Psát povídky není vůbec vděčná role. Povídkové soubory nepatří ke komerčně nejúspěšnějším titulům, mnozí se navíc na povídky a jejich autory dívají poněkud s despektem, jako by snad tento krátký literární útvar nekladl na autora stejné nároky jako na autory románů. A přitom je to možná právě naopak. Styl románových děl nemusí být tolik hutný, vypointování až tak přesné a téma, které by na pár stránkách nebylo dostatečně nosné, by možná s nějakou tou „vatou“ na několika stovkách stránek nakonec fungovalo. Podíváme-li se na autory úspěšných povídkových souborů, a to nikoliv jen anglosaské provenience, nabízejí ve většině případů něco navíc. Mistrovskou zkratku, nadmíru úsporný jazyk, který však řekne i na malém prostoru vše, co je třeba, překvapivou pointu nebo šokující téma či jeho zpracování. I jinak „tradiční“ autoři se tak v povídkách často pouštěli do jim neznámých, mnohdy až experimentálních vod, nebo si na nich zkoušeli postupy, jichž posléze využili ve svých románových opusech. Za zmínku stojí širší veřejnosti ne až tak známá, zato studenty literární interpretace skrz naskrz analyzovaná Nerudova povídka U Tří lilií, která z jeho souboru Malostranských povídek dosti vybočuje. A vrátíme-li se do anglicky mluvících zemí, nelze opomenout čítankové Dubliňany Jamese Joyce nebo povídkovou tvorbu Williama Trevora či Iana McEwana.

Úspěšná a cenami ověnčená Hilary Mantelová má tu smůlu, že ji širší veřejnost má zapsánu spíše jako autorku historických románů Wolf Hall (česky Argo, 2010) a Předveďte mrtvé (Argo, 2013), jimž se navíc v obou případech dostalo velkého uznání v podobě prestižní Man Bookerovy ceny (2009 a 2012). Její tvorba je přitom mnohem rozsáhlejší a repertoár pestřejší než toliko exkurz do doby tudorovské Anglie (Mantelová má na svém kontě doposud dvanáct románů a dva povídkové soubory). Byť mnozí škarohlídi tvrdí, že se první dvě části její cromwellovské trilogie dosti podstatně svezly na vlně popularity seriálu Tudorovci a že zas nejde o tak výjimečná díla, aby si obě zasloužila Bookerovu cenu, ti, kteří oba díly četli, se svorně shodují, že je zač chválit. Ano, stále jde o romány historické, které jsou značně svázány nutností vycházet z dobových pramenů a podrobných rešerší (Mantelová je ostatně proslulá svými zevrubnými přípravami, neustálými úpravami již napsaného textu, přepisováním, desítkami různých verzí téže scény apod.). Ani v jednom případě však rozhodně nejde jen o klasický historický příběh. Mantelová se jakožto bravurní vypravěčka spíše než na líčení historických událostí zaměřuje na to, co se skrývá za neproniknutelnými a dost možná i matoucími maskami, jež ulpěly na tvářích reálných historických postav. Snaží se z nich tyto masky strhnout a ukázat jejich nositele jako skutečné lidi z masa a kostí. Pokud budeme parafrázovat její vlastní prohlášení, nezajímají ji ani tak biografie, jež podle ní nejsou pravdivým záznamem lidského života. Jde jí o lidi samotné, jejich charaktery a zachycení atmosféry doby. Samozřejmě, že jde do značné míry o interpretaci, možná i lehkou nadsázku. Ať tak, či onak, Mantelová vdechuje život dávno zaprášeným náhrobkům a jménům na nich napsaným, aniž by zastírala krutost až brutalitu doby, v níž jejich nositelé žili.

I proto se může zdát, že její zatím poslední kniha, povídkový soubor Zavraždění Margaret Thatcherové, je jakési vybočení z řady, že to je dílo, které s předchozími úspěšnými historickými opusy nemá nic společného. Je to však pravda jen částečně. Na rozsahu několika málo stránek může Mantelová sice jen těžko podnikat nějaké hlubší sondy do mysli svých postav (zde konkrétně výlučně ženských hrdinek), ale i zde se jí nadmíru daří dostávat pod povrch věcí. Za vším zdánlivě jasným se ukrývá něco dalšího, nečekaného, byť jen málokdy pozitivního. V mnoha případech již od počátku tušíme, k čemu daná povídka směřuje. Tajně doufáme, že to nenastane, ale marně.

Na rozdíl od svých předchůdců, kteří pracovali třeba s náhlým prozřením postav (Joyceova slavná epifanie) nebo nejrůznějšími postmoderními hříčkami a banálními okamžiky, které jednou provždy a fatálně poznamenaly osudy protagonistů, Mantelová nestaví své povídky až tolik na momentu překvapení a na náhlých zvratech. Její povídky spíše postupně gradují – Mantelová až do samého finále utahuje příslovečné šrouby.

Na první pohled to vypadá, že všech deset povídek svazku kromě ženských vypravěček vlastně nic nespojuje. Odehrávají se na různých místech, v různých dobách, vypravěčky jsou zralé ženy, jindy zase děti. Když se však nad jednotlivými povídkami zamyslíme, přece jen některé styčné body nalezneme. Protagonistky v první řadě spojuje určitá naivita, někdy možná až přecitlivělost nebo nevyrovnanost, daná buď jejich osobností, nebo životní situací, jako je tomu například hned u první povídky Promiňte, že ruším, kdy se spolu s hlavní hrdinkou ocitáme v Saúdské Arábii v roce 1983. Nejde tu ani tolik o očekávaný střet kultur jako spíše o nucenou izolaci, narušenou nezvaným návštěvníkem. Motiv nezvaného hosta se ostatně táhne celým souborem. Není to jen tato žena v domácnosti, žijící zcela stranou okolního světa, kdo se musí vyrovnat s nečekaným zásahem zvenčí. Služebná Marcella, původem z jihovýchodní Asie, se v povídce Kurz angličtiny ocitá v mnohem horší situaci. Jako by nestačilo, v jak ponižujících podmínkách žije, ještě si ji vyhlédne problematický syn zaměstnavatelů a učiní z ní objekt své pomsty kvůli tomu, že nesměl jet s rodinou na hory.

V jiných povídkách to jsou naopak samy hrdinky, které se, často nechtěně, ocitají v roli narušitelek. V jedné z nejlepších povídek souboru Jak vás poznám? je spisovatelka, pozvaná na čtenářský večer, konfrontována nejen s odpudivou každodenní realitou upadajícího penzionu, ale i s životem jedné ze zaměstnankyň, tělesně postižené dívky. Dětské hrdinky povídky Čárka zase proniknou za zdi panského domu a s dětskou krutostí se postaví tomu, co jeho majitelé tak bedlivě střeží za staženými závěsy.

V několika případech Mantelová pracuje i se zmnožením. Některé motivy se opakují, většinou v samém závěru povídky, aby posílily celkové vyznění. Bílý psík, ležící v povídce Srdce nevaruje u nohou hrdinčiny mrtvé sestry, a pak stejný psík, který se v jejich životě, dost možná jako výstraha, už jednou objevil; mrtvé dítě a mrtvé kůzle, přičemž není jasné, které z nich skutečně manželský pár z povídky Zimní dovolená viděl. Podobné hry se čtenářem známe od mnoha postmoderních autorů, kdy se předměty nebo lidé vynořují a opět mizí, táhnou se příběhem jako příslovečná červená nit.

Na samý závěr je třeba zastavit se u bezesporu nejkontroverznější povídky celého souboru, jež dala také název celé knize, Zavraždění Margaret Thatcherové. Rozhodnutí nazvat celou knihu právě takto se může zdát jako kalkul, laciný, až bulvární trik na podporu prodejnosti. Leckoho by mohlo napadnout také něco o „statečnosti“ autorky, která s vydáním povídky raději počkala, až bude její protagonistka mrtvá (Margaret Thatcherová zemřela v roce 2013). Ani jedno nařčení by vůči Mantelové nebylo spravedlivé. Inkriminovaná povídka, jak sama říká, nevznikala vůbec snadno, trvalo jí celých třicet let, než ji dokončila k úplné spokojenosti. Mnoho jejích verzí bylo za tu dobu zničeno. A pokud jde o osobní statečnost, je o Mantelové známo, že nepatří k osobnostem, které by se bály své názory ventilovat na veřejnosti (viz třeba nedávné nepříliš pochvalné prohlášení na adresu národem milované Catherine, vévodkyně z Cambridge).

Povídka Zavraždění Margaret Thatcherové má reálný základ. Hilary Mantelová bydlela v roce 1983 ve Windsoru hned naproti nemocnici, kde se v té době léčila po operaci očí i nepopulární „Železná lady“. Jak ji tak jednou viděla v nemocniční zahradě, napadlo ji, jaké by to bylo, moci využít šance, když ji má takto vydánu na milost a nemilost. Co všechno by se mohlo stát a co vše by se změnilo, kdyby ji ze svého okna jen nepozorovala, ale kdyby stiskla domnělou spoušť. Na této vzpomínce pak vystavěla fabuli celé povídky: nevítaný vetřelec vstoupí nejen do bytu, ale zároveň i do života hlavní hrdinky se záměrem zastřelit nenáviděnou premiérku a zcela nečekaně se setká z její strany nejen s pochopením, ale i s horlivostí, jež dokonce předčí jeho vlastní.

Nenávist vůči Margaret Thatcherové není ostatně v moderní britské literatuře nikterak výjimečná. Její osoba dodnes rozděluje britskou veřejnost na dvě skupiny, od fanatických uctívačů tradičních hodnot až po její zatvrzelé odpůrce, velmi často právě z uměleckých či akademických kruhů (mnozí intelektuálové se netají tím, že právě Thatcherová a její politika zapříčinily odchod celé řady osobností z Británie, nejčastěji do Spojených států). Možná by stálo za pokus zjistit, zda vůbec existuje nějaký ze současných britských autorů, který by se k osobě Margaret Thatcherové literárně nevyjádřil. Například Rushdie ji ve svých memoárech Joseph Anton nazval „Paní Margaret Torture“ a v jednom ze svých článků z osmdesátých let si povzdychl nad tím, že Anglie, již tolik obdivoval, právě teď končí a mění se v ochranitelskou, škrobenou, nesvobodnou, viktoriánské hodnoty uctívající zemi. To vše pod nekompromisní vládou jedné zlověstné panovnice. Pokud bychom měli alespoň krátce uvést některé další autory, jejichž díla pojednávají právě o životě za vlády Železné lady, byly by to například povídky Hanifa Kureishiho a v první řadě jeho scénář k filmu My Beautiful Laundrette (1985), dále třeba What a Carve Up! (1994) Jonathana Coea nebo z těch novějších Linie krásy (2004) Alana Hollinghursta. Ale samozřejmě bychom našli desítky dalších, kteří měli tu více, tu méně potřebu vyjádřit se k dopadům, jež měla vláda Margaret Thatcherové na Británii, a to jak ekonomickým, tak především společenským.

Právě zachycení doby a lidí v ní žijících je nejsilnější zbraň nového povídkového souboru Hilary Mantelové. Byť to jsou jen takové střípky lidských osudů, někdy skutečně kratičké, jsou nekompromisní a neskutečně přesné. Bez zbytečných okolků jdou k jádru věci – autorčinu pozornému oku nic neunikne. Ostatně jak Mantelová sama říká, je vždy na stráži, vždy bdělá. Nocí i dnem „číhá“ na inspiraci. I proto jsou její povídky tak aktuální a působivé. Spolu s povídkami Juliana Barnese Stolek s citróny jde určitě o to nejlepší, co současná britská povídka může nabídnout.