Švédská spisovatelka Majgull Axelssonová (*1947) před lety zaujala české čtenáře svými romány se zřetelnými rysy magického realismu. Ve své tvorbě se však také věnuje problémům současnosti i minulosti, na které by velká část nejen švédské společnosti raději zapomněla – mj. chudobě, sexuální turistice v jihovýchodní Asii, jejíž obětí se stávají i děti, a dalším. Ve své poslední knize Nejmenuji se Miriam (Jag heter inte Miriam, 2014) se zabývá v beletrii dosud spíše opomíjenou tematikou romského holocaustu i nelehkým postavením Romů v poválečné švédské společnosti. České vydání přijela autorka představit na veletrh Svět knihy, kde její vystoupení patřilo k těm, kterými se završila kampaň #ReadNordic.

iLiteratura: Postoj nacistů k Romům je dostatečně známý, ale přiblížila byste čtenářům v kostce situaci Romů ve švédské společnosti a postoj švédských úřadů k této minoritě?
Majgull Axelssonová: My Švédové se dobře umíme prezentovat jako ti, kdo se angažují ve prospěch druhých. Ale co se týče Romů, máme velmi nepěknou minulost.
Do Švédska přišly v dějinách čtyři velké vlny romských přistěhovalců, první z nich v 16. století. V 17. století byli prohlášeni za psance, romského muže mohl kdokoli beztrestně zabít, ženy a děti byly odevšad vyháněny. Na konci 19. století se objevila další velká skupina Romů, kteří odešli z Rumunska do Ruska a pak přes dnešní Finsko do Švédska, a právě na tyto lidi se obvykle vztahuje označení „švédský cikán“. Jednalo se v podstatě o dvě velké rodiny Taikon a Caldaras. Další přišli v souvislosti s válkou na Balkáně v 80. a 90. letech 20. století společně s mnoha dalšími uprchlíky a nyní zažíváme opět vlnu Romů z Rumunska. Romy z prvních tří vln lze považovat za integrované do švédské společnosti, mají trvalá bydliště, chodí do škol a tak dále.
Nicméně v roce 1916 Švédsko Romům zakázalo vstup na své území a zákaz platil až do roku 1954, devět let po porážce nacismu. To je skandální. Kromě toho byli Romové až do konce 60. let nuceni se stěhovat z místa na místo, nesměli zůstat déle než tři týdny v jednom okrese. Koncem 60. let ale vystoupila romská spisovatelka a herečka Katarina Taikonová a začala se zasazovat o práva Romů. Ona mimo jiné napsala několik podařených knížek pro děti o holčičce jménem Katici, v nichž vylíčila své vlastní dětství. Její boj trval asi deset let, nakonec se Romové směli usadit a posílat své děti do školy, i když někteří to nechtěli, ale dostali tu možnost. Předsudky přetrvávají dodnes, směřují hlavně k rumunským Romům, kteří žebrají před každým obchodem ve Švédsku.

iLiteratura: Zlepšila se situace Romů ve Švédsku od vydání vaší knihy? Vyšla v roce 2014, kdy si policie v jižním Švédsku vytvářela registry Romů a jednu romskou političku ve Stockholmu nepustili do hotelové jídelny...
Majgull Axelssonová: To si nemyslím. Domnívám se ale, že kniha alespoň trochu pomohla ukázat naši vinu na daném stavu věcí. Romové jsou národ, jsou to lidé jako my a druhého člověka můžeme posuzovat jen podle jeho činů, podle ničeho jiného. Na to lidé zapomínají, takže nevpustí hotelového hosta do jídelny jen proto, že má na sobě romský kroj. Je otřesné, že je takového chování někdo schopen. Teď už dotyční alespoň vědí, že se o tom bude psát v novinách.

iLiteratura: Práce na knize vám zabrala tři roky. Předpokládám, že velkou část z toho jste se zabývala rešeršemi. Když to porovnáte s dobou, kterou jste strávila psaním svých předchozích knih, trvala vám příprava této knihy déle?
Majgull Axelssonová: Bylo to asi o půl roku déle než obvykle. Píšu velmi pomalu, když mám dobrý den, napíšu dvě stránky, ale často jen jednu nebo jednu a půl. Je pravda, že pro tuto knihu jsem považovala za důležité udělat pořádné rešerše. Hodně jsem se nacestovala, navštívila jsem nejen mnoho míst ve Švédsku, ale i Osvětim, Ravensbrück a také Brusel, kde jsem se setkala s jednou starou Romkou, která přežila holocaust. Slyšela jsem i o táboře v Letech u Písku, i když jsem tam nebyla. Včera jsem se ale podívala do Brna do jediného evropského muzea věnovaného Romům. Moc se mi tam líbilo, historii Romů i jejich kulturu zprostředkovává velice dobře a jsem ráda, že takové muzeum existuje.

iLiteratura: Vyrostla jste v městečku Nässjö, kde žije i vaše románová Miriam a kde román začíná, to jistě nebude náhoda?
Majgull Axelssonová: I jiné mé knihy se odehrávají v Nässjö. Když popisuji nějaké prostředí, chci mít jistotu a na Nässjö v 50. a 60. letech mám výrazné vzpomínky.

iLiteratura: Hlavní hrdinky vašich knih jsou často ženy. Je pro vás snazší psát o ženách, nebo vám ženské postavy připadají autorsky zajímavější?
Majgull Axelssonová: Je pro mě mnohem jednodušší psát o ženách než o mužích. Neznamená to, že bych muže neměla ráda, mám manžela a dva syny. Ale z mnoha důvodů mi připadalo jednodušší líčit věci ženskýma očima, i když jsem psala i o mužích. Je tu ještě jeden důvod. Obvykle nemám při psaní pevně daná předsevzetí, ale v jedné věci jsem se rozhodla jasně – ženy v mých knihách nebudou mít jen vedlejší roli po boku mužů. Nejdůležitější je, aby dokázaly milovat, aby žily vlastní život. Chci ukázat, že často mají vzájemně mezi sebou velmi komplikované vztahy. O vztazích mezi muži toho vím výrazně méně. Když se bavím s manželem a on se zmíní o kolegovi z práce, tak se zeptám: „Má ten kolega děti?“ Manžel mi na to řekne, že neví. Tohle je to první, na co se by žena zeptala. Nechápu, jak se někdo na to může nezeptat.

iLiteratura: Téma druhé světové války a holocaustu dodnes vzbuzuje emoce. Nesetkala jste se kvůli své poslední knize s výhrůžkami ze strany pravicových extremistů?
Majgull Axelssonová: To by si mohli zkusit! Ne, opravdu jsem nic takového nezažila. Sice máme ve Švédsku nacisty, ale nemyslím si, že by měli přehled o tom, co se děje v literatuře, mou knihu nejspíše nečtou nebo nechápou, o čem je.

iLiteratura: Vaše kniha byla označena jako román o přežití holocaustu, ale také o přežití svobody. Byl to váš záměr, když jste knihu psala, porovnat život v holocaustu a život v svobodě?
Majgull Axelssonová: Nechtěla jsem srovnávat, chtěla jsem ukázat, že existoval život po holocaustu a že nebyl vždy úplně bez komplikací. Jedna z postav začne mít psychické problémy, prostě se zblázní z toho, čím si prošla. Jedinou obranou, která jí zbývá, je hněv. Miriam lže o svém životě, lže, protože ví, jak se etničtí Švédové dívají na Romy. Pro ni je otázkou přežití nedat najevo, kým vlastně je, a to je to hrozné.
Skutečně se nemáme čím chlubit. Ve Švédsku vznikl první ústav pro rasovou biologii, Němci ten svůj v roce 1936 vybudovali podle našeho vzoru. Je velká hanba, že jsme se těmito naukami zabývali. To je jedna část toho, co chci zachytit. Druhá je ticho, se kterým se přeživší po příchodu do Švédska setkali. Měli pochopitelnou potřebu mluvit o tom, co prožili, alespoň někteří z nich, ale Švédové nechtěli nic slyšet. Jako příklad jsem použila manžela Miriam, který vypíná rádio, když v něm zazní slovo Osvětim. Říká, že to je proto, aby si Miriam své zážitky nemusela připomínat, ale i to ticho je svého druhu připomínkou.

iLiteratura: Prozradila jste, že jste plakala, když jste dopsala poslední kapitolu, a že vaším tvůrčím motorem při psaní knihy byl hněv, nikoli smutek – našel by se přesto alespoň jeden veselý nebo nadějeplný zážitek při psaní knihy?
Majgull Axelssonová: Naděje byla uprostřed toho všeho vždy přítomná. Říkávám, že pokud člověk pláče, když dopsal poslední kapitolu, odvedl dobrou práci. Neplakala jsem nad příběhem samotným, ale protože jsem se dopsáním knihy musela odloučit od své postavy. Miriam-Maliku jsem si skutečně oblíbila, je to v mnoha ohledech mimořádná žena, když dokázala přežít hrůzy a neztratit schopnost milovat, jak svého manžela, tak nevlastního syna.

iLiteratura: Vaše předchozí knihy přeložila do češtiny Dagmar Hartlová, překlad nejnovější knihy je z pera Kateřiny Navrátilové. Jak se vám s nimi spolupracuje?
Majgull Axelssonová: Velmi dobře. Česky neumím, takže samotný překlad posoudit nemohu, ale zkušenosti jsem s oběma překladatelkami získala jen ty nejlepší.
Je to vždy zajímavá zkušenost, když vám mají knihy vyjít v překladu. Ve Francii mi překladatel u Dubnové čarodějky řekl, že můj jazyk je poněkud strohý a že by ho rád převedl květnatěji. To jsem odmítla. Ovšem Francie je zemí, kde chtěli měnit i Pipi Dlouhou punčochu, která měla litovat toho, že neposlouchá dospělé. Přitom jestli by Pipi něčeho rozhodně nelitovala, tak právě toho, že neposlouchá.