Co je to žurnalistika a jaký má vztah ke společnosti? Jaké jsou principy žurnalistického jednání? Má žurnalistika vlastní ideologii? Jaká je společenská odpovědnost novinářů? A jak současnou novinářskou práci proměňuje internet a digitální technologie? Na tyto otázky částečně odpovídá Denis McQuail (*1935), považovaný za jednoho z nejvlivnějších teoretiků médií, ve své knize Žurnalistika a společnost.

Už v české předmluvě překladatelé čtenáře připravují na to, že autorovi jde v nemalé míře o vykreslení ideální vize soužití médií a společnosti. Knihu proto navrhují číst jako analýzu podmínek, jejichž splnění by nás k onomu utopickému stavu mohlo přiblížit. V knize pak skutečně najdeme například dlouhý seznam toho, která kritéria by měl správný novinář splňovat (osobní pravdivost, odvaha, srozumitelnost, vyváženost, integrita, přesnost a spolehlivost). Nebo se dozvíme, že mediální sdělení by měla odrazovat od protispolečenského chování, a oceňovat naopak aktivity prospolečenské. Podle autora být novinářem je poslání, jehož naplňování může přinášet nemalé obtíže, přičemž zde už nejde o vzorné soužití novinářů a státu, ale o chování ideálního novináře v problematické zemi: „Je těžké si představit jinou profesi, jejíž členové by byli zatýkáni či odsuzováni jen za to, že dobře odvádějí svou práci. Žurnalistika není svaté povolání, ale neustále produkuje mučedníky, a to přesto, že mučednictví nepatří mezi její profesní požadavky.“ Správný novinář by měl být také čestný, měl by respektovat soukromí a důstojnost všech, kdo jsou součástí zpravodajství, měl by přijmout zodpovědnost za zveřejnění svých zpráv. Jestliže přitom autor opakovaně zdůrazňuje právě význam zodpovědnosti, pak čeští překladatelé stáli před jistým problémem. Náš jazyk totiž nedisponuje dostatečným množstvím ekvivalentů tohoto výrazu, pro který má angličtina čtyři sémanticky odlišná slova, zatímco my pouze jedno.

Pokud není čtenář rovněž teoretikem médií, zajímavější tak pro něj budou ta místa, kde autor svůj velmi obecný výklad oživuje některými konkrétními příklady (nebo kde je přidává česká předmluva, například o tom, že televizní zprávy u nás požívají větší důvěry než tištěné noviny). A upoutat neodborného recipienta také mohou pasáže, ve kterých se autor nezabývá obecnými modely, ale líčí změny, které do mediálního světa přináší internet. Ten autor vnímá jako potenciální šanci. Přiznává sice, že silná a tradiční tisková instituce je přínosná pro kvalitu veřejného života, může být však rovněž vnímána jako cesta k účinnější kontrole tisku a také jako prostředek, jímž mohou mediální vlastníci prosazovat své vlastní ekonomické zájmy. Konkurence nepoddajnějšího a neuspořádanějšího internetu tak může být pro demokracii výhodná. I internet přitom může být kontrolován, ale je to obtížnější a při zavedení kontroly se k danému případu obrací mezinárodní pozornost. Důsledkem jeho působení je ovšem také snížení úrovně obecně sdílených idejí a informací, protože na něm každá komunita vnímá jen ty, které jí vyhovují.

V knize se mimo jiné dočteme, že transformace české společnosti a zdejšího tisku, započatá po roce 1989, zůstává na půli cesty, a autor nám nabízí aparát, jak naši situaci pojmenovat. V tomto smyslu jde ale spíše o masochistické čtení: od nástupu mohutné prokremelské propagandy, Babišových akvizic významných listů a nedávno též akvizic čínských to vypadá, že se od McQuailova ideálu autonomní žurnalistiky sledující obecný prospěch celé země zase začínáme vzdalovat.