Do konfliktu s putinovskou mašinérií se pochopitelně dostávají nejčastěji opoziční politici, aktivisté a novináři. Bill Browder (nar. 1964) se však tomuto obvyklému schématu vymyká, původní profesí je totiž finančník a investor. V rámci svých obchodních aktivit se nevyhýbal ani Rusku, kde po několika letech narazil na rozsáhlý daňový podvod, v němž šlo o rovných 230 milionů dolarů. Podobně jako v šestákových detektivkách vedly stopy do nejvyšších vládních kruhů a celé odhalení se nakonec obrátilo proti Browderovi samotnému, takže za daňový podvod začal být ruskými orgány stíhán on sám. Velkou oporou mu byl jeho právník Sergej Magnitskij, který navzdory všem překážkám a ústrkům hájil zájmy svého klienta, za což nakonec ve věku pouhých 37 let zaplatil životem (jakkoliv oficiální úmrtní oznámení samozřejmě zbavilo viny všechny podezřelé příslušníky ozbrojených složek, kteří byli přítomní Magnitského zadržení a převozu do věznice). 

Na památku zavražděného přítele se pak Browder vrhl do kampaně, jejímž cílem bylo v co nejvíce zemích prosadit přijetí zákona, na jehož základě by bylo možné zmrazit majetek ruských oligarchů zapojených do nelegálních finančních transakcí nebo je jiným způsobem omezit. Prioritou pochopitelně bylo prosazení tohoto zákona, pro nějž se vžilo označení Magnitského zákon, ve Spojených státech a zemích Evropské unie. Ve Spojených státech byl zákon přijat již v roce 2012, v Evropské unii teprve před několika lety a na podzim 2022 jej schválil i český parlament.     

Takto by bylo možné stručně shrnout obsah Browderovy knihy, kterou pod názvem Zmrazeno vydalo loni na podzim nakladatelství Dokořán v překladu Petra Holčáka. Na více než 300 stranách knihy se čtenář musí vcelku dle očekávání prokousat různými právnickými kličkami, ustát aroganci a neochotu úředníků ruských, amerických i evropských. Do toho je konfrontován se záhadnými nehodami Rusů ochotných Browderovu činnost nějakým způsobem podpořit a laxností tamní policie při jejich vyšetřování. Jenže Browder, ať už sám, či s nepřiznanou pomocí někoho, kdo se psaním zabývá profesionálně (na tom ovšem ve výsledku až tolik nezáleží), dokáže popsat zákulisní jednání i zdlouhavé soudní procesy způsobem, který čtenáře vtáhne natolik, až chvílemi zapomíná, že nejde o napínavý román ani o vzpomínky školeného superagenta, ale jen „obyčejného“ člověka (byť disponujícího miliony dolarů). 

Na atraktivitě pak knize přidávají i lokality, které Browder během shánění podpory pro své záměry navštívil – od Evropského parlamentu a britských univerzit přes Davos a Monako až po newyorské mrakodrapy. Nechybí ani dramatické okamžiky při ochraně před (domnělými i skutečnými) pokusy o únos a zatčení policií, přičemž Browder zároveň podrobně popisuje i strach a stres, kterým byla po dlouhou dobu vystavena jeho rodina. Nevynechává ani jiné své lidské vlastnosti od únavy a hladu přes znuděnost při poslechu abstraktních akademických přednášek až po otrávenost rodilého mluvčí angličtiny ze skutečnosti, že při svědeckém výslechu v jiné zemi musí být otázky vyslýchajícího a Browderovy odpovědi tlumočeny do jejího úředního jazyka. Snad jen kapitola druhá, v níž se autor vrací do dětství a předkládá čtenáři příběh školní šikany, který jej přiměl k předsevzetí hájit vždy a všude právo a spravedlnost, působí v knize až příliš čítankově a málo uvěřitelně. 

Kromě svižného jazyka a rychlého střídání atraktivních lokalit a napínavých situací přispívají k dojmu z četby i pravidelné zvraty. Téměř by se dalo říci, že každý úspěch je okamžitě následován protiúderem ze strany ruských lobbistů, politiků a jejich západních pomahačů. Browder je několikrát konfrontován ne-li s otevřenou zradou, tak přinejmenším se ztrátou dosavadních spojenců, kteří z nějakého důvodu přešli do tábora jeho protivníků. Jména některých zastánců Ruska, jejichž veřejným útokům musel Browder čelit, si přitom čtenář vybaví i z knihy finské novinářky Jessikky Aro Putinovi trollové, v níž je zase krátce nastíněn i Browderův případ. V neposlední řadě přispívá k požitku z četby i fakt, že autorovo několikaleté snažení bylo korunováno úspěchem, jak již bylo zmíněno výše. Ve Spojených státech ale už jednou přijatý zákon (v roce 2012 Barackem Obamou) čelil po nástupu Donalda Trumpa ruskému nátlaku na značné okleštění, k čemuž naštěstí nedošlo. Není však vyloučeno, ba je naopak téměř jisté, že kremelské kruhy své snahy nevzdají ani v budoucnu. Dobře to prozatím dopadlo i s Magnitského ženou a synem, které se nakonec Browderovi podařilo přesvědčit k odjezdu do Velké Británie, přestože případy Skripal a Litviněnko jasně ukazují, že odpůrci kremelských vládců si nemohou být jisti ani daleko od Moskvy.

Ačkoliv se putinovské Rusko před světem za poslední téměř rok a půl definitivně „odkopalo“ a u značné části obyvatelstva západních zemí ztratilo poslední zbytky důvěryhodnosti, je nutné mít na paměti, že z ruských veřejných rozpočtů si dojnou krávu neudělal zdaleka jen sám Putin, ale i mnoho dalších vysoce postavených činovníků, držících se často v pozadí mimo světla kamer. Ani oni by neměli dosahu Magnitského zákona uniknout – jinak se může stát, že podobně i méně čtivých knih na podobné téma budeme číst ještě mnoho, ale v realitě se na Západě ani v Rusku k lepšímu nic nezmění.