Když uprostřed doby protektorátu zemřel básník, prozaik, satirik, publicista a politik Josef Svatopluk Machar (1864–1942), zpráva o jeho smrti mnohé překvapila: mysleli si, že je mrtev už dávno. To alespoň tvrdil Pavel Kosatík v článku v časopisu Týden z roku 2004, nazvaném Smutný solitér. Přesto ale tohoto spoluautora Manifestu České moderny Kosatík zařadil v knize Čeští demokraté mezi 50 nejvýznamnějších osobností našeho veřejného života. Každopádně jde o spisovatele, jehož některé knihy stále stojí za přečtení a působí velmi „moderně“ – například o jeho Konfesích literáta Bohumil Svozil napsal, že tak otevřený, vyzývavě konkrétní a provokativní průhled do oblasti lidské intimity neměl v naší memoárové literatuře žádnou, ani vzdálenou obdobu. K záslužnému připomenutí Macharova jména mohla přispět i nová vydání dvou Machrových básnických knih (Confiteor; Zde by měly kvést růže, Host, 2012) a také edice jeho méně známého spisu Z dějin vousu. Publikace Petra Sýkory Básník proti Hradu: neposlušný občan Josef Svatopluk Machar (Libri, Praha, 2009) měla za cíl prozkoumat především Macharův život v době meziválečné republiky a protektorátu. A nedávno pak vyšel sborník s názvem Politici, umělci a vědci ve veřejném prostoru na přelomu 19. a 20. století, v nichž je právě Machar hlavní postavou. Jeho myšlení a život jsou v knize nasvěcovány z mnoha odlišných úhlů a zasazovány do širokých dobových kontextů.

Na předním místě stojí vztah T. G. Masaryka a J. S. Machara, který lze nyní lépe zkoumat i na základě postupně zpřístupňované korespondence. Autoři poukazují na silné pouto, které oba k sobě vázalo, což se projevuje i na tematické paralelnosti Masarykových teoretických děl a Macharovy epiky. (Masarykův program realismu je přitom snad trochu provokativně představen jako „religiózně-politické hnutí“.) Zmíněno je i spisovatelovo angažmá v roli generálního inspektora československé armády, kterého se ale roku 1924 vzdal. Podle Petra Sýkory se Machar kvůli malé postavě, vzhledu a neznalosti technických specifik do armádního života vůbec nehodil. Nicméně básník se nucenou rezignací cítil ukřivděn a to do konce života záporně ovlivnilo jeho vztah k oficiální československé politické elitě i k samotnému Masarykovi. TGM s Macharem sice komunikoval nadále, psal mu mimo jiné, že nové poměry soudí příliš osobně, ale Machar jeho argumenty odmítal a byl stále zatrpklejší.

Další články pojednávají o Macharově vztahu s germanistou a překladatelem Arnoštem Vilémem Krausem (1859–1943), který se snažil jej navrhnout jako kandidáta na Nobelovu cenu, malířem Františkem Kupkou nebo Antonínem Mackem. Michal Topor popsal Macharův vztah s literárním historikem Janem Jakubcem, s nímž jej spojoval odpor k mýtu o „zázračnosti“ českého národního obrození. Petra Ježková se zaměřila na Boženu Vikovou-Kunětickou, která se podle ní v určité době stala na Macharovi bezmezně závislou a chtěla po něm soud o všem, co psala nebo hodlala činit. V té době zdaleka nebyla tak samostatná, jak by se od průkopnice emancipace čekalo. Od začátku se přitom snažila hlásat svoje vlastní společensko-politické názory – nejprve svými romány, pak ústy herců z jeviště a nakonec to činila osobně coby politička. V té době již vystupovala samostatně a Macharovo naléhání na to, aby se vrátila k umělecké tvorbě, zůstalo bez odezvy.

Kniha se ovšem i obecněji zabývá kulturním ovzduším přelomu 19. a 20. století, v němž „se formulují a zejména v dobových polemikách tříbí názory různých proudů českých intelektuálů“, umění se postupně emancipuje od nutnosti sloužit národním zájmům a Češi pomalu získávají i mezinárodní uznání svých snah. (Hyperkritický Machar přitom podle jednoho dopisu A. V. Krausovi z roku 1904 souhlasil s charakteristikou Čechů jako netrpělivých, prohnaných, marnivých, ale i poctivých a roztomilých dětí.) Pozoruhodná je v tomto smyslu kapitola Kurta Ifkovitse o Hugovi von Hofmannsthalovi (1874–1929). Ten Čechy původně považoval za jedno z etnik, které ohrožuje existenci monarchie; byli pro něj národem, jenž záludně číhá „s vyceněnými zuby“. O české umělecké tvorbě měl mínění nevalné, či spíše nulové. Když chtěl do Tschechische Anthologie, která vyšla nakonec jako 21. svazek Rakouské knihovny (Im Insel-Verlag, Leipzig, 1917), zahrnout aktuální texty, „musel přiznat, že v tomto směru nemá žádnou konkrétní představu“. V knize se měl objevit i text Macharův, což se nakonec nestalo, obsahovala jen Eisnerovy překlady J. Vrchlického, A. Sovy a O. Březiny. V dopisu tehdy rakouský autor napsal: „Ptám se, mají-li [Češi] cosi jako velkou literaturu, ať básně, novely, cokoli, co by bylo srovnatelné s Puškinem, Gogolem, Gončarovem – proč mi to není známo?“ Pod dojmem návštěvy Prahy z roku 1917 (tehdy v ní přitom nebyl poprvé) se ale jeho postoj postupně měnil. Uchvátilo jej nejen město, ale i lidé se mu zdáli „nesmírně milí“. Navštívil i představení Janáčkovy opery Jenůfa: „Včera večer jsem byl v českém Národním divadle na nové opeře, jde o velice krásné dílo a vynikající nastudování.“ O svém pobytu v Praze pak prohlásil, že to byl jeho „nejsilnější zážitek od začátku války“. Hofmannsthal si od válečného vzepětí sliboval, že přinese duchovní obrodu monarchie. To, co ale viděl v Čechách, jeho představy nabouralo: „Odhodlání, s nímž jde tento národ proti nám, a ta hrdost v něm obsažená, ta přepjatost, to až svévolné předjímání budoucnosti – která se, tak, jak si ji vysnili, nikdy nestane skutečností – a jak jsou schopni všechno zapojit do svého boje, celou svou minulost, jedno vedle druhého, činy i utrpení husitů, rouhání a svatost, celá ta staletí jako by jim dávala křídla – nevím, s jakými pocity jsem se vrátil domů, byla to směs sklíčenosti, obav, a také fascinace.“ Podle Ifkovitse se tak u Čechů projevovalo to, co chtěl probudit v Rakušanech: „reflektovali vlastní dějiny a podřizovali je vizi budoucího sebeurčení, z minulosti čerpali nárok na budoucnost i vůli k jejímu aktivnímu prosazení. Jde o obdobné pojetí, ovšem nikoli s výsledkem, jaký by si Hofmannsthal přál. Naopak – to, co v Praze zažil, znamenalo konec všeho, v co pro Rakousko doufal.“ Teď to byli Češi, kdo vzali svůj osud do vlastních rukou – k aktivním bojovníkům přitom patřil i Machar, který spolupracoval s odbojem a byl vězněn – a byli odhodláni k aktivním činům. „A tak byly Hofmannsthalovy dojmy rozpolcené: I když nemohl schvalovat úsilí o nezávislost, přece jen na něj sebevědomí a rozhodnost, s nimiž argumentovala protistrana, udělaly dojem.“ Pražská porážka nicméně byla i osvobozující: „Zachránila básníka před politikem Hofmannsthalem.“ Šlo přitom vlastně o opačný proces než v případě zmíněné Vikové-Kunětické. A snad také Machara, jehož knihy po roce 1924 stále více určoval boj s Hradem. Dle Kosatíka jeho stále méně invenční knihy, které za první republiky nepřestal chrlit, dokládaly, že okázalé zklamání je poslední emocí, která mu v pozdním věku zůstala. Sám svoje „prozření“ komentoval sobě vlastní rétorikou: „Snil jsem velký sen o novém kulturním českém člověku. – Procitl jsem, stáhl ruku zpět a vyhledal svůj starý bič.“

Celkově tak kniha poskytuje nejen analýzy prostředí politiků, umělců a vědců ve veřejném prostoru na přelomu 19. a 20. století, ale přináší i vhled do osobních sporů a emočních dramat, které byly mnohdy jejich skrytými hybateli.