Hra Spolu. Sami (původně Protection), kterou loni v listopadu uvedlo v premiéře Národní divadlo na Nové scéně, se řadí k raným dílům německé dramatičky Anji Hillingové (1975). Hillingová studovala germanistiku a divadelní vědu na Freie Universität v Berlíně a tvůrčí psaní na Universität der Künste tamtéž. Brzy se začala prosazovat jako dramatička a v roce 2003 získala cenu Dresdner Bank za přínos novému dramatu. V roce 2005 ji prestižní časopis Theater heute označil za talent roku. Od té doby na různých světových scénách – především v Německu, ale také v Rakousku a ve Francii – uvedla jedenáct divadelních her.

Hra Protection byla poprvé jevištně ztvárněna v roce 2006 v Maxim Gorkij Theater v Berlíně. Přestože od napsání hry uběhlo už více než deset let, její téma je v našem světě stále aktuálnější – pojednává totiž o odcizení a všem, co s ním souvisí: o neschopnosti navázat kontakt a dialog, o míjení, zraňování, nedostižnosti vzájemné intimity.

Drama tvoří tři krátké příběhy: Protection, Fantomové a Nadiny oči. V každém z nich se objeví pár, který touží po sblížení, ale jeho snaha se míjí účinkem. V prvním případě se protagonisté fyzicky ani nesetkají, druhý pár nedokáže navázat komunikaci a třetí pár sice skončí v posteli, ale i tato intimní chvíle má k ideálnímu souznění daleko. Téma odcizení a neschopnosti navázat kontakt je podpořeno i neobvyklou scénou. Herci odehrají celé představení v kvádrové konstrukci z průhledného materiálu, v jakémsi akváriu, jehož prostor vyplňuje pouze manželská postel – symbol intimity, po níž páry touží, ale nejsou schopny jí dosáhnout. Akvárium izoluje herce od publika, uzavírá je ve vlastním světě dramatu. Dle vyjádření režiséra Daniela Špinara nevidí herci nic vně akvária, vnímají pouze vlastní zrcadlový odraz na stěně.

Protagonisté při výstupech používají mikrofony, jejich hlasy tím pádem znějí nezvykle cize, neosobně. Jejich osamělost ještě podtrhuje i způsob promlouvání – herci nevedou dialogy, ale dva monology vedle sebe, většinou natočeni směrem k publiku, které je ale od nich odděleno bariérou.

V inscenaci bychom vedle akvária našli i další symboly: pouzdro kontrabasu sloužící jako ubohé lože bezdomovce a záhy evokující rakev nebo červené přiléhavé šaty, které jako by si samy říkaly o pozornost, již si hlavní postavy nedokáží získat normální komunikací.

Herci se ve stísněném prostoru akvária pohybují zcela přirozeně, míra stylizace odpovídá tématu – své repliky spíše vykřikují do světa než sdělují partnerům. Jsou ve společném prostoru sami se sebou, se svými problémy i úchylkami. Nejvýrazněji působí jejich kostýmy, např. kroj u Nadi nebo Leonovy nápadné červené šaty.

Inscenaci vlastně nelze nic vytknout, přináší závažné téma, které se týká většiny z nás, zpracovává je originálním, ale srozumitelným způsobem. Divák může mít pocit, že sice ví, o čem se na jevišti hraje, ale přesto se ho to netýká, chybí intenzivní pocit vtažení do hry, do jejího emocionálního světa. Jako by celou hru sledoval „jen“ v televizi a odchodem z divadla – vypnutím ovladače – se zase vrátil do příjemnější reality.

Uvedením hry Spolu/Sami se Národní divadlo aspoň o krok přiblížilo jiným známým evropským scénám, kde se inscenování provokativních titulů stalo běžnou součástí repertoáru.

Anja Hilling: Spolu. Sami. Premiéra: 12. 11. 2015, překlad: Tereza Semotamová, režie: Daniel Špinar, dramaturgie: Marta Ljubková, výprava: Lucia Škandíková, hrají: David Matásek, Kateřina Holánová, Filip Rajmont, Igor Orozovič, Tereza Vilišová, Martin Pechlát a další.