoty nějak odrážejí, jako Americká krása, Matrix, Přelet nad kukaččím hnízdem či Star Trek. Za posledních čtyřicet let podle nich paradoxně sloužily antimaterialistické hodnoty jako „největší dojná kráva amerického konzumního kapitalismu“. Co se týká touhy po zážitku, exotiky a úniku ze západní civilizace, kontrakulturní rebelové vydávající se do těch nejodlehlejších končin podle autorů vlastně působí jako „úderné oddíly masového turismu“. Autoři dodávají, že o skutečný kontakt s domorodci stejně západní turisté, jakkoli v opozici k vlastní většinové kultuře, nemají zájem, zato je ale podle nich cestování výbornou příležitostí, jak navázat vztah (i sexuální) – k jiným západním turistům. Zvláště sarkasticky se autoři zaměřují na ty, kteří si hrají na zachránce planety, ale přitom jde jen o druh snobismu, který si daní šťastlivci můžou dovolit díky dostatku financí a volného času, ale jako univerzální recept je zcela nereálný. Referují třeba o bohaté Kanaďance, instruktorce vaření, hlásající využívání lokálně vypěstovaných potravin, která stála před dilematem, zda „živořit na tradičních pokrmech z drceného sušeného masa a ovesné kaši“. Její řešení? Aby splňovala požadavek lokálního původu surovin, přestěhovala se prostě do Francie, kde koupila domek a kolo, aby mohla dojíždět na farmářský trh. „Kdo by čekal, že zachraňovat svět může být tak malebné?“, komentují to ironicky autoři. Na adresu kritiků konzumní společnosti pak uvádějí, že vždy kritizují především to, co „kupují ti ostatní“.

V mnoha rysech se autoři projevují jako konzervativci, kteří nevěří v mýtus o vrozené lidské dobrotě nebo zásadní reformovatelnosti lidské povahy. Neomezená svoboda na internetu podle nich nepodporuje mír, lásku ani porozumění, a proto zdůrazňují nutnost jeho regulace (která je ale dnes myslím pro většinu příčetných lidí samozřejmá). Také trochu právem ukazují na to, že na mnoha konceptech duchovního růstu, který alternativci hledají na Východě, není v podstatě nic exotického, neboť leccos z toho je obsaženo v západní křesťanské tradici, již ovšem „rebelové“ odmítají.

Joseph Heath a Andrew Potter ovšem nechtějí společnost konzervovat, ale měnit. Obviňují přitom aktivisty z toho, že se až příliš často staví proti užitečným reformám s odůvodněním, že ony rozumné návrhy údajně „zůstávají v zajetí logiky systému“, zatímco podle autorů jsou v zajetí systému sami aktivisté (autoři knihy se tedy s alternativci navzájem obviňují ze zrady). Autoři se v protikladu k těm, kteří chtějí naráz změnit celý systém fungování západní civilizace nebo uniknout jeho přehnané racionálnosti, přimlouvají za „malé a proveditelné reformy“. Takové, o kterých slyšíme skoro každý den ve zprávách, jako jsou všeobecné zdravotní pojištění, které Spojené státy díky prezidentu Obamovi teprve teď zavádějí, systém emisních povolenek, regulace držení střelných zbraní nebo uniformy ve školách, které mají předejít přílišnému soutěžení žáků v tom, kdo má dražší a značkovější oblečení. O řešeních, která autoři nabízejí, prohlásil ve své recenzi literární vědec Martin C. Putna, že jsou „slaboulinká“; svoji duchovní energii podle něj máme radši věnovat „věcem ducha; především čtení dobré staré literatury“. S tím tak úplně nesouhlasím, ani tohle jistě není recept pro všechny, ony návrhy asi fungovat můžou, jen jsou prostě – zvlášť pro člověka zvyklého na fantastické světy literatury – příliš všední, obyčejné a nudné. Jako celek je ale kniha Kup si svou revoltu! vtipná a čtivá. Těm mladším může sloužit jako poučení o tom, že jejich zcela „nové“ a zásadní revoltě, kterou v jistém věku a v nějaké podobě přirozeně prochází skoro každý, předcházela řada podobných. A těm, kteří už rezignovaně chodí dokonce i do McDonalda, protože třeba (jako já) často neví, kam jinam jít s dětmi, aby si člověk mohl být jistý, že se ocitne skutečně v nekuřáckém prostředí a jídlo nebude připálené ani příliš pálivé, autoři dávají jakési rozhřešení. Úspěch McDonaldu a podobných firem, které díky zavedenému systému jisté negativní zážitky předem „eliminují“, je podle nich zasloužený a nic moc špatného na něm ani na využívání jeho služeb být nemusí. I když já osobně se nepřestanu vzpírat proti tomu, kolik k zakoupené porci vždycky obdržím papíru, který při odchodu z restaurace vyhodím! Ale tím můj skromný protest končí…