Zatímco do českého kontextu vstupuje téma romského holokaustu v pravidelných intervalech – minimálně ve formě každoroční srpnové pietní vzpomínky na jeho oběti, konané od roku 2009 v Letech na Písecku –, většina Švédů nemá o situaci Romů za druhé světové války žádnou představu. Spisovatelka Majgull Axelssonová se ve svém nejnovějším románu Nejmenuji se Miriam rozhodla tuto neznámou stránku holokaustu švédským čtenářům přiblížit.

Majgull Axelssonová (*1947), původním povoláním novinářka a dnes již renomovaná autorka, se ve svých knihách a reportážích důsledně staví na obranu utlačovaných, vykořisťovaných a bezmocných. Ohromný úspěch zaznamenala s románem Dubnová čarodějka (Aprilhäxan, česky 2002), přeloženým do řady jazyků a odměněným prestižní Augustovou cenou. Tento fantazijní postmoderní experiment je kritiky považován za dokonalou ukázku švédského magického realismu, a řadí tak autorku po bok velikánů typu Görana Tungströma. V češtině dále Axelssonové vyšel román s názvem Ta, kterou jsem se nestala (Den jag aldrig var, 2004, česky 2006) o ženě dvojí identity.

Aktuální titul Nejmenuji se Miriam (švédsky Jag heter inte Miriam, 2014) vypráví příběh romské dívky Maliky, jejíž rodina vede na konci třicátých let obyčejný život v Bavorsku. Po vypuknutí války je hrdinka spolu se všemi příbuznými z rasových důvodů odvlečena z domova a po krátkém klášterním intermezzu – během kterého si nacističtí pohlaváři vyjasňují, zda jsou Romové vlastně příslušníci vyšší, árijské rasy, či plebs odsouzený k vyhlazení – se dostává do koncentračního tábora v Osvětimi. Záhy si uvědomuje, že aby zde mohla přežít, musí se přizpůsobit požadavkům, které na ni klade táborová správa: nemyslet, necítit, jen slepě vykonávat rozkazy. Rychle se také ukazuje, že nebezpečí jí nehrozí jen ze strany esesmanů; i v táboře přetrvávají předsudky vůči Romům a Malika čelí mnohdy agresivním ústrkům ze strany spoluvězeňkyň. Jednoho dne proto využije nečekané příležitosti: vezme oblečení mrtvé židovské dívce, a když se náhodou dozví i její jméno, je rozhodnuto – stane se Miriam Goldbergovou.

Axelssonová rozvíjí své vyprávění ve třech časových rovinách, propojených asociativními nitkami. Nejprve čtenáře seznamuje s pětaosmdesátiletou Švédkou Miriam, která žije na první pohled spokojený život, jen sem tam narušovaný běžnými rodinnými problémy. Další vrstvu příběhu tvoří vzpomínky, ve kterých se Miriam čím dál častěji vrací do doby, na niž jí kdysi přikázala zapomenout její „adoptivní matka“. Opět se tak ocitá v čase, kdy ji tyranizovali nelidští esesmani, umírali jí přátelé a kdy pociťovala silné odcizení od světa. Když nyní dostane k narozeninám náramek s vyrytým jménem, je nucena si přiznat, že život, jejž vedla, mohl a možná i měl patřit někomu jinému.

Spojnici mezi Malikou a Miriam představuje mladá Miriam, která je po válce na pokraji smrti zachráněna a dostává se spolu s dalšími židovskými uprchlíky do Švédska. Setkání s realitou země hrdé na svůj sociální systém a rovnostářský přístup k obyvatelstvu Miriam jen utvrdí v přesvědčení, že jedinou možností, jak žít dál, je zapomenout na svoji minulost a vzdát se romské identity.

Kniha je psána s upřímnou naléhavostí a autorce bez pochyby nelze upřít hluboký zájem o závažné téma, jehož otevření významnou osobností švédské kultury může mít pozitivní dopad na informovanost široké veřejnosti. Při zpracování tématu postupovala Axelssonová důsledně, o čemž svědčí i seznam zdrojů na konci knihy. Nikoliv náhodou v něm najdeme jak literaturu faktu, tak beletrii – obzvláštní pozornost si v tomto kontextu zaslouží Göran Rosenberg a jeho Augustovou cenou ověnčený memoár Krátká zastávka na cestě z Osvětimi (Ett kort uppehåll på vägen från Auschwitz, 2012), jehož vliv na výslednou podobu románu Axelssonová sama přiznává.

V textu si ovšem nelze nevšimnout jisté šablonovitosti, patrné zejména na úrovni postav. Snad kromě Miriam (i když i její psychologický profil jako by se místy smrskával do jejího motta „Zapomeň a přežij“) se jedná o prázdné skořápky, které zaplňují prostor textu v podstatě jen za účelem zvýšení jeho věrohodnosti. Celkově je Axelssonová ve snaze o co nejautentičtější vylíčení svého tématu až příliš názorná, což výsledný dojem poněkud sráží.

Nápadné je, že její postavy bez výjimky zažívají šok, když se po válce dozvídají o utrpení za hranicemi své země. Zde se však zřejmě nejedná ani tak o nedostatečné prokreslení či odstínění charakterů, jako spíše o nelichotivé zachycení reálné reakce většiny Švédů, což svědčí o značné kolektivní zaslepenosti. Na nastavení zrcadla, byť od skončení války uplynulo už více než sedmdesát let, nicméně není nikdy příliš pozdě.