Kartografie života a smrti. Globální studie
Ransmayr, Christoph: Atlas eines ängstlichen Mannes

Kartografie života a smrti. Globální studie

Čtyřicet let cestoval rakouský spisovatel Christoph Ransmayr po celém světě a své dojmy zpracoval do podoby zhuštěného sledu krátkých epizod. V roce 2012 je vydal pod názvem Atlas eines ängstlichen Mannes (Atlas bázlivého muže). Jeho encyklopedie lidských příběhů a setkání dokumentuje všední dny i situace na prahu života a smrti s pokorou ke všemu stvořenému. Kniha představuje velkolepé cestovatelské kompendium spisovatele, kterého Marcel Reich-Ranicki označil za apokalyptika uctívajícího život.

Christoph Ransmayr, narozený roku 1954 v hornorakouském Welsu, je u nás známý především jako autor postmoderního románu o myticky zastřeném putování po Ovidiových stopách Die letzte Welt (1988, Poslední svět, česky roku 2000 v překladu Aleny Ságlové); do češtiny byl dosud přeložen ještě román Morbus Kitahara (1996, Morbus Kitahara, česky roku 1997 v překladu Jany Zoubkové). Proslavil se ale už roku 1984 románem Die Schrecken des Eises und der Finsternis (Hrůzy ledu a temnoty). Kromě něj a Atlasu bázlivého muže čeká na překlad i román Der fliegende Berg (2006, Létající hora) o irských bratrech, kteří opustí svět IT, aby se vydali do Tibetu. Úspěch měly také reportáže s názvem Der Weg nach Surabaya (1997, Cesta do Surabaje) nebo fiktivní výslech Geständnisse eines Touristen (2004, Přiznání turisty), kde autor hravou formou reaguje na rozhovory, při kterých musel odpovídat na nesmyslné otázky neinformovaných novinářů (je ostatně známý tím, že rozhovory nerad poskytuje). Knihy Christopha Ransmayra byly dosud přeloženy do více než třiceti jazyků. Získal za ně mnohá ocenění, mezi nimi ceny pojmenované po Franzi Kafkovi, Bertoltu Brechtovi nebo Friedrichu Hölderlinovi.

Atlas bázlivého muže (2012) líčí celkem sedmdesát epizod z různých koutů světa. Hlasem zúčastněného svědka nás vypravěč přivádí na místa, která navštívil v průběhu posledních čtyřiceti let. Ať už se plaví kolem Velikonočního ostrova, potkává lední medvědy na Arktidě, nebo se mimoděk octne na něčím pohřbu v Brazílii, ať už sleduje emotivní býčí zápasy v Seville, nebo zakopnutí číšníka na pozadí kolektivního pozorování komety v Kalifornii, soustředí se na více či méně obyčejné momenty s neobyčejnou precizností. Jindy se prochází po islandských vnitrozemských stezkách s fotografem, který celý život náruživě zachycuje orientační značky, setkává se s kaligrafem v čínské zahradě nebo pozoruje zakrslého pianistu na cestě z koncertního sálu do japonské zahrady s cikádami schovávajícími se v listoví bambusu – navzdory bujnému líčení zůstává cestovatelem velmi tichým a nenápadným.

V epizodě Die chinesische Vase (Čínská váza), odehrávající se v Chile, dokonce hrozí, že vyprávějící splyne s vyprávěným: nedopatřením se zatoulá do jednoho liduprázdného zahradního parku s připraveným banketem, když na jednom podstavci spatří nakřivo postavenou obří čínskou vázu. V obavě ze zřícení a roztříštění několikatunového předmětu začne vypravěč sám ztrácet rovnováhu, načež okolojdoucí hubený pořadatel vázu – vyrobenou z papírmaše – s lehkostí spěšně vyrovná a bázlivého muže vykáže.

Několik epizod nevede geograficky vůbec daleko, přesto Ransmayr nachází jazyk, kterým jim propůjčuje dojem větší exotiky, než jakou je nadán jávský prales: ve vídeňské psychiatrické léčebně vypravěč pozoruje pacientku krátící si čas stavěním imaginárních ohnišť, v jiné „rakouské“ epizodě přibližuje intimní loučení s blízkým zesnulým člověkem. Zavede nás i na místa notoricky známá – přitom však nabízí neokoukaný pohled, jako když se v lesích pod Velkou čínskou zdí setká s Velšanem, který si nahrává ptačí zpěv kvůli nápadu nahradit kameny ve zdi zvuky ptačího zpěvu. Postavy Atlasu mají společnou jednu věc, a to cíl, jehož vidina je žene dál. Přes obtíže jsou na své cestě šťastné – a právě nuance tohoto rozpoložení Ransmayra zajímají. Nepřemýšlí o sobě ani o zákonech, které hýbou celým světem, nýbrž výhradně o jemném chvění života ve výseku světa, který před ním právě leží.

Marnost nad marnost a všechno je – otázka přístupu
Při letmém pohledu se čtenáři může zdát, že Ransmayrovo psaní je veskrze depresivní. Ocitá se v Pacifiku těsně po zkáze způsobené tsunami, v Irsku naslouchá vzteku rybářů, že ryby neberou a rodina bude o hladu, v Brazílii jsou telata napadená nebezpečnými larvami a vzápětí zde někdo rozmařile a s plným vědomím přejíždí náklaďákem sedmimetrovou anakondu. Ale tak jako je tato anakonda schopná odplazit se dál do houštin, skrývá se v každém vyprávění i něco křehce nadějného. Německý „papež literatury“ Marcel Reich-Ranicki označil Christopha Ransmayra za apokalyptika uctívajícího život. To je označení přiléhavé i pro líčení osudu Bohumíra Pavlíka, který jako protagonista české epizody zachraňuje navzdory odrazujícím hlasům židovský hřbitov v Třebíči před zkázou, které ho ponechalo hned několik generací.

Když vypravěči zruší let z Murmansku na ruském poloostrově Kola, takže zmešká svatbu přítele v Irsku, vrací se vypravěč v epizodě Tenor sněhovou bouří do přetopeného hotelového pokoje. „Mám být prý rád, řekl mi recepční po mém návratu z právě uzavřeného murmanského letiště, že jsem při tomhle počasí vůbec ještě našel nějaký volný vytápěný pokoj; prý mi dokonce může nabídnout moje staré číslo pokoje. Rád“ (s. 360). Hledí na neutěšené panoráma chátrajících plesnivých paneláků vybydleného města, nato si pustí televizi a nechá se strhnout legendárním emotivním výstupem amatérského tenora Paula Pottse v britské pěvecké soutěži Britain’s Got Talent. Vlastní mizerná situace a reakce na zhlédnutý pořad v něm zvýší citlivost vůči lidem, kteří se za bídných sociálních podmínek nechají dojmout televizním pořadem s kýčovitým obsahem, vzbuzujícím klamnou naději na lepší život.

Ransmayrův jazyk na pomezí reportáže a básnění nestrhává pozornost k bombastickým obrazům. Jeho umírněnost v soustředěně rozvíjených, vysoce artistních souvětích bez přímé řeči vyvrací obavu, že jde jen o další z cestopisů, které se vezou na vlně módní exotičnosti. Nezajímá se o cizost, o nápadné exkluzivní znaky, ale o všude stejně rozvrstvené projevy váhání a pochybností. Čtení Atlasu lze bezpochyby označit za velmi náročné a doporučuje se dávkovat si ho po troškách. Sám autor pak navrhuje začít číst kdekoliv, konec konců listujeme atlasem. Nebývale obsesivní přesnost výrazu s náhlým závěrečným obratem, který i sebekratší epizodu povýší na drobnou novelu, je to, co dělá knihu tak zajímavou.

Subtilní úžas nad možnostmi mezi pevninou faktů a mořem fikce
Ransmayr nás svými obrazy nešetří, přesto jeho poetický jazyk působí útěšně. Za každou epizodou možná stojí reálné situace. Autor zřejmě opravdu zažil převrat v Indii, vraždění mezi členy královské rodiny v Nepálu, ostřelování při vycházce s přáteli při biologickém výzkumu v Bolívii nebo velkopáteční policejní razii v americkém státě Nové Mexiko kvůli pronásledované sektě, která v okolních kaňonech údajně provozuje ukřižování svých členů nebo, alternativně, nelegálních přistěhovalců z Mexika.

Dokumentární význam těchto líčených dobrodružství je však podřízen literární bystrozrakosti autora, jemuž se daří prózu každodennosti svlékat až na kůži s osudovými zářezy. Atlas je sbírka odpovědí na otázku, jak se literárně přiblížit definici života. Ransmayrovým cílem nebyl cestopis, sloužící k dalšímu vzdělávání o odlehlých místech Země. Jak praví hned v první větě své předmluvy: „Příběhy se nedějí, příběhy se vyprávějí“ (s. 5). Stylizovaný jazyk epizod brání naprostému ztotožnění autora s vypravěčem – ten zastává spíše roli lyrického subjektu. Obrazy uvedené v každé epizodě anaforou „viděl jsem“, jež odkazuje na biblickou Janovu Apokalypsu, vycházejí sice z autentického zážitku, ale vždy pouze poskytují impuls pro navazující asociace, montáže nebo snění. Od repliky „viděl jsem“ postupuje vypravěč do hloubky poetického kroužení, jako když astronaut ve vesmíru z dlouhé chvíle otočí zoom na objektivu a přiblíží si pozorovaný kousíček planety Země na maximum. Na něm pak sleduje principy života a umírání, stále dokola reinkarnované naděje a plynutí času: „Je to přece, aspoň trochu, jako u lidí, jako u něj: podzimní pták už nemusí nikomu kdovíjak imponovat. Zpívá, když už zpívá, spíše pro sebe než kvůli někomu jinému“ (s. 27, Zpěv revíru, Čína).

Jaký atlas je tedy Ransmayrova kniha? Nejedná se jen o atlas patřící bázlivému muži, nýbrž i atlas jeho strachů a úzkostí – anebo ještě lépe různých tónů pokory a úcty před bohatstvím všeho, co náš svět nabízí. Je mnohem víc než jen alternativou k instantnímu „atlasu“ událostí celé Země, zprostředkovávaných médii. Proč Atlas není ani trochu geograficky uspořádaný, ale autor nás, lenochy, vláčí „von Lima nach China“? Důvod nespočívá ani v chronologii. Zbývá možnost, že při líčení cest po různých destinacích nemínil autor zaznamenávat nic, co planetu rozděluje jako v atlase konvenčního střihu: Srí Lanka nebo Kalifornie, Maroko nebo Sibiř, Bolívie nebo Česko – ne že by zvolená místa byla bez významu, ale vedením kontinentálních hranic by se nedostal k tomu, co ho pálí, k podstatě úžasu nad lidským snažením na pozadí permanentního zanikání. Možná některým epizodám schází razance ostatních, ale copak nás v zeměpise bavila všechna témata stejně? V kultovním literárním pořadu Denise Schecka druckfrisch Ransmayr prohlásil, že štěstí nelze lokalizovat, že však na každé cestě v určitém momentu zažívá pocit, kdy se nechce hnout dál. Atlas bázlivého muže má ambice pohltit nás svými obrazy se stejnou přesvědčivostí.

 

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

S. Fischer, Frankfurt a. M., 2012, 464 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%