Země s velmi vysokou rozvodovostí, alkoholismem, potratovostí a široko daleko nejnižším věkem dožití, s pohanskými předsudky, s největší promořeností obyvatelstva virem HIV a s nejvyšším podílem dětí odložených v ústavních zařízeních. A současně stát, jehož vedení samo sebe pasuje do role posledního bojovníka za rodinné hodnoty, křesťanství a čistotu společenské morálky. I takto líčí současné Rusko kniha Putin a putinismus. Rusko a perspektivy jeho soužití se Západem. Doslov, ze kterého pochází zmíněná slova, napsal publicista a znalec ruských reálií Jefim Fištejn, autorem celé knihy je historik a politolog a politický komentátor Walter Laqueur (*1921). Dětství prožil v polské Vratislavi, před Hitlerem uprchl na území dnešního Izraele, odkud se v padesátých letech přestěhoval do Británie. Působil jako profesor historie v USA a Izraeli a autorsky se podílel na desítkách knih o evropských, ruských a německých dějinách, nacismu, sionismu, antisemitismu a holocaustu, terorismu a dalších problémech moderní doby.

S tímto teoretickým backgroundem autor v nové knize fundovaně stopuje tradici různých těžko pojmenovatelných fantasmagorických teorií, ale i ruského mesianismu, nacionalismu, pravoslaví, antisemitismu či euroasianismu („jakýsi sňatek Anny Kareniny s Čingischánem“) i vzájemného prolínání těchto proudů. Například nechvalně proslulé Protokoly sionských mudrců tam v před časem vyšly s oficiálním požehnáním metropolity Petrohradu a Ladogy – což není „nějaký obskurní pop“, nýbrž jeden z nejvyšších církevních hierarchů po patriarchovi. Celkově byla pravoslavná církev zdaleka nejsilnějším činitelem, který tento titul prosazoval. Nejnovější vydání z roku 2013 vyšlo s požehnáním arcibiskupa Tarnopolu a Kremence v nákladu osm tisíc výtisků.

Dále se autor věnuje ruské ekonomické současnosti a výhledům do budoucna. Laqueur nijak překvapivě tvrdí, že jde o stát zcela závislý na příjmech z ropy, v němž vládne státní kapitalismus s prvky liberální hospodářské politiky, do níž však neustále zasahují úřední orgány. Jde o takzvanou „řízenou demokracii“, která západní model liberalismu a občanských svobod považuje za nepřátelský a plný ohrožujícího chaosu.

Autor zmiňuje postupný proces rehabilitace Stalina a samotný kult tohoto masového vraha a krutého diktátora. Upozorňuje, že SSSR porazil nacistické Německo až poté, co Stalin přestal do činnosti svých generálů a maršálů výrazněji zasahovat. Země tehdy zvítězila podobně, jako předtím carská říše porazila napoleonskou armádu: car se ovšem tehdy nestal národním hrdinou, na rozdíl od Stalina. Současný Putinův kult pak autor rovněž mírně karikuje. Třeba když se kousavě zmiňuje o tom, že poté co se ruský prezident v bílé kombinéze proletěl na závěsném kluzáku s jeřáby, musela být kvůli své neovladatelné sexuální vášni k němu skupina žen z Jaroslavi umístěna do psychiatrické léčebny. Současně ale autor realisticky konstatuje, že i kdyby Putin z nějakého důvodu opustil svůj úřad, jeho styl vlády by ho patrně přežil, protože se zdá, že prostě odpovídá dnešním ruským potřebám a tužbám. A to i mladé generace, která ovšem podle něj není ani zdaleka tak tradičně zbožná, jak by si přál historik Andrej Zubov. U této skupiny obyvatel je – hned po Putinovi – druhým nejpopulárnějším politikem Vladimir Žirinovskij, známý svými šovinistickými výroky. To podle autora smutně odráží jejich politickou nezralost a morální hodnoty i „jejich neschopnost chápat rozdíl mezi vizí budoucnosti země a cirkusovým vystoupením“. (Na okraj dodejme, že se za pár měsíců ukáže, jestli takovou rozlišovací schopnost mají voliči v Americe.) I díky státní indoktrinaci mladí Rusové věří, že jejich země by měla být velmocí, jíž by se ostatní báli.

Laqueur se noří i do hlubší minulosti, aby hledal kořeny podobných postojů. Referuje nejen o názorech západních kritiků Ruska, ale rovněž o Rusech, kteří sami odsuzovali některé rysy ruské povahy. Roku 1892 kupříkladu napsal filozof Vladimir Solovjov na adresu vlastního národa toto: „Představme si člověka tělesně zdravého a silného, nadaného a ne nevlídného – protože takový je zcela zaslouženě názor na ruský lid. Víme, že tento člověk (nebo lidé) je nyní ve velmi neutěšeném stavu. Jestliže mu chceme pomoci, musíme nejprve pochopit, co mu je. Dozvíme se, že není opravdu šílený, jeho mysl je jen do značné míry postižena falešnými idejemi folie de grandeur a nepřátelstvím ke všem a ke všemu. Je lhostejný ke svým skutečným přednostem, lhostejný ke škodám, k nimž může dojít, představuje si nebezpečí, která neexistují, a staví na nich ta nejabsurdnější tvrzení. Zdá se mu, že ho všichni jeho sousedé urážejí, že se dost neklanějí jeho velkoleposti a chtějí mu všemožně ubližovat. Každého v rodině obviňuje, že mu škodí a opouští ho, přechází do nepřátelského tábora. Představuje si, že mu sousedé chtějí podkopat dům, a dokonce na něj zaútočit se zbraní. Proto vydává obrovské částky na nákup zbraní, revolverů a železných zámků. Když uplyne nějaký čas, obrátí se proti vlastní rodině. Samozřejmě mu nebudeme dávat peníze, byť bychom mu sebevíc chtěli pomoci, ale pokusíme se ho přesvědčit, že jeho myšlenky jsou nesprávné a neodůvodněné. Pokud se o tom stále nepřesvědčí a setrvá ve své mánii, nepomohou žádné peníze ani léky.“ K tomu autor dodává, že ani o sto dvacet let později neumí vymyslet lepší popis současného stavu.

I dnes totiž podle něj platí, že jednou z ruských slabostí zůstává osudová víra ve všemožné spiklenecké teorie a podivné ideje, provázená věčným „perzekučním bludem“ a přehnaným přesvědčením o vlastním historickém poslání. Autor si uvědomuje, že takové neduhy v žádném případě nejsou nijak specificky ruské, ale v žádné západní zemi podle něj nedosahují podobné myšlenky takové legitimity jako v Rusku. Nacionalistické cítění se v různých časech vzdouvalo v mnoha zemích, ale „těžko lze uvažovat o podobném kumulování nenávisti, jaké v posledních letech probíhá v Rusku“. Dalo by se sice namítnout, že podobné tendence nepotrvají navěky, že mohou zeslábnout, či dokonce zaniknout. Jenže v dnešní době, ve věku zbraní hromadného ničení, představují velikou hrozbu. Stoupající vlna ruského nacionalismu, která nahradila starou internacionalistickou doktrínu, je podle Laqueura dvousečná zbraň: „Jakmile je šovinistický duch venku z lahve, nemusí být zamířen proti Západu, může si najít domácí cíle, jako jsou národnostní menšiny a miliony zahraničních dělníků, kteří dnes v Rusku jsou.“ Velvyslanec jedné ze středoasijských republik se ptal svých přátel v Moskvě: „Co to děláte s našimi lidmi, kteří pro vás pracují? Vracejí se domů jako militantní islamisté.“

Pokud se někdo současnému vládnoucímu režimu vzepře, je uvězněn, a to na základě takřka libovolného obvinění: „pro zpronevěru, znásilnění, masovou vraždu, dopravní nehodu“. A sebekritika podobná té Solovjovově v současném Rusku dávno není v módě: „Jde-li v Rusku něco špatně, je to opravdu vždycky chyba cizinců. Podle dřívějších zkušeností je pocit, že Rusko je obleženou pevností, velmi hluboký a dlouhodobý. Kdyby totiž Rusko nebylo obleženou pevností, jak by se dala ospravedlnit autoritářská vláda, četná omezení vnucená obyvatelstvu, vyžadování obětí a nedostatky režimu?“ Právě proto se vyhlídky na trvalé smíření a lepší vztahy se Západem, který se v zápasu s vládci Kremlu jeví jako slabý a váhavý hráč, nezdají zrovna zářivé.

Autorova nijak optimistická kniha není tolik o Vladimiru Vladimiroviči Putinovi, jak možná trochu mylně sugeruje český název (v titulu anglického originálu Putin vůbec nefiguruje, jen „putinismus“), jako spíše o duchovním stavu současného Ruska a o světonázorovém podhoubí, z něhož vzcházejí aktivity takových skupin jako Noční vlci. Vzhledem k právě řečenému je jasné, že nepochybně najdeme jiné publikace, ze kterých se toho o osobě samotného Vladimira Vladimiroviče dozvíme více. O ruských kulturních dějinách a oscilování mezi Východem a Západem obsáhleji píše Orlando Figes v knize Natašin tanec. „Multitaskingovou“ ruskou propagandu, která dokáže úspěšně oslovit západní „levičáky“ nostalgickými odkazy na Sovětský svaz a deklarací boje proti tzv. fašismu, krajní „pravičáky“ ozvuky antisemitismu, americké konzervativce slibem obrany před liberální dekadencí (například „perverzní“ homosexualitou) a obranou tradičních hodnot, zase mistrně rozebral Timothy Snyder. Co se ale týká komplexního stavu dnešního Ruska, jde v případě Laqueurovy knihy o aktuálně možná nejlepší knihu na českém trhu. Nechybí v ní sarkastický humor, suchý racionalismus a drsná realističnost, najdeme v ní i erudici a psychologický vhled spojený s pregnantními formulačními schopnostmi, i když český překlad je snad místy trochu krkolomný. Teď už zbývá jen přání, aby jí u nás nechyběli pozorní čtenáři a aby našla odezvu, jakou si zaslouží.