V průběhu 60. let se v rámci americké country scény začíná profilovat hudební subžánr, tzv. „outlaw country“. Jeho představitelé se od svých uhlazených kolegů z Nashvillu lišili již vzhledem: namísto třpytivých outfitů oblékli tito „psanci“ džíny, mnozí z nich nosili vousy a dlouhé neupravené vlasy a působili celkově drsným dojmem, který odkazoval na staré trapery, pistolníky, honáky či farmáře potící krev na suchých polích Středozápadu. Zaujali však především svojí hudbou, v níž se originálním způsobem mísila syrovost života se zvláštním druhem melancholie, z jejich textů zaznívala rozervanost, a přeci nezlomnost. Svým nonkonformním stylem a zachycováním nejhlubších životních pravd na pozadí tvrdého prostředí staré dobré Ameriky zásadním způsobem posunuli hranice country. Najednou měl tento dříve trochu jednotvárný žánr ten správný říz.

K hnutí „outlaw“ patří dnes již legendární jména jako Merle Haggard, Hank Williams jr., David Allan Coe, Kris Kristofferson, Waylon Jennings a samozřejmě Johnny Cash. Do této skupiny patří i Willie Nelson (1933), několikanásobný nositel cen Grammy, neúnavný zastánce legalizace marihuany, vynikající zpěvák a textař a jedna z vůbec nejvýraznějších osobností americké country scény, jehož originální umělecký projev ovlivnil několik generací hudebníků. V roce 2012 vydal knihu Roll Me Up and Smoke Me When I Die, pro niž si vypůjčil název ze své stejnojmenné písně z úspěšného alba Heroes. V tomto krátkém díle mapuje běh svého života, zamýšlí se nad světovými problémy a nechává čtenáře nahlédnout do své umělecké dílny i nejbližšího rodinného prostředí.

Ubalte mne a zakuřte si až umřu svým charakterem připomíná omšelý trampský cancák, poskládaný z výstřižků a informací nejrůznějšího druhu. Na prvních stranách Willie sice začne líčit své dětství prožité s prarodiči (farmáři a gospelovými zpěváky) a sestrou v texaském Abbottu, a čtenář tak může nabýt dojmu, že tímto lineárním způsobem bude autor postupovat i dále, na časově posloupnou linii však „psanec“ Nelson brzy skoro úplně rezignuje a bere čtenáře na divokou jízdu svým životem, na níž nikdy nevíme, u kterého nočního klubu nebo motorestu zastavíme. Zhruba polovinu textu vyplňuje Nelsonovo živelné vyprávění, vzpomínky na jeho životní pouť plnou úspěšných turné, chovu prasat, plození a výchovy dětí, osobních pádů a samozřejmě psaní písní, které začal tvořit už jako malý kluk a které mu postupně zajistily přední místo na poli americké country hudby.

Každý milovník country bezesporu ocení především místa, na nichž Nelson hovoří o kolezích a přátelích z branže, kteří jej umělecky ovlivnili, kupř. o již zesnulé legendě country Waylonu Jenningsovi: „Nesouhlasili jsme spolu téměř v ničem a hádali se jako staří manželé. I drogy jsme brali různě.“ Přestože Waylon dával před trávou přednost amfetaminu, pojilo k němu Nelsona celoživotní přátelství, stejně jako s Krisem Kristoffersonem, Merlem Haggardem, Johnnym Bushem, Leonem Russellem a řadou dalších ikon nashvillské scény. Je sice trochu škoda, že mnohým z osobností zde Nelson neposkytl více prostoru, tento handicap však plně vyvážil ve své čtyřsetstranové autobiografii s názvem It’s a Long Story: My Life, vydané minulý rok v květnu.

Vedle Nelsonových vzpomínek a názorů na řadu témat se o jeho osobnosti dozvídáme i prostřednictvím lidí z jeho nejbližšího okolí: kupř. jeho starší sestra Bobbie, rovněž zpěvačka, vzpomíná na první hudební krůčky svého bratra, jemuž jeho dědeček těsně před svojí smrtí koupil první kytaru, Willieho synové a zároveň spoluhráči Micah a Lucas podávají obraz Nelsona jako otce a parťáka, názor na jeho osobu zaznívá i z úst kolegů z kapely apod. Ti všichni obrázek Nelsona jako skvělého muzikanta i člověka ještě dokreslují. Tyto části jsou však místy zbytečně přeslazené – neustálé rozplývání se nad rodinou, jejíž příslušníci se všichni navzájem chválí a vyjadřují jeden druhému obdiv a lásku, k Willieho nespoutané „outlaw image“ příliš nesedí. Titul dále tvoří nejrůznější fotografie a úryvky z Willieho deníku a celá tato různorodá směsice je protkána překlady Nelsonových více či méně známých songů.

Nelsonova pestrobarevná mozaika věrně zachycuje omamnou atmosféru způsobu života „outlaws“, plného nikdy nekončících koncertních šňůr, večírků, stravování se v zapadlých barech uprostřed pouště a rozvratů rodin, a jeho samotného tak představuje jako celoživotního rebela, věčného potížistu řídícího se heslem „Když se něco dá porušit, poruš to!“. Pít a kouřit začal Willie podle svých slov v šesti letech (cigarety s velbloudem na obalu – to se mu jako klukovi moc líbilo – získával v trafice výměnou za vajíčka), cigarety pak ve svých dvaceti letech vyměnil za trávu, což dodnes považuje za jedno ze svých nejlepších životních rozhodnutí. Marihuana je vůbec fenomén, jejž si každý, kdo Nelsona zná, ve spojitosti s ním okamžitě vybaví. K tomuto svému životnímu tématu, jímž dlouhá léta provokuje mnoho svých kolegů z country scény (která je většinou republikánská), se Nelson v knize vrací na více místech, což u někoho může vzbuzovat dojem, že má tato záliba negativní dopad na jeho myšlení a tvůrčí schopnosti. Slova Johna Stewarta, který se před nedávnem ve své talkshow Nelsona na férovku zeptal, „jak může někdo, kdo vyhulí tolik trávy, toho tolik udělat“, však více než výmluvně svědčí o tom, že tomuto energickému osmdesátníkovi a ikoně country hudby stáří ani demence na mozek rozhodně nešlape a tuto svoji jedinou skutečně celoživotní lásku si může dopřávat dále – bez ní by to totiž ani nebyl Willie.

Servítky si Nelson nebere nejen v konzumaci omamných látek, ale ani v projevu. Důkazem toho jsou vtipy, kterými dílo tu a tam okoření. Přestože se rozhodně nejedná o humor pro dámy (nejčastějším tématem jsou opilci a sex), jeho poznámky mají prostě šťávu, takže co na tom, že jsou lehce vulgární. Svými anekdotami a příměry typu „Vrcholem nafoukanosti je, když blecha s erekcí pluje na zádech po řece a volá: Zvedněte most!“ onu výše zmíněnou přeslazenost některých částí plně vyvažuje a převažuje.

V knize se nicméně zrcadlí i filozofická stránka Willieho Nelsona. Jako hluboce přemýšlivý a duchovně založený člověk zde přemítá o mnoha otázkách života (osobní vnímání Boha, potřeba pocitu domova apod.) a svými originálními postřehy hodnotí současný stav americké i světové společnosti. Protože vždy patřil – na rozdíl od mnoha svých kolegů z country scény – k otevřeným příznivcům Demokratické strany (podporoval Obamu, nyní Clintonovou i Sanderse), je snadné uhádnout, z jakých pozic globální problémy vnímá: častým Nelsonovým tématem je pomoc menším farmářům v boji proti velkým zemědělským korporacím (aktivně se v tomto problému angažuje), dotýká se jej problematika znečišťování životního prostředí, světová chudoba a s ní související nerovnoměrné rozdělení světového bohatství. Nelehký úděl milionů lidí hluboce spoluprožívá i proto, že sám bídu zažil. Všechna tato témata již několik desetiletí dylanovsky implikuje i do svých hudebních textů, a je tak skvělým příkladem toho, že folkaři a country hudebníci představují plnohodnotnou větev poezie a literatury vůbec.

Přestože si Nelson párkrát za život sáhl doslova na samé dno, a jak sám říká, „prošel údolím stínu smrti“, ani ty nejtěžší chvíle mu nedokázaly sebrat vítr z plachet. Kniha tak v neposlední řadě svědčí o tom, že všechny rány mohou přebolet a že se vždy jde opět postavit na nohy. „Když se všechno zhroutí, začni znovu. Neúspěch není osudný […]. Když sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň.“ Tento podpůrný podtext je spolu s Nelsonovým pevným životním optimismem jedním z největších pozitiv celého jeho díla.

V této sympaticky neuspořádané kompilaci všeho možného, v níž nikdy netušíme, co lze v další chvíli očekávat, čtenář autorovi milerád odpustí, když z ničeho nic přejde ke zcela odlišnému tématu nebo se občas opakuje – ani lidská mysl přeci neplyne lineárně a je jasné, že Nelsonovi, který má za sebou osm desítek divokých let (z nichž minimálně dvě třetiny soustavně prohulil), se vzpomínky vynořují popořadě jen velmi stěží. Právě v tomto nesystematickém charakteru ovšem spočívá kouzlo knihy, na níž je více než čitelné, že práci na jejím vzniku nebral celoživotní pohodář Nelson zas až tak vážně. Taková forma, tedy rozmanitá a pestrá směsice zachycující vše, co autorovi v danou chvíli vytane na mysl, ať už se jedná o sprosté vtipy, či ekologické úvahy, očividně Nelsonovu naturelu plně vyhovuje. Ubalte mne a zakuřte si až umřu je tak velmi lehce a nenásilně plynoucí četba, která nejednou podnítí k hlubokému zamyšlení se a dokáže psychicky podpořit – jedná se tak de facto o Nelsonovu hudbu zčásti zpracovanou do knižní podoby. Kdo má proto rád tohoto na nic si nehrajícího copatého bouřliváka s typickým šátkem v barvách americké vlajky kolem hlavy, bude mít rád i tuto knihu. Ta je totiž přesně jako on – uvolněná, energická, zábavná i hluboká. Čtenář, který se tedy chce – alespoň obrazně – vydat spolu s Williem na bezstarostnou jízdu napříč amerických Jihozápadem a nechat se unášet horkem nasáklou atmosférou country koncertů, pak mu dává tento titul jedinečnou možnost.

Až dostanu křídla a nastane čas letět
jen zavolejte mé přátele a řekněte jim
je čas na párty, zastavte se.
Prostě až umřu, ubalte si mne a zakuřte si.