Když se Frodík a jeho přátelé vrátili z dobrodružství, do nichž je zatáhl starý Gandalf, byli za hrdiny. Účastnili se přeci událostí, které vedly k pádu Temného pána a vzniku velkého společenství elfů, velkých lidí a půlčíků. Samotný Frodík o tom dokonce sepsal Trilogii, základní to dílo středozemské literatury. Jenže o nějakých sto let později se skupinka nepravděpodobných hrdinů vydává po stopě informací, jak to bylo doopravdy s prsteny a vším ostatním…

Tajemství Morie je rozhodně kniha, která provokuje – i když dnes již přece jen o něco méně než třeba v devadesátých letech. Představa, že Mistr měl ve svém díle chyby! A dokonce mnoho! A že to všechno bylo úplně, ale úplně jinak! Vladimír Šlechta strčil obrazně řečeno hlavu do oprátky. A má docela štěstí, že u nás není nikdo, kdo by smyčku utáhl, protože upřímně řečeno, radikální tolkienisté u nás v podstatě nejsou. Základní předpoklad je následující: celá válka o prsten nebyla než velká kamufláž. Ano, se Zau-Ronnem se to vyřídilo, ale ve skutečnosti šlo především o to, že paní Galádryjel potřebovala držet trpaslíky od Morie, protože… Protože to byla velká konspirace, v jejímž rámci z Kraje vyrazilo několik družstev půlčíků, nastrčených ťulpasů, kteří dodali šíleným povídačkám konspirátorů na pravdivosti a jen náhodou, v podstatě navzdory plánům, přežili. A jeden odvážný mladý půlčík se zvídavou půlčicí a vzdělanou trpaslicí nyní začínají pochybovat o oficiální verzi.

Problém není v tom, že se sahá na Tolkiena. Problém je v tom, že i když Šlechta sám prohlašuje, že Tolkien psal mytologii, přistupuje k Pánu prstenů, jako by se o mytologii nejednalo. Většina „chyb“, které posloužily coby stavební kameny zápletky a konspirace, z které by se rozklepala kolena i Danu Brownovi, ale nehrají v „mytickém“ čtení roli, jiné jsou objevením Ameriky – přičemž nejviditelnější je samozřejmě přístup Gandalfa k hobitům, který by v reálném světě znamenal, že je šedivý istari sadistický psychopat. A bohužel konstrukce, kterou Šlechta vystavěl na jejich základě, dost pokulhává a v podstatě funguje jen z pohledu zúčastněných postav, které se o její správnosti přesvědčují pouze tím, že něco vysloví a nikdo to nezpochybní.

Což je problém o to větší, že je celý román prezentovaný jako minimálně částečná detektivka a odhalování stop má být stejně vzrušující jako akční scény. Jenže většina je jich odhalena intuitivně, případně na základě nerealistických postřehů. A završení, vzhledem ke všemu, co bylo doposud o fungování moderní Středozemě řízené zpoza opony elfími spiklenci odhaleno, prostě není nic jiného než deus ex machina.

V tomto ohledu tedy Tajemství Morie selhává. Jeho základní výchozí bod skvěle zní, když se vypráví známým nebo podobně smýšlejícím lidem, ale ve chvíli, kdy se má dát nápadu konkrétní podoba, nevzniká autonomní nebo zrcadlový systém, ale násilné pokřivení vzoru do podoby, v jaké Středozemě odpovídá požadavkům toho, kdo ji deformuje. Poměrně úsměvným bodem budiž kupříkladu pojetí hobitů, kteří se stávají jakýmisi radikálními českými chalupáři s vrozenou nedůvěrou k „velkým“ lidem aka úředníkům aka měšťanům aka cizincům (a nadto elfům) a zároveň se sklony držet si doma malá špinavá tajemství (viz Šlechtova myšlenka o samoregulaci pohlavního pudu).

Realistické ladění Středozemě po válce o prsten je prostě příliš v rozporu se svým zdrojovým kódem a působí nepřirozeně. Šlechta je v tomto ohledu až příliš výrazný autor s vlastním souborem motivů a charakterových typů, od kterých se nehodlá oprostit – a které navíc mnohdy vycházejí z antitolkienovského rezervoáru. To dokládá například cyklus Krvavé pohraničí, v němž Šlechta představil svět, v němž existuje většina tolkienovských ras (a několik nových), které ovšem vstupují do vztahů vymezených zkušenostmi podobným těm, jež vznikaly mezi Evropany a indiány v době osidlování Severní Ameriky. Ostatně právě k indiánům se ve Šlechtově pojetí přiblížili potomci skřetů vyšlechtěných Sarumanem, pardon, Zanumanem, který se mimochodem údajně zasloužil o školní docházku v kraji. Marie Terezie by koukala, jaké měla předchůdce… A něco málo vesnic půlčíků vymře na spalničky, zavlečené do Kraje imigranty, tedy… Velkými lidmi. A jako bonus Šlechta převzal dávnou myšlenku vidící Středozemi jako náš svět. V doslovu proto říká, že bývalý Mordor může být Česká kotlina, Haradští zase možní předci Romů. Zajímavá myšlenka – ale opět spíše na skeč či historku nad vínem, ne taková, kolem které je možné vystavět románový svět.

Tajemství Morie opravdu nefunguje jako odlišný pohled na Pána prstenů, je to spíše Krvavé pohraničí násilně napasované na Středozemi a obohacené realistickými českými venkovskými dramaty. Což znamená i to, že na autorovy poměry je zde poměrně málo akce. Alespoň částečně to vynahrazují nejrůznější vtípky a narážky. Jména jsou pozměněna spíše dětinsky (dobrá, Arwen mám prostě rád, tak jsem zaujatý, co se s ní stalo), ale kupříkladu poznámka, že někteří lidé znají pouze zkrácenou verzi Trilogie (což je podle kontextu narážka na filmovou verzi, a tudíž na neofanoušky naskočivší vyloženě na filmovou vlnu), je skvělá.

Bohužel je podobných kameňáků v textu málo a nestačí zakrýt skutečnost, že kniha absolutně nenaplňuje svůj proklamovaný cíl, tedy revidovat vnímání Pána prstenů a naznačit (nikoliv vnutit) jiné čtení Tolkienova díla.

Pokud ovšem čtenář tuto skutečnost odfiltruje a přistoupí k Tajemství Morie pouze jako ke středozemskými reáliemi vylepšené historce se zajímavou konspirační zápletkou a přiměřeným počtem fórků pro zasvěcené, může si hodnocení o něco navýšit.