Jistý nejmenovaný hrdina...
V souladu s pravidly žánru má i text historického románu Wolf Hall Hilary Mantelové tři výrazné součásti: dialogy, vyprávění a popis. Dokáže český překlad vystihnout to, co je v původním textu přirozené, nápadné, anebo případně upozaděné? Komentář vychází z detailního srovnání jedné kapitoly.
Trilogii Hilary Mantelové pojednávající o životě anglického státníka Thomase Cromwella otevřel svazek nazvaný Wolf Hall (Fourth Estate, London, 2009, 654 s.; 2010 stejnojmenný překlad). Druhý díl, Bring up the Bodies, vyšel v roce 2012, překlad do češtiny poté o rok později s názvem Předveďte mrtvé. Pod oběma překlady je podepsána Michala Marková. Na třetím dílu, nazvaném The Mirror and the Light, autorka v současnosti pracuje.
Historický román Wolf Hall dějem pokrývá Cromwellovo dětství až do momentu popravy Thomase Mora. K analýze překladu jsme vybrali kapitolu Three-Card Trick (Skořápky), v níž jsou proti kardinálu Wolseymu vznesena obvinění a Cromwell se musí starat, aby Wolseyho pád nepostihl i jeho samotného. Kapitolu jsme zvolili vzhledem k její přijatelné délce a také na základě toho, že jsou v ní v dostatečném množství zastoupeny dialogy, vyprávění i popis (kam řadíme i různé vzpomínkové či reflexivní pasáže). Tyto tři aspektu textu jsou dle našeho názoru stěžejní pro celkový dojem díla, a proto se zaměříme na posouzení, zda se v překladu podařilo zachovat srovnatelný stylistický účinek.
Fokalizace
Pokud jde o vyprávění samotné, jeho zřejmě nejnápadnějším rysem je důsledná interní fokalizace na postavu Thomase Cromwella. Gérard Genette rozlišuje fokalizaci (kdo se na děj dívá nebo kde jej vnímá)1 nulovou, interní a externí.2 Tomáš Kubíček tyto typy ve zkratce definuje takto: „Při nulové fokalizaci ví vypravěč víc než každá postava ve vyprávění, při vnitřní fokalizaci má stejné informace jako postava vyprávění a konečně při externí fokalizaci ví méně než postava.“3 Příběh je sice vyprávěn vypravěčem ve třetí osobě, ale všechen děj vnímáme Cromwellovým pohledem, známe jeho myšlenkové procesy, ale nevidíme do myslí jiných postav. Jak píše Genette, „[t]he narrative in that case can tell us everything this character perceives and everything he thinks (…). In principle it is supposed to tell us nothing else.“4
Z hlediska podání příběhu je tak recipient vydán na milost Cromwellově interpretaci okolního dění. Tato absence nulově fokalizovaného vševědoucího vypravěče se může v recipientově čtení projevovat dvěma navzájem provázanými způsoby: to, co Cromwell neví, si recipient dotváří, dostává se mu poměrně značné svobody při „dourčování“5 příběhu. Nemusí Cromwellova stanoviska, pocity a vyjádření vyhodnotit jako odpovídající realitě příběhu, nemusí věřit v Cromwellovu naprostou vypravěčskou spolehlivost, čímž se recipientovi otevírá široké pole úvah na téma „jak to vlastně doopravdy bylo“. Druhou stranou této spolutvůrčí volnosti je recipientova nejistota ohledně děje. Chybí zde jednotící vyprávěcí instance, která by jednoznačně potvrdila průběh děje a jeho pravdivost, což je zvláště patrné při klíčových scénách. Dobře to lze pozorovat například na konci Bring up the Bodies během vyšetřování údajné nevěry Anny Boleynové, kdy recipient na celý tento složitý problém nemůže nahlížet jinak než prostřednictvím Cromwella, jenž sám nemá dostatečné znalosti, aby případ objasnil, a navíc je vůči obviněným mužům osobně zaujatý. Pokud tedy recipient čeká definitivní pravdu, nedočká se jí, je neustále ponecháván na vážkách.
Co je pro nás důležitější, u Mantelové má interní fokalizace dva velmi zjevné jazykové důsledky. Prvním je heterogennost vypravěčova pásma, do kterého často vstupuje neznačená přímá řeč (…for God’s sake, Thomas, Cavendish begs him, don’t tell him you’re coming if you’re not. – s. 165), polopřímá řeč (Anne had wanted to be dyed, but her mother had said it was not suitable for a little girl. – s. 173), vnitřní monolog (When he hears this he thinks, imagine living inside the Lord Chancellor’s head. Imagine writing down such a charge and taking it to the printer… – s. 180), a někdy i běžná vypravěčská ich-forma (Meanwhile, my lord cardinal sits, and sometimes mutters to himself, and sometimes speaks aloud… – s. 165). Druhým důsledkem je vypravěčovo naprosto převažující odkazování na Cromwella pomocí zájmena he, i pokud to jde proti tematicko-rematické struktuře textu či běžným konvencím při referenci. Příklady budeme komentovat dále společně s překladovými variantami.
Cromwellovo zprostředkovávání se ukazuje i při popisných či reflexivních pasážích, zkrátka tam, kde vyprávění děje ustupuje do pozadí. V námi analyzované kapitole se to týká hlavně osob, u nichž ovšem záleží na jejich vztahu ke Cromwellovi. Popisy vévody z Norfolku (v originálu s. 162–163) nebo Anny Boleynové (s. 166) se tak blíží karikatuře, zatímco vánoční vzpomínka na rodinu (s. 169–170) je vřelá, poetická a nostalgická.
Dialogy
Stručně k dialogům: domníváme se, že právě díky nim působí postavy Wolf Hallu jako živé, celistvé a uvěřitelné charaktery, jelikož dovedou věrohodně komunikovat celou škálu emocí od náklonnosti a flirtu přes rozpaky a hněv až po vtip, ironii, sarkasmus, vulgaritu a mnoho dalších. Mantelové se podařilo z historických osobností, které jsou většinou vnímány stereotypně a jako určité emblémy (Jindřich byl nevěrný cholerik, Anna Boleynová svůdná manipulátorka atd.), vytvořit skutečně komplexní charaktery. V podstatě v tom lze hledat i jakýsi pokus o demytizaci těchto postav a světa kolem nich. Více ukážeme dále.
Stín krásného a věrného
Na úvod chceme říci, že překlad dle našeho názoru naplňuje ono známé přirovnání k ideální ženě – je krásný a zároveň věrný. Co se týče nějakých zásadních překladatelských pochybení (tedy takových, jež ztěžují nebo znemožňují porozumění), jsme si vědomi jen dvou, která uvedeme hned zde na začátku, jelikož jsou to pouze jednotliviny a nemá význam se jimi zabývat samostatně či více do hloubky.
Prvním je záměna jmen, kdy se v jednom případě z Gregoryho stává George: The little flames leap and flare, and Gregory looks into them. (s. 173) – Plamínky vyskakují, mihotají se a George do nich upřeně hledí. (s. 154) Vzhledem k tomu, že na scéně v daný okamžik není nikdo jiný než Cromwell s Gregorym, není pro čtenáře problém identifikovat tento úsek jako chybu a doplnit si správné jméno. Zároveň je třeba říci, že je zde na místě kromě překladatelky „vinit“ i odpovědného redaktora Viktora Janiše, jelikož jde o chybu snadno detekovatelnou a odstranitelnou i bez znalosti originálu. (Bylo by ovšem nefér nezmínit, že jinak považujeme redakční péči v celém Wolf Hallu i v Předveďte mrtvé za velmi dobrou. V analyzované kapitole jsme narazili už jen na jednu chybějící čárku na konci přístavku: Jelikož on, kardinálův člověk tak často navštěvuje krále… – s. 165.)
Druhý problém už je více překladatelský a spočívá v překladu spojení Tyndale’s ploughboy: …putting it out there, to the shepherds on the hills, to Tyndale’s ploughboy… (s. 180) – …vypovíš ho ovčákům v horách, tyndaleským oráčům… (s. 159) Jméno Tyndale zde samozřejmě odkazuje k reformátorovi Williamu Tyndalovi a celé spojení pak k jeho slavné větě „If God spare my life, before very long I shall cause a plough boy to know the scriptures better than you do!“6 Méně šťastné je zde použití relačního adjektiva místo potenciálně lepšího přivlastňovacího (Tyndalovým), protože současný stav svádí k interpretaci relačního adjektiva jako odvozeného od názvu místa (pražským oráčům, vesnickým oráčům atp.). I při použití přivlastňovacího adjektiva by ale spojení zůstalo – alespoň pro většinu českých čtenářů, jak se domníváme – dosti neprůhledné. Proto bychom v tomto případě navrhovali explicitaci, například ve formě vedlejší věty přívlastkové: oráčům, které chce Tyndale učit Písmu.
Ne nutně chybné či špatné, ale spíše diskutabilní jsou některé vynechávky. Na jednou stranu je to v poměru k délce celé kapitoly naprosto zanedbatelný počet jednotlivých slov nebo krátkých slovních spojení, jejichž omise text nikterak nepoškozuje. Na druhou stranu je pro nás obtížné odhadnout motiv vynechání, protože nejde o překladatelsky obtížná místa. Docela dobře tak může na vině být pouhé přehlédnutí.
Tedy popořadě: ‘Another day,’ he says. ‘I will send for you. I promise.’ (s. 168) – „Až někdy jindy,“ dodá. „Pošlu pro vás.“ (s. 150) Chybějící překlad poslední věty je zde velice jednoduše řešitelný pomocí Slibuji. …deaf now to the sound of Putney’s cracked church bell, to the smell of wet ink… (s. 170) – …už nezaslechnou hlas prasklého putneyského zvonu, už neucítí vůni inkoustu… (s. 152) Zde by podle nás šlo použít spojení zasychající inkoust. Následující příklady se pohybují na pomezí omise a neutralizace, v obou jde o nepřevedení slova Christ coby intenzifikační částice či citoslovce: ‘I’ll tell him, Lord Chancellor, and by the blood of Christ he will find it a consolation, as he sits in exile and…’ (s. 191) – „Já mu to vyřídím, lorde kancléři, a jemu to jistojistě přinese útěchu, když teď sedí ve vyhnanství a…“ (s. 168) Vyjádření pomocí jistojistě zdaleka není tak silné, nicméně je pravdou, že se případný věrný překlad složitěji zabudovává do struktury věty. Pokud už bychom takový věrný překlad prosazovali, mohlo by fungovat například: „Já mu to vyřídím, lorde kancléři, a u krve Kristovy, že to pro něj ale bude útěcha, když…“ Doslovné řešení pomocí spojení „u (kouřící) krve Kristovy“ překladatelka ostatně používá i ve dvou jiných výskytech spojení „(steaming) blood of Christ“ v originálu. Za podobný příklad zeslabení se dá považovat i překlad rozhovoru ‘Aren’t the English odd?’ ‘Christ, aren’t they?’ (s. 195) – „Nejsou Angličané zvláštní?“ „Viďte?“ (s. 171) Pokud přistoupíme na tezi, že podstatou promluvy je spíše prosté ulevení si než otázka, mohl by alternativou být jednoduchý překlad „Kriste/Bože, a jak.“ Komentář k nedostatkům tímto opouštíme.
Kdo je kdo?
Dále se budeme věnovat těm prvkům, u nichž lze hovořit o (nad)standardním překladu, ale přesto (nebo právě proto) zasluhují komentář. Jak jsme psali výše, budeme postupovat od globálních jevů (viz výše – vyprávění, popis, dialogy) až po jednotliviny lexikálního charakteru.
U vyprávění už jsme zmínili problematiku reference ve vztahu k tematicko-rematické struktuře textu, což je dáno důslednou interní fokalizací. To je třeba upřesnit: zatímco v originálu opravdu jde o referenci, jelikož mluvíme o obligatorně vyjadřovaném he, v češtině, která podmět vyjadřovat nemusí díky schopnosti českých sloves „převzít“ jeho mluvnické kategorie, se tak jedná spíše o problém identifikace nevyjádřeného podmětu.
Laicky řečeno, pro čtenáře může být těžší rozeznat, kdo mluví či vykonává popisovanou činnost, protože Cromwell je v originálu v drtivé většině označován jen jako he, a to i v takových případech, kdy to vede k referenční nejednoznačnosti. Pro představu: na třiceti sedmi stranách originálu analyzované kapitoly vypravěč Cromwella přímo pojmenuje jen sedmkrát, přičemž jiný prostředek než zájmeno či vlastní jméno pro označení nepoužívá. V překladu funguje ten samý princip, jen s tím rozdílem, že podmět bývá nevyjádřený. V angličtině se tím pádem nezřídka dostává do konfliktu přirozený způsob užívání zájmen, tedy snaha o přesnou identifikaci bez nutnosti opakovat jméno, a ten nastolený autorkou. V češtině je to pak konflikt autorčina stylu většinou s nevyjádřeným podmětem, jenž předpokládá průběžnost tématu. (Předmětu se toto specifikum dotýká také, jen s tím rozdílem, že u něj v této souvislosti nelze hovořit o nevyjádřenosti.)
Pro ilustraci uvádíme alespoň jedno místo z mnoha, kde je tento aspekt v originálu i v překladu velmi patrný: ‘Father…’ Gregory says. He sighs. He crosses to the counting board. With a forefinger he inches the counters about. Then he scoops them together, picks them up and clicks them into a tidy pile. ¶ He looks up at last. (s. 172) – „Otče…“ řekne Gregory. Povzdechne si. Přejde k početnímu stolu. Ukazováčkem posune kuličky počitadel. Pak počitadla shrne, sebere a sklapne do úhledné hraničky. ¶ Konečně zvedne hlavu. (s. 153) Větná struktura v novém odstavci zůstává stejná, ale došlo k „tiché“ změně reference a he už není Gregory, ale Cromwell. Tímtéž způsobem se mění nevyjádřený podmět v češtině. Naproti tomu ale: The duke stabs a forefinger into his shoulder. ‘You … person,’ he says; and again, ‘you nobody from Hell, you-whore-spawn, you cluster of evil, you lawyer.’ ¶ He stands there, pushing away… (s. 187–188) – Vévoda mu zabodne ukazováček do ramene. „Vy… osobo,“ řekne, a pak znovu: „Vy nýmande z pekel, vy kurví zplozenče, vy chuchvalče špinavostí, vy právníku.“ ¶ Stojí tam a strká do něj… (s. 165) Platí zde přesný opak toho, co v předchozím příkladu. Reference v originálu i nevyjádřený podmět v překladu se zde chovají přirozeně (a tedy proti výrazné tendenci v románu) a průběžným tématem zůstává i v novém odstavci vévoda.
Jak vyplývá z popisu výše, český překlad tento stylový prvek zachovává, a to velmi důsledně, bez výrazné snahy o zlogičťování nejasných míst. Jen v několika málo případech překladatelka či redaktor cítili, že věrný převod by vedl k dysfunkčnímu textu, a rozhodli se podmět explicitovat. Příkladem budiž věta: The cardinal urgently needs ready cash, that’s the first skirmish. Day after day, he waits for an interview. (s. 168) – Kardinál nutně potřebuje hotovost, to je první úkol. On, Cromwell, den co den čeká na audienci. (s. 150) Zde provedenou explicitaci považujeme za funkční a prospěšnou, jelikož v originálu je autorkou zamýšlena reference ke Cromwellovi jasně přebita blízkostí substantiva cardinal. Navíc zde nepomáhá ani sémantika věty, kdy teoreticky na audienci mohou čekat kardinál i Cromwell.
Příklad druhý: He says, ‘My lord won’t go north. He is not ready for it.’ (s. 187) – „Můj pan na sever nepojede,“ říká Cromwell. „Není na to připravený.“ (s. 165) Zde naopak neshledáváme explicitaci natolik nutnou. S přihlédnutím k předcházejícímu textu se nedomníváme, že by zde při použití he hrozila záměna reference, a navíc tu vcelku jasné vodítko poskytuje sémantika. Věrný překlad řekne on by tu podle našeho názoru bez problému fungoval. Jakkoliv nám ale přišlo vhodné na tyto explicitace přinejmenším upozornit, podstatné je, že se počítají v jednotkách a v textu jako celku nenabourávají autorčin styl.
Popisné pasáže
Pokud jde o popisné, reflexivní či úvahové pasáže, chceme se konkrétněji zabývat pouze dvěma již zmíněnými, a to popisem vévody z Norfolku a Anny Boleynové. V obou případech jde totiž podle nás o velmi dobré překlady, které náležitě převádějí přehnanost a zároveň vtip obou úseků textu.
U popisu vévody z Norfolku je podle nás klíčovým faktorem to, že překlad (s. 146, originál s. 162–163) zůstává věrný a skoro doslova kopíruje Cromwellovo karikování. Úvodní přirovnání lean as a gnawed bone and as cold as an axe head je převedeno jako hubený je jako ohlodaná kost a chladný jako břit sekery a okamžitě tak navozuje komický efekt, k němuž přispívají i klouby (…) pospojované tenkými řetízky (joints /…/ knitted together of supple chain links). Toto vše, co čtenář považuje za nadsázku, je poté jakoby popřeno slovy a opravdu (…) tiše chřestí (indeed he rattles a little), čímž se ještě zvýrazňuje komično. Utváření deformovaného obrazu vévody navíc podporuje lexikum: vévoda zuřivě (…) políbí amulet či medailonek, řve kletby, popletl si Judu a Joba (slovesa kiss in a fervour, shout, mix up)… Vrcholem popisu je reflexe vévodova názoru na čtení: Čtení knih obecně považuje za vymyšlenost a přál by si, aby se u dvora četlo méně. Jeho neteř Anne Boleynová čte v jednom kuse, a možná proto ještě není v osmadvaceti vdaná. Zvláště vyzdvihujeme použití slova vymyšlenost (v originálu affectation), jež v češtině není obvyklé, ale sem svou expresivitou velmi dobře zapadá. Hovorové čte v jednom kuse dobře reprezentuje reálný povzdech strýce nad chováním své neteře a před čtenářem tak vyvstává portrét chřestícího a cholerického omezence Norfolka, stěžujícího si na moc knih u dvora. Ač to tak na první pohled nemusí vypadat, Mantelová zde v originálu velmi pozvolna a rafinovaně vykresluje úžasně komický obraz, jenž čtenáři zároveň poskytuje dostatečnou představu o tom, co je Norfolk za člověka. Soudíme, že překlad tuto rafinovanost a s ní spojený subtilní humor beze zbytku naplňuje.
Na podobném principu funguje i popis Anny Boleynové, konkrétně jejích očí (s. 166 originálu, s. 149 překladu), které jsou přirovnávány k počitadlu. Opět jsou zde patrné známky nadsázky a přehánění, Anna Boleynová jako by zde ani nebyla živou bytostí: They are black eyes, slightly protuberant, shiny like the beads of an abacus; they are shiny and always in motion, as she makes calculations of her own advantage. (…) [N]ow when he comes into her sight her long necks darts; those shining black beads go click, click as she looks him up and down and decides what use can be got out of him. – -Má černé, lehce vystouplé oči, které září jako korálky počitadla; září a věčně těkají, jako by neustále počítala, jaký může mít z čeho užitek (…). [K]dyž se nyní ocitne v její blízkosti, lady vystřelí dlouhý krk vpřed, a jak si ho začne měřit pohledem a počítat, co by z toho mohla mít, černé korálky tiše ťukají. Znovu jde o věrný překlad a znovu se překladatelce daří vystihnout karikující povahu pasáže. Překlad slovesa dart coby vystřelit vpřed a tiché ťukání efektivně vytvářejí obraz nelidské bytosti, snad až stroje pátrajícího po penězích a prospěchu. Možná bychom zvažovali i zachování citoslovce click například ve formě spustí tiché ťuk, ťuk, což by scénu ještě posílilo.
Obecně jsme chtěli na těchto dvou ukázkách demonstrovat skutečnost, že Marková jako překladatelka opravdu „slouží“ textu, míra její invence je přesně taková, že je text příjemný na čtení a zároveň zachovává autorčin styl. Výsledkem je, že čtenář překladu si opravdu může říci, že čte dílo Hilary Mantelové, ne dílo překladatelky.
Dialogy
K vyprávění a popisům přidáváme nedlouhé pojednání o dialozích. Pro analýzu jsme vybrali dva úryvky: jednu samotnou Norfolkovu promluvu ke Cromwellovi a jeden jejich delší rozhovor. Chceme na nich ilustrovat cit překladatelky pro mluvený jazyk i pro vystižení komunikační situace.
Při rozhovoru na začátku kapitoly o Cromwellově armádním působení mu říká Norfolk následující: ‘By the Mass, yes! Johnnie Freelance – he puts his money on his back. Those Switzers! Like a troupe of play-actors. Lace, stripes, fancy hats. Easy target, that’s all. Longbowman?’ (s. 164) – „Při mši svaté, to tedy ano! Tihleti žoldnéři. Co našetří, utratí za hadry. Švýcaři! Jako banda komediantů. Kraječky, proužečky, parádní klobouky. Jen se do nich pak líp trefuje. Byl jste lučištník?“ (s. 148) Jestliže se překladatelka v předchozích případech pohybuje na ose věrnost-volnost skoro úplně u pólu věrnosti, zde se lehce posouvá k volnosti, ale jen s úmyslem stylizovat překlad tak, aby působil věrohodně z hlediska mluvenosti, na čemž se podílí více jazykových prostředků: expresivita (hadry, banda komediantů), citlivé užití zdrobnělin jako výrazu opovržení (kraječky, proužečky), hovorovost (líp, tihleti) a rozšíření překladu ve snaze napodobit redundanci mluvené řeči (yes – to tedy ano, easy target – líp se do nich trefuje). Spojení Johnnie Freelance se nám nepodařilo dohledat, ale narazili jsme na názor, že jde o autorčino vlastní pojmenování.7 Překladatelčino řešení považujeme v tomto případě za adekvátní.
Následující dialog, hádku Cromwella s Norfolkem ohledně odjezdu kardinála (s. 187 originálu, s. 165 překladu), budeme citovat bez uvozovacích vět a jiných promluv v pásmu vypravěče. Jakkoliv se i ty podílejí na gradaci situace, nejsou pro nás v tento moment důležité. Rozhovor zahajuje Cromwell.
‘My lord won’t go north. He is not ready for it.’
‘But I want him north (…). Tell him to go. Tell him Norfolk says he must be on the road and out of here. Or – and tell him this – I will come where he is, and I will tear him with my teeth.’
‘My lord. (…) May I substitute the word “bite”?’ (…)
‘Substitute nothing, you misbegotten – (…) You … person, (…) you nobody from Hell, you whore-spawn, you cluster of evil, you lawyer.’
„Můj pán na sever nepojede (…). Není na to připravený.“
„Ale já ho chci mít na severu (…). Řekněte mu, aby tam odjel. Řekněte mu, že Norfolk vzkazuje, ať co nejrychleji vypadne a zmizí odtud. Nebo – a to mu vyřiďte – si za ním dojedu a vlastními zuby ho rozsápu.“
„Vaše lordstvo (…). Smím ovšem nahradit ten výraz za ‚kousnu‘?“ (…)
„Nic nenahrazujte, vy nemanželský – (…) Vy… osobo, (…) Vy nýmande z pekel, vy kurví zplozenče, vy chuchvalče špatností, vy právníku.“
Opět se podle našeho názoru překladatelce daří stylizovat překlad tak, aby byl věrohodný z hlediska mluvenosti a také zachovával celkový tón promluvy. Jako u předchozího příkladu, i zde je možné v první Norfolkově odpovědi vysledovat zvýšenou expresivitu, konkrétně ve slovesech vypadnout a zmizet odněkud (be on the road and out of here). Zároveň se domníváme, že je vévodova promluva v překladu jakoby osobnější, více vztažená k němu samému, a to díky dvěma vcelku nenápadným prostředkům: prvním je ono chci ho mít na severu – vévoda nechce, aby kardinál jel na sever nebo byl na severu, on ho tam chce mít, je to vyjádření když ne vlastnictví, tak určitě nějakého vztahu kontroly. Druhým prvkem je emocionální dativ si pojící se se slovesem dojet, jehož užití bychom zde rádi zvlášť vyzdvihli, jelikož jde o velmi funkční a zároveň jednoduchý prostředek citového zabarvení výpovědi. Být by zde nemusel, věta by dávala smysl i tak, ale celá promluva tím znovu získává osobnější, „zainteresovanější“ vyznění.
Co se týče Cromwellovy druhé repliky, její překlad, zvláště tedy použité sloveso kousnu, zachovává podstatu a vtip sdělení: Cromwell vyjadřuje naději, že by kardinál mohl skončit jen pokousán, ne rozsápán, a představa Norfolka, jak si jednou kousne do kardinála a pak toho nechá, má požadovaný komický účinek.
Poslední Norfolkově promluvě jednoznačně dominují jeho urážky. K diskusi je, zda vévoda v překladu neměl přejít do tykání. Nadávky a urážky představují nejen v češtině naprosté popření slušnosti a uctivého vztahu mezi komunikanty, jež vykání reprezentuje. Osobně bychom se na tomto místě k tykání přiklonili, protože v natolik odměřené komunikační situaci by přechod k tykání ještě podtrhl vyhrocenost scény. Navíc Norfolk nemá důvod chovat se ke Cromwellovi s přehnaným respektem – z hlediska původu je Cromwell opravdu nobody from Hell, jak se píše v originálu, a nadto se vzhledem k obvinění kardinála nachází ve svízelném společenském postavení. Se zachováním vykání ale zásadní problém nemáme: jeho pozitivem je jistě to, že nastoluje rozpor mezi snahou o dodržení formálnosti a snahou někoho co nejvíce urazit a navazuje tak na komický tón předchozí rozmluvy o záměně slov.
Překlad samotných urážek považujeme za adekvátní, nápaditý a tvůrčí. Překladatelka se zjevně nechtěla spokojit s banálními a nabízejícími se řešeními (například nobody jako nikdo či nicka) a v yužila spíše perifernější slovní zásobu. U nýmanda by šlo namítnout, že je to označení spíše někoho neschopného, kdežto v originále Norfolk cílí na Cromwellovu neurozenost, ale to je jen detail. Kurví zplozenec i chuchvalec špatností jsou řešení jazykově brilantní, přiměřeně vtipná a vystihují originál.
Alespoň rámcový komentář si zaslouží zacházení s neanglickými promluvami či slovními spojeními, kterých je ve zkoumané kapitole v originálu zhruba deset. Vyskytují se převážně v přímé řeči jako snaha o ozvláštnění (la chasse – s. 181 v orig., s. 160 v překladu), jemnou ironii či naznačení skutečnosti, že mateřštinou určité postavy není angličtina (c’est le juif errant – s. 192 v orig., s. 169 v překladu). Zatímco v přímé řeči je třetí jazyk vždy ponechán i v překladu, dva takovéto výrazy v pásmu vypravěče, které reflektují Cromwellovy myšlenky, přeloženy jsou (on dit – klepy, s. 169/151; sui generis – jedinečný, s. 189/167), přičemž on dit je ve své slovesné podobě v přímé řeči dále v překladu ponecháno (např. „On dit, že se ti čarodějové vrátili do Paříže.“ – s. 348). Nepřikládáme ale tomuto postřehu nijak zásadní váhu: jde o malý vzorek a letmé nahlédnutí do dalších pasáží překladu ukazuje na tendenci zachovávat třetí jazyk(y) i v pásmu vypravěče.
Zbytky skořápek
Přejdeme k několika jednotlivostem, jež si podle nás vyžadují alespoň krátkou zmínku. Všechny se týkají lexika a demonstrují odlišné překladatelské problémy. Začneme názvem kapitoly, jenž v angličtině zní Three-Card Trick a do češtiny byl přeložen jako Skořápky. Angličtina zná i výraz shell game, ale substituce provedená v češtině je naprosto v pořádku: Three-card Trick i skořápky jsou obojí podvodná hra, v níž se sází na jednu ze tří karet či skořápek; princip je tedy stejný a v českém prostředí pojmu skořápky rozumí každý. Četba kapitoly pak poskytuje odůvodnění pro její název: If he were to give himself a piece of advice for Christmas, he’d say, leave the cardinal now or you’ll be out on the streets again with the three-card trick. (s. 170) – Kdyby mohl sám sobě věnovat k Vánocům radu, řekl by si: hned teď od kardinála uteč, nebo budeš za chvíli zase hrát na ulici skořápky. (s. 152) Abstraktnější interpretací názvu pak může být Cromwellovo váhání nad tím, komu bude v budoucnu loajální.
V originálu se ovšem nabízí další interpretace, nebanální a možná ze všech nejoprávněnější. Three-card Trick má totiž i jiné názvy, mezi nimi i Find the Lady nebo Follow the Lady.8 Cromwella tak můžeme vnímat jako hráče, který se má „držet dámy“, tedy Anny Boleynové, anebo na něj můžeme nahlížet jako na toho, kdo tuto karetní hru provozuje a kdo za účelem podvedení hráče nechá hledanou kartu, královnu, zmizet ze stolu, tak jako Cromwell přispěl k tomu, že královna Kateřina „zmizela“ z Jindřichova manželství.9 V českém překladu se možnost těchto výkladů ztrácí, ovšem dlužno podotknout, že její zachování je problematické. Výraz skořápky se pro tuto hru v češtině užívá, ať už se hraje s čímkoli, a nepodařilo se nám dohledat ustálený ekvivalent obsahující slova dáma či královna. Narazili jsme na kalk z angličtiny najdi dámu, ale soudíme, že nad potenciálním zachováním interpretačního rozptylu zde správně zvítězila srozumitelnost běžného českého pojmenování.
Vyjádřit bychom se chtěli i k překladu slova hangman jako kat: ‘But those hard kinds of men, they always weep when they see the hangman.’ (s. 168) – „Ale to jsou ti chlapáci, co se vždycky rozbrečí, jakmile uvidí kata.“ (s. 151) Domníváme se, jakkoliv je to velmi subjektivní pocit, že pod slovem kat si Čech představí osobu popravující sekyrou či mečem. Zřejmě nejemblematičtější postavou kata je pro Čechy Jan Mydlář, jenž sťal dvacet sedm pánů na Staroměstském náměstí roku 1621. Odhadujeme, že vzhledem k bohaté zkušenosti Angličanů s popravami a různými jejich způsoby nastala potřeba odlišit obecný výraz executioner a specializovanější headsman pro toho, kdo stíná, a hangman pro toho, kdo věší. V češtině taková potřeba nenastala, tudíž existují jen slova kat a popravčí (popř. expresivně katan), jež jsou podle českých výkladových slovníků synonymická. Přesto si myslíme, že slovo popravčí je obecnější a z hlediska významu by se do této věty hodilo více. Na druhou stranu v přímé řeči ze stylistického hlediska slovo kat určitě působí přirozeněji.
Poslední poznámku věnujeme slovní hříčce: There’s much wordplay about bishoprics and bishop’s pricks… (s. 175) – Hýří se slovními hříčkami na téma biskup… (s. 155) Překladatelka využívá skutečnosti, že slovem biskup se označuje nejen církevní hodnostář, ale i „výrůstek nad řitním otvorem drůbeže“ (SSJČ), což rozehrává další možnosti pro přenos významu (srov. například text písničkáře Xaviera Baumaxy: Pan biskup občas biskup chlapcům souloží…). Jakkoli jde o překlad méně explicitní než originál, nelze mu vytknout nefunkčnost, tedy pokud si je čtenář vědom onoho necírkevního významu daného slova.
Nad překladem Michaly Markové by se dalo o nejedné věci diskutovat a možná by po takových diskusích došlo k určitým úpravám, ale podstatné je, že jednoznačných a nezpochybnitelných překladatelských chyb je na ploše dvaceti osmi hustě popsaných stran analyzované kapitoly naprosté minimum a nejsou nikterak závažné.
Pokud bychom naopak chtěli hledat místa, jejichž překlad považujeme za velice povedený, dopočítali bychom se pravděpodobně několika desítek, což jsme se ostatně snažili ukázat i výše. Souhrnně řečeno, překlad Michaly Markové je radost číst. Celkově jsme při čtení nabyli dojmu, že nakladatelství Argo věnovalo překladu knihy a následnému redakčnímu zpracování textu velkou pozornost a opravdu se snažilo o co nejvyšší kvalitu vydání.
Bibliografie
COLLICUTT, J.: The Psychology of Christian Character Formation. London: SCM Press, 2015.
GENETTE, G.: Narrative Discourse: An Essay in Method. Ithaca: Cornell University Press, 1980.
GENETTE, G.: Narrative Discourse Revisited. Ithaca: Cornell University Press, 1988.
ISER, W.: Apelová struktura textů. Nedourčenost jako podmínka účinku literární prózy. In ČERVENKA, M.; SEDMIDUBSKÝ, M.; VÍZDALOVÁ, I. (eds.): Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Přel. M. Červenka; I. Vízdalová. Brno: Host, 2001, s. 39–61.
KUBÍČEK, T.: Vypravěč. Kategorie narativní analýzy. Brno: Host, 2007.
ROSS, J. I. (ed.): Encyclopedia of Street Crime in America. Thousands Oaks: SAGE Publications, 2013.
The Smiler69/Chatterbox Tutored Read of “Wolf Hall”. In: Library Thing [online]. Dostupné z WWW: http://www.librarything.com/topic/137481, cit. 25. 7. 2015.
What does the three card refer to beyond the game that Cromwell players with Wolsey? In: Quora [online]. Dostupné z WWW: https://www.quora.com/What-does-the-three-card-refer-to-beyond-the-game-that-Cromwell-plays-with-Woolsey, cit. 26. 7. 2015.
1. KUBÍČEK, T.: Vypravěč. Kategorie narativní analýzy. Brno: Host, 2007, s. 76. zpět
2. GENETTE, G.: Narrative Discourse: An Essay in Method. Ithaca: Cornell University Press, 1980, s. 189–190. zpět
3. KUBÍČEK, T., cit. d. (pozn. č. 1.), s. 78. zpět
4. GENETTE, G.: Narrative Discourse Revisited. Ithaca: Cornell University Press, 1988, s. 74. Kurziva od G. G. zpět
5. Srov. ISER, W.: Apelová struktura textů. Nedourčenost jako podmínka účinku literární prózy. In: ČERVENKA, M.; SEDMIDUBSKÝ, M.; VÍZDALOVÁ, I. (eds.): Čtenář jako výzva: výbor z prací kostnické školy recepční estetiky. Přel. M. Červenka; I. Vízdalová. Brno: Host, 2001, s. 39–61. zpět
6. COLLICUTT, J.: The Psychology of Christian Character Formation. London: SCM Press, 2015, s. 218. zpět
7. “I think the phrase ‘Johnnie Freelance’ is Mantel’s own…” Citace z: The Smiler69/Chatterbox Tutored Read of “Wolf Hall”. In: Library Thing [online]. Dostupné z WWW: http://www.librarything.com/topic/137481, cit. 25. 7. 2015. zpět
8. ROSS, J. I. (ed.): Encyclopedia of Street Crime in America. Thousands Oaks: SAGE Publications, 2013, s. 166. zpět
9. What does the three card refer to beyond the game that Cromwell players with Wolsey? In: Quora [online]. Dostupné z WWW: https://www.quora.com/What-does-the-three-card-refer-to-beyond-the-game-that-Cromwell-plays-with-Woolsey, cit. 26. 7. 2015. zpět
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.