Vše je příběh. Tak by se dalo stručně shrnout literární dílo rakouského spisovatele Christopha Ransmayra. Deníky a literární díla předchozích staletí mu jsou materiálem pro vyprávění. Vlastní proslovy a laudatia při předávání nejrůznějších ocenění přetváří ve fikci. Fotografie i písemné dobové dokumenty vřazuje do děje svých románů. Mezi realitou a fikcí se hranice stírají, do světa skutečnosti vchází mýtus a fantazie básníka předchází a formuje události našeho světa.

Christoph Ransmayr se narodil 20. března 1954 v hornorakouské obci Wels, vyrostl v podalpské vesnici Roitham u Gmundenu. V současnosti žije ve Vídni, kde v letech 1972–1978 studoval filozofii a etnologii. Svou profesní dráhu zahájil jako kulturní redaktor vídeňského měsíčníku Extrablatt, psal reportáže a eseje pro německé časopisy TransAtlantik, Merian a Geo. Roku 1984 vydal svůj první román Die Schrecken des Eises und der Finsternis (Hrůzy ledu a temnoty). Do češtiny byly dosud přeloženy romány Die letzte Welt (1988, Poslední svět, česky roku 2000 v překladu Aleny Ságlové v nakladatelství ASA) a Morbus Kitahara (1996, Morbus Kitahara, česky roku 1997 v překladu Jany Zoubkové vydalo nakladatelství Volvox Globator), za nějž roku 1996 obdržel spolu se Salmanem Rushdiem Literární cenu Evropské unie Aristeion. Christoph Ransmayr je nositelem mnoha literárních ocenění, mj. též Ceny Franze Kafky (1995), Friedricha Hölderlina (1998) či Bertolta Brechta (2004). Ransmayrovy romány dosud vyšly ve více než 30 jazycích světa.

Nejvýznamnějším dílem Christopha Ransmayra je román Poslední svět, který autorovi přinesl světový věhlas. Hlavní postava románu, Cotta Maximus Messalinus, se z císařského Říma vydává po stopách Publia Ovidia Nasa do jeho vyhnanství ve vzdálené Tomidě, železném městě na březích Černého moře. Cotta chce najít údajně mrtvého básníka a objevit jeho snad ztracené dílo Metamorphoses. Zároveň uniká z totalitního spořádaného světa do mýtické divoké říše na okraji, či dokonce za hranicemi civilizace. Hledání básníka se stává balancováním mezi rozumem a bláznovstvím, při němž jedinou jistotou zůstává neustálá proměna v duchu Ovidiova díla: Nikomu nezůstane jeho podoba. Spolu s ostatními obyvateli Tomidy prožívá Cotta postupný rozklad železného města. Apokalypsa, kterou ve svých vyprávěních vykreslil Ovidius, se v jejich světě naplňuje. Každý z obyvatel Tomidy nese jméno jednoho z hrdinů Ovidiových příběhů a spolu se jménem i osud bohů a lidí antických bájí. Ransmayrův Poslední svět je postmoderním místem-nemístem, v němž se antika prolíná se současností a mýtus se skutečností.

I román Hrůzy ledu a temnoty je příběhem o putování po stopách minulosti. Tentokrát se hlavní hrdina vydává na sever, aby zjistil, jaký osud potkal rakousko-uherskou expedici k severnímu pólu. Loď Admiral Tegetthoff se v letech 1872 až 1874 vypravila do neznámých končin a zmizela mezi ledovci severních moří. Její cestu rekonstruuje fiktivní potomek jednoho z námořníků, Josef Mazzini, aby také on posléze zmizel v ledovém moři a v temnotách. Právě v tomto svém díle Ransmayr kombinuje vyprávění s faktografickými výčty, dobovými fotografiemi a dalšími dokumenty.

V románu Morbus Kitahara Ransmayr přepisuje poválečné dějiny Evropy. Namísto usmíření odplata, místo pokroku ustrnutí, místo vyléčení chorobného světa nová nemoc s tajuplným jménem: morbus Kitahara. I tento Ransmayrův příběh je dějinami ztroskotání, rozkladu, apokalyptickou vizí plnou temnoty a strachu.

Po zmíněné trojici románů vydal Ransmayr dvě sbírky kratších textů – reportáží, které psal pro časopisy, a proslovů pronesených při různých příležitostech. V roce 1997 tak vyšel výbor Der Weg nach Surabaya (Cesta do Surabaye) nazvaný podle Ransmayrovy řeči při přebírání Literární ceny Bavorské akademie krásných umění v Mnichově roku 1992. Proslov je vlastně vylíčením jedné podivné cesty a zároveň zachycuje autorovo chápání funkce spisovatele: Na Jávě za sebou prašnými silnicemi kodrcají dva nákladní automobily, na korbě každého z nich posedávají a postávají cestující, mezi nimi i cizinec, vypravěč, s místními novinami. Cizinec neovládá řeč svých spolucestujících, ale jako jediný umí číst. A tak všem předčítá slova, jež pro něj zůstávají neuchopitelnými ciframi, z písma, které jen on jediný může rozluštit. Kromě titulního textu ve sbírce najdeme ještě deset reportáží z let 1979–1989 a pět kratších textů vzniklých do roku 1996.

Pozornosti čtenářů i literární kritiky se těšily mj. i kratší texty vydané jako Die Verbeugung eines Riesen (2003, Obrova poklona), v nichž autor proměňuje své známé v postavy svých vyprávění. Tak se Ransmayrovým prostřednictvím můžeme setkat se známým básníkem Hansem Magnusem Enzensbergrem, s divadelním režisérem Clausem Peymannem či horolezcem Reinholdem Messnerem.

V románu Der fliegende Berg (2006, Létající hora) píše Ransmayr o irských bratrech, kteří opustí svět IT, aby se vydali do Tibetu; ve fiktivním výslechu Geständnisse eines Touristen (2004, Přiznání turisty) hravou formou reaguje na rozhovory, při kterých musel odpovídat na nesmyslné otázky neinformovaných novinářů.

Zatím poslední Ransmayrův román Atlas eines ängstlichen Mannes (2012, Atlas bázlivého muže) líčí celkem sedmdesát epizod z různých koutů světa, které vypravěč navštívil v průběhu posledních čtyřiceti let. Ať už je kdekoli, s neobyčejnou precizností se zaměřuje na více či méně obyčejné momenty a chce se dobrat k podstatě úžasu nad lidským snažením na pozadí permanentního zanikání.